Náhodné setkání

Stejně jako většina důležitějších událostí v mém životě i tenhle příběh začal dalším náhodným setkáním, která mě pronásledují celý život, už od mého početí. Pro jednou to ale vypadalo na neškodné, možná dokonce prospěšné setkání.

Měla jsem v úmyslu projít skrze Kranatský průsmyk do Kranaského podhůří. Neměla jsem tam namířeno z žádného konkrétního důvodu. Nikdy jsem v severní části kontinentu nebyla a podle mého starého odrbaného Tulákova průvodce to mělo být docela příjemné místo, kde bych mohla zůstat přes zimu a pak zamířit dál k pobřeží, nebo kamkoli jinam kam se mi zrovna bude chtít.

Podle Průvodce jsem měla na cestu přes průsmyk ještě času víc než dost, ale ten rok se zima rozhodla, že to spustí o měsíc dřív než obvykle. Normálně bych nejspíš mírné sněžení a temné mraky, které zahalily vrcholky hor, ignorovala a prostě to zkusila, ale narazila jsem na malou karavanu, v jejichž stopách jsem posledních pár dní šla.

Otrávení obchodníci vracející se z průsmyku byli nejdřív kapku překvapení, když uprostřed divočiny náhodou narazili na osamělou ženskou. Zvlášť proto, že mě zpočátku určitě považovali za ztracené lidské děcko.

Lidi, co mě ještě neznají a vidí mě jen z dálky, mě většinou odhadnou na malou baculatou holku. Mám trochu moc velkou hlavu a ne úplně standardní proporce, takže z dálky opravdu vypadám jako malá, ale dobře vyžraná. Z určitého úhlu pohledu je to pravda. Máma mě vždycky považovala za maličkou neduživou holčičku, a kdyby ji nevyhnali z jejího kmene, považovali by mě tam za podvyživeného trpaslíka.

Ale když se ke mně normální lidi přiblíží, nebo stojím vedle něčeho, podle čeho dokážou poznat měřítko, bývají překvapení, že jsem stejně vysoká nebo i vyšší než průměrný chlap.

Většinou ale jen pokrčí rameny a ignorují to, jak se odlišuju od běžných lidských standardů. Někteří, zvlášť ti, co mají v oblibě velké a macaté, a nedokážou pochopit, že ne znamená ne, začnou být podezřívavější, jen co zjistí, že jsem taky o dost silnější než většina lidských chlapů.

„Zatracený průsmyk už je celý zavalený sněhem,“ řekl mi šéf karavany, která původně mířila s nákladem zásob a různého zboží do městeček jižní Kranasie. „Už se jím projít nedá. Naštěstí jsme měli od začátku záložní plán, že se kdyžtak vrátíme do pevnosti Ledonora. Vypadáš na schopnou a zcestovalou holku, ale měla bys zvážit, jestli to taky neotočíš. Možná bys mohla jít s námi do Ledonory.“

Všimla jsem si ukazatele na křižovatce, přes kterou jsem včera procházela, ale podle mé staré a někdy naprosto zastaralé kopie Průvodce to byla maličká vesnice kolem hradiště sloužícího jako základna pro místní rangery a lovce kožešin. Podle toho popisu to fakt nebylo místo, kde mělo smysl se zastavit.

A zase jednou se ten můj Průvodce pletl. Byla jsem na to zvyklá. Občas jsem si říkala, že bych si měla pořídit nové vydání, ale vždycky jsem se rozhodla, že si nechám to staré. Aspoň bylo to moje toulání trochu zajímavější.

Ledonora se začala rychle rozrůstat tak před deseti lety, když někdo objevil ložiska rumělky, dost vydatná na to, aby mělo smysl ji těžit, a jen sotva míli od původní pevnůstky. Pořád to teda bylo malé městečko, ve kterém žily tak dva tisíce duší, převážně horníci a lovci, ale už mi to přišlo jako místo, kde bych možná mohla strávit aspoň část zimy. Pokud si tedy budu schopná najít nějakou práci vhodnou pro potulnou princeznu.

