Marinovaná mumie

Vonělo to jako teriyaki, což mi přišlo divné, jelikož jsem se měl teoreticky nacházet na místě hrozivé několikanásobné vraždy, aspoň to mi řekli, když mě naložili do auta, zavezli k pobřeží kus od přístavu a donutili vlézt dolů do městských kanálů.

Trochu zmateně jsem se koukal po mumraji, který panoval uvnitř jeskyně napojené na kanály. Ve stropu jsem viděl průduchy, které musely vést někam do útesu nad mořskou hladinu, protože uvnitř byl relativně čistý a suchý vzduch, který kazil jen zápach kanálu a vylepšovala vůně teriyaki a vysychajícího masa.

„Jeden z pracovníků kanalizačních služeb na obchůzce objevil ve zdi místo, které se mu nezdálo, a když na tu zeď zatlačila, odsunula se a dovedla ho sem,“ vysvětloval mi detektiv. „Když to tady viděl, okamžitě běžel k telefonu. Co myslíte, pane poručíku? Budou to ghůlové, že jo?“

Spíš to vypadalo jako mumie, byť podezřele čerstvé. Ze stropu viselo za nohy hlavou dolů několik lidských postav pečlivě zabalených do víceméně čistých obvazů, ruce spoutané před sebou v pozici, jakoby se hlavou dolů modlili.

Chlapi z forenzního už jednu z nich sundali a opatrně zkoumali.

„Máme minimálně pět obětí,“ chrlil na mě dál detektiv. „Podle mého názoru máme ve městě nějaké divoké ghůly, kteří si tady uschovávali své oběti.“

„Podle mě to bude nějaký kult,“ prohlásil doktor z forenzního, narovnal se a zadíval se zachmuřeně na pinzetu, ve které držel kousek masa. „Ghůlové mají rádi pořádně zahnilé mrtvoly, a tohle sice páchne divně, ale nemůže to být starší než týden nebo dva.“

Naklonil jsem se mu přes rameno a přičichl ke kousku masa. Doktor se na mě znechuceně podíval.

Zatímco se v jeskyni rozproudila živá debata na téma toho, kdo to spáchal a proč, obešel jsem všechny věšence a ke každému pečlivě přivoněl. Už od toho prvního kousku mi bylo jasné, o co tady jde, ale chtěl jsem si být jistý.

„Dokážete je vystopovat po pachu, pane poručíku?“ ptal se mě snaživý detektiv.

„Nebude potřeba,“ zavrčel jsem na něj. „V kanálové službě dělá pár ghůlů...“

„Já to říkal, že jsou to ghůlové! Taky to cítím!“

„Cítíte hovno, detektive, který sem smrdí vedle z kanálu,“ zarazil jsem ho. „Zavolejte do archivu a zkuste z nich vytáhnout jména všech...hmm. Kurva fix. Nevím, myslím že sedm set patnáctek, radši se zeptejte. Vím, že jich tu pár je, tohle tady má někdo z nich jako vedlejšku.“

„Normálně sekají dobrotu,“ ozvala se za mnou moje teoretická parťačka, kterou už taky vyburcovali na zajímavý případ. „Nejspíš některý nedokázal ovládnout své staré chutě, zařídil si tady spižírnu a čeká, až mu dozrajou.“

„No samozřejmě, kapitánko Zřejmá.“ Štouchl jsem do nejbližšího mumifikovaného viselce. „Tenhle bude potřebovat ještě nejmíň měsíc, než bude dobrej.“

Ta nevinná poznámka je všechny na chvíli zarazila.

Naklonil jsem se k sundané mumii, vytáhl nůž a přeřízl obvazy, které jí poutaly ruce dohromady.

„Moment, co to děláte, poručíku?“ začal protestovat doktor.

„Když už jste mě vytáhli z hospody kvůli takový hovadině, chci aspoň ochutnat,“ vysvětlil jsem mu a jednu ruku utrhl.

Debata o tom, jak by měl nejlíp proběhnout zátah na ghůly, kteří přijali pozlátko civilizace jen na oko, okamžitě utichla.

Odmotal jsem obvazy a zakousl se.

Teriyaki. Osobně bych radši pepř s medem, ale teriyaki taky dobrý.

Doktor z forenzního se poblil. Chápal jsem, že tahle pochoutka není pro každého, ale byla to poněkud přehnaná reakce na to, že jsem před ním sežral kousek fermentovaného sušeného masa.

Ještě jednou jsem ukousl, požvýkal a polkl celkem chutné sousto.

„Tenhle už je skoro akorát, stačilo by pár dní. Budou na nás pěkně nasraní, že jsme jim to tady vybrali. Ale na druhou stranu, je to jejich vina, neměli si to tady dělat načerno. Mám navíc pocit, že ohledně přípravy potravin jsou v městě nějaký zákony, ne? Hygiena a tak. Na to máme přece nějaký speciální odbor, ne? Přehrajte to na ně.“

„Poručíku,“ zasyčela na mě moje parťačka.

„Co je? Zrovna ty bys pro ty chudáky ghůly měla mít jako upírka pochopení, že si chtějí trochu pochutnat.“

Vycenila na mě zuby.

„Ještě furt je ti z pusy cítit večeře, ten sajrajt, co si mícháš z prasečí krve, červenýho vína a rajčatový šťávy, tak co se ti nezdá? Zrovna tobě by trochu syrovější maso nemělo vadit. A tohle je fakt docela dobrý. Zkus.“

Ještě jednou jsem se zakousl do mumifikované paže, nabídl jsem okolo a když nikdo nechtěl, hodil jsem ji na položenou mumii.

„Buď jste hrozní pokrytci, nebo pitomci,“ řekl jsem jim na jejich zděšené výrazy. „Vegani si dělaj celý sójový kuřata na grilování a sojovou slaninu, upíři si míchaj složitý kombinace, aby to připomínalo lidskou krev, tak co by si chudáci ghůlové nemohli udělat mumii?“

Zjevně to byli pitomci a tak jsem jim to musel vysvětlit.

„To je prase, vy idioti. Vepřový marinovaný v teriyaki, namotaný na dřevěný kosti a pověšený na vysušení hezky do jeskyně, kam fouká mořskej vzduch.“