Zapomnění v jednom drinku

„Takže ty seš zapomínač?“ ozval se za mnou nejistý chraplavý hlas.

Zamrkal jsem. Seděl jsem na barové židličce, v ruce sklenku s napůl vypitým panákem a podle toho, jak se mi příjemně motala hlava, jsem jich v sobě měl už spousty.

Pomalu, abych nespadl, jsem se na židličce otočil. Stáli za mnou čtyři chlapi a nejistě se na mě dívali.

Věděli, kdo jsem, takže to museli být kamarádi, i když jsem si je nepamatoval. Mám sice tendence dělat strašné blbosti, ale ani já bych se přece důkladně neopil s nepřáteli za zády. Nebyl jsem si ani úplně jistý, kde to vlastně jsem, ale na takové stavy jsem byl díky své profesionálně špatné paměti zvyklý.“

„No jo no,“ pokýval jsem hlavou.

Tazatel se zatvářil znechuceně. „Nikdy jsem nepochopil, jak může bejt někdo takovej magor, aby uctíval Alse Hammera!“

„Já ti naprosto rozumím,“ zamával jsem na něj skleničkou. „Uctívat boha zapomnění, to můžou udělat fakt jen idioti. Ale zapomínač, to je slovo, co může mít, uhm... tři významy.“

Ukázal jsem mu tři vztyčené prsty a ťuknul sklenkou do palce.

„Za prvý, a to je fakt nepřesný, protože jen málokterej z nich má talent, jsou to ti pitomí kultisti, hammeriti. Za druhý,“ sklopil jsem palec a ťuknul jsem sklenkou do ukazováčku, „jsou to mentální zapomínači. Takový, co dokážou někoho nechat zapomenout. A já to sice trochu umím, takže jsem zapomínač, ale fakt mizernej.“

Zatímco jsem mluvil, prohlížel jsem si je a snažil se vzpomenout. Podle toho, jak se ta parta tvářila, oni nejspíš taky.

„Hele, normální zapomínač, když ho necháš, tě dokáže nechat, ať na něco zapomeneš. Stalo se ti něco hnusnýho? Máš noční můry? Když necháš zapomínače, aby ti vlezl do hlavy, pomůže ti s tím.“

Sklopil jsem ukazovák a upil whiskey ze sklenky. S překvapením jsem zjistil, že piju něco kvalitnějšího a drahého.

„Ale jestli máš takovej problém, za mnou s tím radši nechoď, i kdybych byl střízlivej. Fakt to moc neumím.“

„Dokážete lidem vymazat paměť,“ zavrčel na mě jejich mluvčí. Sice jsem ho viděl dost rozmazaně, ale připadal mi jako drsňák. Všichni čtyři vypadali jako drsňáci. Ověšení bouchačkami a noži.

To nevypadalo dobře.

Odfrkl jsem si. „Když mě vysloveně nenecháš, sotva zvládnu nějakej jednoduchej trik.“ Usmál jsem se na něj a konspiračně zašeptal: „Jako třeba nechat barmana, ať zapomene, že jsem mu nezaplatil.“

V tu chvíli jsem si vzpomněl, proč jsem tak hrozně opilý. Přesně tímhle trikem jsem se bavil už aspoň dvě hodiny, od chvíle, kdy jsem do baru dorazil a zjistil, že mám v kapsách sotva na jednu lacinou whiskey. A nepřekonatelnou chuť pro jednou zapomenout na své trable jako normální člověk.

„To je náhodou dobrej talent,“ prohlásil ten úplně napravo a strčil si ruce do kapes. Něco tam nahmatal, zatvářil se zmateně a vytáhl nějaký papír.

„Že jo,“ prohlásil jsem spokojeně.

„A co je ten třetí druh zapomínače?“

Zadíval jsem se na svůj vztyčený prostředníček, kterým jsem na ně mával, a rychle jsem ho sklopil.

„To jsou ti, co zapomínaj sami. Takoví, co maj tak blbou paměť, že když něco zapomenou, tak to zapomenou tak dobře, až tím změnej realitu. A to je zlý. Zapomínání má vždycky tyhle, eh... vedlejší účinky. Často dost hrozný. Proto zapomínače nemaj lidi moc rádi a bojej se jich. Zvlášť bojovejch am... um... amnesiaků. To sou ti, co to dokážou používat i v boji,“ rozkecal jsem se. Výraz toho chlápka, který sledoval papír před sebou, se mi fakt nelíbil. Začínalo mi to připomínat, co se vlastně stalo...

„Ta moje blbá paměť se mi už hodněkrát fakt vymstila... Jednou jsem zapomněl...“

„Tys nás nechal zapomenout,“ přerušil mě vztekle chlap s papírem v ruce a ukázal ho ostatním.

V tu chvíli můj amatérský paměťový blok povolil pro nás všechny.

Byli to lovci odměn. A jelikož odměna za mou hlavu byla jen poloviční než za kompletní živé balení, zkusili mě sebrat „po dobrém.“

Jejich vůdce na mě namířil pistoli. Malý automat. Miluju automaty.