Měla jsem štěstí. Posádka pevnůstky měla svého vlastního doktora. Byl to starý chlap, ale hlava mu sloužila pořád dobře a ruce měl jisté a přesné, i když už stářím zesláblé. Když jsem mu zodpověděla pár otázek ohledně toho, jak se mají rovnat kosti a šít a dezinfikovat rány, a správně identifikovala většinu jeho bylinek a lektvarů až na ty, které si vařil podle vlastních receptů, najal si mě jako asistentku a zdravotní sestřičku.

Jako obvykle mi nejvíc pomohl fakt, že jsem zdravotní sestra schopná udržet neklidného pacienta během operace i bez anestetik... nebo že dokážu v případě nutné potřeby aplikovat nouzové anestetikum svou pěstí.

Plat nebyl nic moc, ale dostala jsem k tomu svůj vlastní malý pokojík a jídlo z posádkové kuchyně. Měla jsem opravdu velké štěstí. Jako další možnou práci jsem zvažovala kovárnu. S koňmi to umím a těžká práce mi nevadí. Ale ten nápad jsem zavrhla, jakmile jsem prošla městem a dorazila ke kovárně. Kovář byl trpaslík. Byl by si jistý, že si z něj dělám srandu, kdybych se ho zeptala na práci. A kdybych trvala na tom, že to myslím vážně, hrozně by se naštval a vyhodil mě.

„Mám ještě jednu poslední otázku, Tino,“ zašilhal na mě doktor skrze své brýle. „Pokud nechceš, nemusíš odpovědět pravdivě. Ty nejsi člověk, že ne?“

Na chviličku jsem zaváhala. Městečko spolu se vším jižně od Kranatských hor patřilo ke království Sonnerdom, které bylo na můj vkus kapku moc tvrdé na každého, kdo nebyl člověk nebo aspoň nepatřil do hrstky běžně uznávaných ras. Opravdové magické bytosti byly rovnou zakázány a loveny rangery a nočními lovci, což byla místní parta specializovaná na lov monster. Jeden z důvodů mé výpravy přes hory byl fakt, že v Kranasii to mělo být v tomhle ohledu trochu pohodovější.

Váhala jsem opravdu jen chviličku, ale stačilo mu to, aby dodal: „Já tě nijak nesoudím. Osobně by mi nevadilo, ani kdybys byla něco s démonickou krví, což rozhodně nejsi. Strávil jsem spoustu času ve společnosti různých nelidí a mluví ze mě profesionální zvědavost. Tvoje anatomie není standardní, ale nedokážu přesně určit, co jsi vlastně zač. Neřekl bych, že jsi mutant nebo magicky proměněná, tak je to pro mě opravdu hádanka.“

Rozhodla jsem se mu říct pravdu. V podstatě. „Asi jsem nějaký kříženec, pane doktore, ale nemám tušení, co byl můj otec zač.“ Pokrčila jsem rameny. „Moje máma byla prostá žena. Řekla mi, že sbírala v lese borůvky a náhodně se setkala s chlapem, kterého popsala jako krásného milého štíhlého muže. Dokonce jí řekl, že je princ a jednoho dne se stane králem. Uvěřila mu to a nechala se od něj svést. Už ho pak nikdy neviděla. Dokonce se ho ani nezeptala na jméno. Ale do konce svého života pevně věřila, že jsem princezna.“

„Krásný a štíhlý? Jsi půvabná žena, Tino, ale podle tvé velikosti a síly bych čekal spíš orka... kdyby se mohli křížit s lidmi. Nebo ogra, ale ti údajně už dávno vyhynuli. Ach... promiň, omlouvám se. To asi znělo jako urážka, ale nemyslel jsem to tak...“

„To nic, pane doktore,“ usmála jsem se na něj. „Nebylo by to poprvé, co mě někdo označil za ogřici. Nevadí mi to. Kdysi jsem nějakou dobu cestovala s kočovnou hereckou společností a když jsem jim vyprávěla svůj příběh, začali mi říkat Tina, mrňavá ogří princezna. Dokonce o tom složili písničku.“

Starý doktor se zasmál.

„Tu píseň znám. Ogří princezna je sice maličká, ale všechno vidí její očička... Je to ona?“

„No... ano, je.“ Překvapilo mě to. Starý doktor byl natolik fajn, že jsem se na chvíli zapomněla a mluvila víc, než bych asi měla.

„Ale ta píseň... ech, to nic, zapomeneme na to,“ řekl najednou nejistě.

„Proč?“

Povzdychl si. „Bardi proklatí. Dělali si z tebe legraci, Tino. Ta písnička je hrozně stará. Jen není moc známá. Nenapsali ji pro tebe, jen prostě vytáhli první, co je napadlo. Promiň. Možná jsem ti to neměl říkat. Nechtěl jsem ti zkazit iluze, že ta píseň byla pro tebe a o tobě.“

Nebyla jsem si jistá, co mu na to říct.

„Ti mizerové... I když... mně to vlastně nevadí. Ta písnička na mě opravdu sedí.“

***

Ledonora mi připomínala vesničku, ve které jsem s mámou vyrůstala, ale bylo to tam mnohem příjemnější. Lidé byli přátelštější a nebylo to jen tím, že už jsem byla dospělá a velká. Prostě se chovali mnohem lépe jeden k druhému a ke mně taky.

Jasně, ze začátku jsem si musela vyslechnout pár narážek a nemravných nabídek. Ačkoli doktor pracoval pro celé město a většinu práce nám zabíral nekončený proud drobných zranění mezi horníky, technicky vzato jsme byli součástí vojenské posádky v původním hradišti. A vojáci jsou vojáci. Je fuk, jaké jsou rasy nebo kterému království slouží. Ani na pohlaví často nezáleží. Jednu z drzejších nabídek jsem dostala od jediné ženy sloužící v posádce, tak třicetileté rangerky, co vypadala skoro jako elfka, jen neměla jejich uši. Byla jsem si jistá, že se k tomu nechala vyprovokovat od svých kolegů, kteří už to zkusili a neuspěli, když narazili na můj plachý úsměv, následovaný pevným odhodlaným odporem, pokud úsměv a zavrtění hlavou nestačilo.

Nikdy to nepřerostlo přes běžné přátelské rýpání, což bylo dobře. Většinou jsem se držela stranou, ale zběžně jsem se seznámila s většinou posádky, povyprávěla pár příběhů, dokonce jsem si dokázala zapamatovat i některá jména, alespoň na čas. Nebyla jsem jediná nová tvář ve městě, protože pár dalších lidí z karavany, se kterou jsem dorazila, se rozhodlo ve městě přezimovat. A hned další den dorazila další malá karavana s lidmi, kteří se rozhodli ve městě zdržet na čas nebo rovnou na stálo.

Poslechla jsem si, co si o mně povídají, ale nebylo to nic zlého. Většinou obvyklé věci jako: „Na tak velkou bábu je překvapivě jemná. Je hrozně plachá. To bude introvertka. Po ksichtu není zlá, škoda, že je tak bachratá.“

Poznámka o mé tloušťce vyvolala ostrou reakci rangerky. „Seš slepej, debile. Jasně, má na sobě dost sádla, ale sleduj, jak se pohybuje. Maskuje to tím, jak se oblíká, vypadá pak jako obrovská herdekbaba, ale jsem si jistá, že má mnohem víc svalů než ty. A pod tím hábitem je tvarovaná tak, že by ses poslintal, kdybys ji náhodou viděl nahatou. Heh. Možná bych sama kapku zvlhla, kdybych ji načapala nahou, ale to by na ní musela být vidět aspoň stopa zájmu, když jsem do ní šťourala. Je plachá. Jako panna. Nebo kněžka.“

V tu chvíli jsem se rozhodla, že v žádném případě nehodlám být v městečku během úplňku. Kdyby se něco stalo... už chlapi z posádky, to by bylo zlé, ale ta rangerka... to by bylo fakt trapné. Zase.

Samozřejmě, že se mě taky vyptávali na mou kouzelnou hůlku. Dřív nebo později se na ni lidi ptají, jen co si všimnou, že s sebou všude tahám velkou hůl, nebo spíš pořádný klacek.

„To je moje kouzelná hůlka,“ řekla jsem partě vojáků hned první den. Jeden z nich se na mě okamžitě podezřívavě zamračil a nebyl jediný. Jak už jsem říkala, v tom království se na cokoli magického moc přátelsky nedívali.