Ostatní jen položili ruce na zbraně, připravení tasit.

„No jo no, sorry. Přišlo mi lepší zkusit to, i když mi to moc nejde, než se s váma porvat,“ pokýval jsem hlavou a smutně jsem dopil drink. Pak jsem raději zapomněl, že jsem opilý.

„Jo, seš mizernej zapomínač,“ vysmál se mi do ksichtu pistolník a s cvaknutím pistoli odjistil.

„No jo. Není to teda nejhorší, co jsem kdy zapomněl a podělal to,“ řekl jsem se zasmušilým pohledem na prázdnou sklenku.

Odfrkl si.

„Chci vědět, co bylo to nejhorší?“

Pokrčil jsem rameny.

„Zapomněl jsem na narozeniny svý ženy.“

Zasmáli se. Já ne. Furt to bolelo.

„Nikdy se nenarodila,“ dodal jsem.

Zamračili se na mě.

„Jsem mizernej mentální zapomínač,“ vysvětlil jsem jim. „Ale za to jsem kurva dobrej bojovej amnesiak.“

Zapomněl jsem na to, že si chlap s pistolí odjistil. Miluju automaty.

Současně s tím jsem zapomněl, že jsem drink vypil, a chrstl jim drahou whiskey do očí.

To mi koupilo dost času, abych dokázal zapomenout na barovou židličku pod svým zadkem. Zatímco gravitace překvapeně začala fungovat, vší silou jsem se odrazil nohama od baru a proletěl mezi nimi. Těsně předtím, než jsem dopadl na dlaně, jsem zapomněl na tření, takže jsem jel po dlaních a klouzal napříč místností bez zpomalení přímo k nejbližší zdi.

Nešlo mi to snadno, protože to byla pitomá prkenná podlaha a překvapené fyzikální zákony stále zkoušely fungovat.

Dotkl jsem se pokrčenýma nohama podlahy a všemi čtyřmi končetinami jsem se odrazil přímo proti zdi.

Dokázal jsem sice zapomenout, že okno je o pár metrů vedle, ale všech následků vypitého alkoholu se mi tak rychle zbavit nepodařilo, a v důsledku nedokonalé motorické koordinace jsem neskočil dost přesně. Místo abych oknem proletěl ven za hlasitého tříštění skla a pak zdrhl do bezpečí, vrazil jsem do okenního rámu, polámal si prsty a rozbil nos.

Zmatené okno se vrátilo na své místo a kolem začaly létat kulky.

Zapomněl jsem na zlomeniny a dalším skokem se vrhl stranou.

Měl jsem celkem štěstí, že byl bar poloprázdný a většina osazenstva se buď kryla, nebo se snažila zdrhnout.

Opozice mi pomáhala řevem: „Je to zapomínač, zabijte ho!“

Jen málokdo ví o zapomínačích něco víc, ale většinou se nás všichni bojí. Horníci v malé hospůdce v divočině většinou netrpí sebevražednými hrdinskými tendencemi a tak jsem stál jen proti čtyřem lovcům odměn.

Dobrým lovcům odměn, podle toho, jak přesně stříleli. Pokus o rychlé zdrhnutí mi nevyšel a opakovat jsem ho jen tak nemohl.

Aby byl bitevní amnesiak opravdu efektivní, musí udržovat realitu zmatenou, zapomínat jen drobné věci, na co nejkratší dobu. Jednotlivé triky jen málokdy fungují vícekrát po sobě, je potřeba je plynule a efektivně střídat.

Strhl jsem na sebe stůl a zapomněl, že je z měkkého, snadno průstřelného dřeva.

Do stolu udeřilo několik kulek a pak se ozvalo dlouhé zaryčení plně automatické palby. Jeden z nich měl nějaký malý samopal.

Stůl s duněním odrážel kulky dost dlouho, aby nakonec střelec profesionálně zařval: „přebíjím!“

Nechal jsem ho, pak jsem zapomněl, že přebil, vykulil jsem se zpoza stolu a začal střílet ze svého revolveru.

Chlap se samopalem stál uprostřed místnosti a zoufale mačkal spoušť. Poblíž stáli dva jeho kolegové, třetího, jejich šéfa s pistolí, jsem nikde neviděl. Možná jsem ho podvědomě zapomněl a ani si toho nevšiml.

Dokázal jsem do nich nasypat deset výstřelů, než revolver cvakl naprázdno.

Nebyl jsem ve formě. Obvykle zvládnu ze svého šestiraňáku aspoň patnáct ran, než si realita uvědomí, že je tady něco špatně.

Ale stačilo to. Samopalník byl kaput a dalšího chlapa jsem podle všeho zasáhl dostatečně, aby byl aspoň na chvíli mimo hru.

Třetí pustil prázdný revolver, odněkud vytáhl upilovanou brokovnici a namířil na mě.

Ve chvíli, kdy vystřelil, jsem zoufale vyskočil ze země a zapomněl přitom na gravitaci. V celém baru, takže ho zpětný ráz odhodil přes bar do dřevěného sudu s pivem, který se roztříštil a zacákal celé okolí laciným řídkým svinstvem.