„Jako... opravdu kouzelná? Ty seš čarodějka? Vědma?“

Zasmála jsem se.

„Kdepak. Moje hůlka umí jen pár triků, ale mně to vždycky stačilo. Mám kouzlo Kulhej,“ naznačila jsem úder na jeho koleno. Pomalu, ale i tak uskočil. Ignorovala jsem ho, zvedla hůlku nad hlavu a mávla shora dolů. „Když se tohle trefí do hlavy, funguje to jako kouzlo Spi. A pak moje nejoblíbenější, Leť!“ mávla jsem hůlkou ze strany na stranu. „No, mám ještě jedno, ale to nerada používám, pokud si o to někdo opravdu neřekne.“

„A to je co?“

Usmála jsem se na něj a pak jsem prudce, skoro tak rychle, jak jen to dokážu, švihla hůlkou zespodu nahoru a zastavila jsem ji jen palec nebo dva od jeho poklopce. Vyděšeně vytřeštil oči. „Kastrace. Ale tohle kouzlo fakt nepoužívám, pokud nemusím.“

Všichni se zasmáli, i ten vyděšený. Považovali to za výborný vtip.

Někteří lidi prostě nepoznají magii, dokud jim ji neomlátíte o hlavu.

Celkově jsem tam ale zapadla docela dobře. Líp, než na většině míst, která jsem poslední dobou navštívila. Seznámila jsem se s lidmi v posádce i v městečku. Mohla jsem si snadno najít přátele, kdybych chtěla, ale všichni pochopili, že jsem prostě tak trochu plachá samotářka. V davu jsem většinou nepřehlédnutelná, ale i tak jsem prostě zapadla bez větších problémů.

Jenže pak došlo k incidentu s koněm, který táhl káru se zraněným horníkem, ale z nějakého důvodu se lekl partu lovců hádajících se na nádvoří hradiště, splašil se začal zběsile běhat sem a tam. Bylo s tím potřeba něco udělat, než vysype toho chudáka horníka nebo někoho srazí, a tak jsem se mu postavila do cesty a aplikovala jsem mu do hlavy nouzové anestetikum. S koňmi to prostě umím.

Půlka vojáků a lovců viděla, jak jsem jednou ranou sundala koně na zem. Okamžitě začali věřit na mou magii.

„Já ti to říkala,“ zaslechla jsem, jak šeptá rangerka jednomu svému kolegovi.

I když jsem si tím mezi vojáky získala respekt, byla to chyba. Někteří z rangerů o mě začali projevovat až nezdravý zájem. Zvlášť někteří noční lovci, ti, co většinou patrolovali po okolí a hledali příšery, mě fakt znervózňovali.

Strávila jsem na hradišti a v městečku dva celkem šťastné týdny. Hodně jsem si povídala se starým doktorem, během práce i po ní. Vyprávěli jsme si navzájem příběhy a diskutovali o některých lékařských teoriích, které jsem znala dost dobře, abych si dovolila o nich mluvit. Doktor strávil většinu života na jihu v hlavním městě, ale z nějakého důvodu, který mi nikdy neřekl, se na stará kolena odstěhoval na venkov a skončil jako posádkový doktor v malém pohraničním městečku. Měla jsem ho ráda. A jeho knihovnu ještě víc.

Tu knihovnu jsem milovala.

Pokud je nějaká věc, která mi na mém životním stylu fakt vadí, jsou to knížky. Když trávíte většinu času pěšky na cestách, nemůžete s sebou tahat balík knih. Velkým městům jsem se vyhýbala a v malých většinou veřejnou knihovnu vůbec neměli. Těch pár kufrů různých, převážně lékařských knih v doktorově pokoji na mě působily jako jako zlatý poklad pro piráty.

Trvalo mi docela dlouho, než jsem zjistila, že knihy a čtení miluju. To muselo být něco, co jsem podědila po tátovi. Když došlo na písmenka a mou mámu... byla fakt pyšná, že se dokáže podepsat. To byl ale na čistokrevnou ogřici neslýchaný úspěch.

Co se týče potenciálního ženicha, mou přirozenou volbou by byl velký a silný chlap. Takoví mě obvykle přitahují. To jsem musela podědit po matce.

Ale kdyby byl doktor mladší a měl zájem... kdo ví. Ledonora se rychle stala jedním z těch mála míst, na která jsem při svém toulání narazila a kde bych si dokázala představit, že bych se usadila a založila rodinu. Kdybych tedy byla něčeho takového schopna. Dřív nebo později mě moje toulavá povaha donutí vyrazit na další náhodné místo při mém nekonečném hledání pravé lásky.

Nebo dojde k nějakému dalšímu zatracenému náhodnému setkání, které všechno podělá.

A měla jsem jeden problém, který jsem musela začít řešit.

Blížil se úplněk.

Byla jsem si celkem jistá, že by se nic nestalo, kdybych se zamkla do své mrňavé komůrky a předstírala nějakou nevolnost nebo nemoc. Doktor byl tak starý, že byl nejspíš bezpečný i v případě, že by se moje kletba rozhodla začít řádit jako za starých časů.

Ale nechtěla jsem riskovat žádný incident... a moje toulavá povaha už volala. Nebo spíš jen šeptala... zatím.

Cítila jsem se tam šťastná a chtěla jsem tam strávit alespoň pár měsíců, až do jara. Doktor měl hromadu knížek, které jsem si mohla půjčovat, ale...

Připadala jsem si tak trochu jako v pasti. Už zase, jen po dvou týdnech.

Když vypadnu na pár dní ven, mělo by to pomoct, říkala jsem si. Strávila jsem pár odpolední v lesích za městskými hradbami, ale nestačilo to. Potřebovala jsem se vydat trochu dál od civilizace.

V podhůří byla zima pořád ještě mírná. Trocha sněhu, ale ne moc. Nikomu by nemělo připadat divné, když se vydám na krátký výlet do divočiny. Až na to, že bude úplněk.

Ten zatracený úplněk. Už byl hrozně blízko.

***

Zeptala jsem se doktora, jestli si můžu vzít za úplňku tři dny volna.

„Říkala jsem si, že bych nasbírala nějaké sněžůvky. A pár dalších věcí, co má smysl sbírat v zimě, mechy a lišejníky, ty, co jsou nejúčinnější, když se sklidí v noci za úplňku. Dokud je počasí takové klidné.“

„Neříkej mi, Princezno, že už tě trápí ty tvoje tulácké chutě?“

Začal mi říkat Princezno hned od začátku, jen co si vyslechl můj příběh, takže jsem ho musela ve zkrácené formě povyprávět i některým dalším zvědavcům. Ale nevadilo mi to. Jak už jsem říkala... měla jsem toho starého doktora ráda. I když už si nepamatuju jeho jméno.

„Jen tak trošičku,“ odpověděla jsem pravdivě. „Jsem tak zvyklá žít na cestách, že mi prostě přijde divné, když jsem někde delší dobu, zvlášť pod střechou.“

„Úplněk, to není zrovna bezpečná doba na vycházky do divočiny,“ řekl doktor. „Jasně, rangeři a noční lovci se kasají, že dávno ulovili všechno nebezpečné na míle daleko, ale i tak...“

„Jsem velká holka, pane doktore,“ usmála jsem se na něj. „A budu mít sebou svou hůlku. Vezmu si i luk, takže možná přinesu zpátky losa nebo jelena, pokud lovci nějaké v lese nechali.“

„Ale i tak... není to bezpečné,“ trval na svém.

„Pro mě to bude bezpečnější venku,“ řekla jsem mu pravdivě. „Lidi, i úplně normální obyčejní lidi, mají tendence chovat se za úplňku trochu bláznivě. A kvůli nešťastné shodě okolností je to pro mě horší.“

Zamhouřil na mě oči, ale pak se usmál.

„Kdybych tě neviděl pracovat se stříbrným skalpelem, mohl bych si to vyložit jako...“

Nervózně jsem se zasmála. „To není ono, pane doktore. Je to prostě ten čas v měsíci, kdy mám tendence... nebýt tak přátelská. Štěkám na lidi, snadno se rozčílím...“

„Co tím myslíš?“

Na doktora byl kapku pomalejší.