Aby bitevní amnesiak dokázal přežít boj, musí si pečlivě šetřit síly a udržet si kontrolu nad svou myslí. Každá manipulace s realitou si bere svou daň a představuje další krůček k šílenství.

Zablokování gravitace v celém baru, byť jen na zlomek sekundy, je spíš velký skok.

Přestal jsem se divoce smát ze své pozice u stropu baru, kam jsem se po odrazu od podlahy dostal, a začal padat.

Musel jsem to vyřešit rychle, než udělám něco opravdu hloupého.

Nebo si podivných fluktuací v realitě všimne samozvaný bůh fyzikálních zákonů, ascendovaný profesor Zweistein, a přijde si to se mnou vyřídit osobně.

Pivem nasáklý vstal zpoza baru, vytáhl upilovanou brokovnici a vystřelil. Naštěstí mě žádný z broků netrefil. Nečekal jsem, až přebije, a rozběhl se.

Zahodil brokovnici a odněkud vytáhl další. Vystřelil. A znovu.

Cítil jsem, jak se realita nespokojeně vlní, a tentokrát to, výjimečně, nebyla má vina.

Ten chlap měl nějaký Talent.

Vytáhl jsem nůž a hodil ho po něm. Netrefil jsem se.

K mému překvapení se netrefil ani on brokovnicí, a tak jsem zapomněl, že jsem nůž už hodil, a hodil ho znovu.

A zase jsem se netrefil.

Ve chvíli, kdy zase vystřelil, jsem ze všech sil zapomněl, že pivo nemá dost velký obsah alkoholu na to, aby mohlo hořet. Natož vzplát jen v důsledku zášlehu z hlavně.

Brokovničář nakrátko zahořel jako svíce. Ani ho to nestačilo popálit, ale mně to koupilo dost času, abych dokázal přeskočit bar, srazit ho na zem a se zběsilým smíchem mu omlátit hlavu o podlahu.

Zvládl jsem to. Nedostali mě.

„No do prdele. Příštího zapomínače radši odprásknu odstřelovačkou na půl kilometru,“ ozvalo se nade mnou.

Byl to ten čtvrtý, ten s malým automatem, který se mi někde během boje ztratil.

Kdyby necítil potřebu mi oznámit to poslední moudro, byl bych úplně v hajzlu.

Takhle jsem v něm byl jen po uši a někdo se právě chystal spláchnout.

„Vzdávám se,“ řekl jsem, pustil jsem krk své poslední oběti a začal pomalu zvedat ruce nad hlavu.

„Na to je pozdě, ty zrůdo,“ zavrčel a stiskl spoušť.

Zapomněl jsem, že se při výstřelu zbývající náboje nemůžou odpálit samovolně.

Miluju automaty.

Kdyby měl klasický revolver, zabil by mě, protože by všechny výstřely skončily v mých zádech.

Takhle tam skončil jen jeden jediný, a jelikož se mi podařilo zapomenout, že nemám neprůstřelnou vestu, tak do mě kulka jen bolestivě narazila a zaryla se sotva centimetr pod kůži.

Bolelo to, ale jeho víc.

Zbývající náboje v zásobníku způsobily při výstřelu explozi, která mu rozervala ruku.

Vyskočil jsem na nohy, abych ho dorazil.

Byl to fakt drsňák. Přestože mu z rozervané ruky stříkala krev, dokázal vytáhnout nezraněnou levačkou další pistoli. A současně s tím jsem ucítil, jak se zachvěla realita a nedostatečně omlácený milovník brokovnic pod mýma nohama odněkud vytáhl další.

Mohl jsem udělat jen jedno jediné. Byl to můj nejlepší trik, ale také nejnáročnější a nejnebezpečnější, protože jeho výsledky byly vždycky nevypočitatelné.

Nikdy jsem ho nepoužíval, pokud byla jiná možnost. Mimo jiné taky proto, že s rozumně fungujícím mozkem bych ho prostě nedokázal.

Ale v tu chvíli, krůček od smrti, vyčerpaný a napůl šílený... jsem zavřel oči... a zapomněl jsem, kde to jsem.

Nějakou chvíli nebylo nic. Jen temné šílenství plné nesouvislých myšlenek.

A bolesti. Všechno mě bolelo. Měl jsem pocit, že se dusím.

To mě probralo. Byl jsem zkrvavený, omlácený, s přelomeným nosem a pokrytý drobnými odřeninami a řeznými ranami z rozbitého skla, kterých jsem si během boje ani nevšiml, někde uprostřed pouště. Beze zbraní i svého batohu, který jsem zapomněl, v normálním slova smyslu, v tom malém blbém baru.

To všechno jen proto, že jsem neovládl svou chuť aspoň na chvíli utopit svůj mizerný život v alkoholu a na všechno zapomenout.

Pro lidi, jako jsem já, je zapomínání vždycky riskantní. Vždycky hrozí riziko, že za to zaplatíte víc, než byste čekali.

A přežijete.