Zatvářila jsem se, jakoby mi to bylo trapné. „Pár dní za měsíc, pane doktore. Mám v měsíci pár dní, kdy...“

„Ah! Omlouvám se, jsem hlupák! Promiň!“ okamžitě se začal omlouvat, když mu to došlo. On své rozpaky předstírat nemusel.

Nechtěla jsem, aby si někdo v pevnosti myslel, že se plížím ven nějak tajně. Schválně jsem se vyptala několika rangerů na místa, kde by se dalo najít to, co jsem chtěla nasbírat. Ale samozřejmě to vedlo k další komplikaci, když mi rangerka nabídla, že mě doprovodí.

„Stejně bych měla tím směrem během pár dní vyrazit na patrolu. Tak bychom si mohly udělat dámskou jízdu,“ usmívala se na mě od ucha k uchu.

„Ne!“ zareagovala jsem s panikou, která nebyla jen hraná. „Neber si to osobně, ale... to už bych spíš dala přednost chlapskému doprovodu, i když bych se pak dostala do řečí.“

„Hej, klídek, Tino. Jen do tebe trochu šťourám. Dělám si srandu.“

„Fakt? Takže už se nebojíš, že bys zvlhla, kdybys mě náhodou viděla bez šatů?“ zeptala jsem se.

Zamračila se. „Někdo nám tady po pevnosti šíří drby.“

„Ne, já tě slyšela na vlastní uši. Neuraz se, ale... ne. Na to já prostě nejsem. A není to tím, že bych byla plachá. Ani kněžka nejsem.“

„Tys mě fakt slyšela?“ zatvářila se překvapeně. „Vůbec jsem si tě nevšimla.“ Najednou se na mě rozzářila. „Na někoho tak velkého jsi překvapivě nenápadná. Byl by z tebe dobrý ranger.“

Naši malou diskuzi samozřejmě někdo vyslechl a ukázalo se, že se po pevnosti opravdu šíří drby. Zvlášť tak šťavnaté.

Udělalo mi to radost, protože to zabránilo ostatním rangerům v nabídkách na doprovod při bylinkářské výpravě.

Dokázala jsem tu nervózní pannu hrát fakt dobře. Možná byl můj táta bard a já po něm zdědila jeho herecký talent.

Ale pokud byl fakt bard, byla škoda, že jsem nezdědila i hudební sluch a pěvecký hlas.

Když jsem se pokusila zpívat naposledy, všichni psi v doslechu by spáchali hromadnou sebevraždu, kdyby měli jak, nebo by se mě pokusili rozervat na kusy, nebýt zamčení v psinci. Zmohli se jen na zoufalé zděšené vytí.

Chlapi v hradě, kteří mě na zpívání ukecali, pak tvrdili, že to psí vytí mělo lepší melodii než můj zpěv.

A o tom, co udělali koně... o tom odmítám mluvit.

***

A tak jsem se pohodlně rozvalovala v malém táboře, který jsem si postavila na opuštěném kopci, chráněná před větrem a občasnou sněhovou vločkou jednoduchým přístřeškem. Malý oheň mě hřál a poskytoval mi dost světla na čtení knížky, kterou jsem si půjčila od doktora. Už jsem měla nasbíranou hromadu sněžůvek a pár balíčků mechů a lišejníků, které jsem slíbila přinést. Té noci byl úplněk. Cítila jsem, jak měsíc pomalu stoupá a chystá se ozářit okolní krajinu, jen co přeleze přes vrcholky hor. Schopnost vycítit nejen měsíční fáze, ale i pozici měsíce byla jedna z mála někdy užitečných věcí, které mi dala moje kletba.

Byl čas na odpočinek, trochu čtení, spánek a pak pomalý návrat zpátky do města. Vybrala jsem si místo, kde se ke mně nemohlo nic nepozorovaně připlížit.

Alespoň jsem si to myslela.

„Co to čteš?“

„Pojednání o tropických chorobách,“ odpověděla jsem klidně. Hlas, který mi tu otázku položil, mi přišel povědomý.

„To je docela zvláštní kniha pro osamělou ženu, která si čte uprostřed zimního lesa.“

„Proč?“ zeptala jsem se. Jeden z blízkých stínů se proměnil na muže v těžkém koženém plášti, posetém spoustou stříbrných ozdob. Dřepl si k mému ohni a zeptal se: „Nebude ti vadit, když se tady na chvíli ohřeju?“

„Ne, posluž si.“

Byl to jeden z nočních lovců z hradiště. Viděla jsem ho jen párkrát a vyměnili jsme si spolu možná pět slov. Možná ani tolik ne.

Další pitomé náhodné setkání. Musel být někde poblíž na hlídce a ucítil kouř z mého ohně.

„Proč ti přijde divné, že si čtu? Nemám co jiného na práci, spát se mi ještě nechce, tak si čtu.“

„Tobě se nezdá divné, že uprostřed zimního lesa sedí osamělá žena, když by mohla v klidu odpočívat a číst si ve městě, které je jen pár mil daleko? A zvlášť za úplňku?“ Mluvil, jakoby ho to pobavilo. Ale jako další neviditelný plášť kolem něj vířila aura nebezpečí. Instinkty mi říkaly, že bych s tím chlapem mohla mít problémy.

Tohle setkání nebylo jen tak náhodné. Možná budu potřebovat svou kouzelnou hůlku.

„Říkali mi, že vy lovci jste okolí města vyčistili od všeho nebezpečného. Byla jsem pro doktora sbírat sněžůvky a různé lišejníky a mechy, ty, co jsou nejúčinnější, když se sbírají v noci kolem úplňku.“

„Ano, slyšel jsem o téhle tvé výmluvě. Vím o všech tvých výmluvách. Možná bych tomu i věřil, Tino, kdyby toho na tobě nebylo víc, co je... řekněme divné.“

„Jako třeba co?“

Usmál se na mě. „Ale no tak. Proč to komplikovat? Ale dobrá, mám ti to všechno vyjmenovat? To, jak se pohybuješ. To, jak jsi velká a silná. Kolik toho musíš sníst, i když se to snažíš skrývat. Dáváš si pozor na pusu, když něco vyprávíš, ale občas zapomeneš, kolik času uplynulo od událostí, které popisuješ, a ty o nich mluvíš, jako by to bylo loni, ne před desítkami let. Jasně, většina lidí v pevnosti nebo ve městě si toho nevšimne, zvlášť když je to nějaký příběh z jiného světa. Ale já nejsem jako většina lidí. Jsi mnohem starší, než vypadáš. A máš potřebu být sama, daleko od lidí... když je úplněk.“

Odložila jsem knihu a ušklíbla se na něj. „To je všechno?“

„Už jen jedna věc, ale ta nejdůležitější.“

„A to je co?“

„Tvoje magie.“

„Myslíš mou hůlku?“ zvedla jsem důvěrně známý kus těžkého dřeva, který s sebou všude tahám už věky, a zamávala jsem s ní na něj. Stále s úsměvem.

Zasmál se. „Slyšel jsem, jak má ta tvoje hůlka fungovat a jaká má kouzla. S tvými svaly a mocí, která je dokáže pohánět, to normálům musí opravdu připadat jako magie. Ale o tom klacku nemluvím. Umíš to maskovat fakt dobře, líp, než bych si myslel, že je to vůbec možné, ale když se začal blížit úplněk, přestalo to stačit. Vycítil jsem to, když jsi odcházela z města, a tak jsem se tě rozhodl následovat. A teď, s úplňkem, který každou chvíli začne ozařovat okolí, jsem si s tebou přišel promluvit.“

„Nechápu, o čem to mluvíš.“

Začínala jsem být nervózní. Nebylo to poprvé, co si někdo všiml toho, co mi lovec právě vyjmenoval, a tak jako on si z toho vyvodil špatný závěr.

„Naprosto jasně to z tebe cítím. Teď je to opravdu silné. Jen nevím, co jsi za druh. A rád bych to věděl.“

„Jaký druh? Druh čeho?“

„Jsi therianotrop.“

„Cože to jsem?“ Zasmála jsem se. Možná to znělo trochu nuceně, protože bylo. Kousek ode mě dřepěl noční lovec ověšený spoustou stříbra. Specializoval se na lov magických stvoření a o mně si myslel, že jsem jeho kořist. A navíc si se mnou hrál. Byla jsem si jistá, že kdybych se náhle pohnula, vrhne se po mně.

„Ty si myslíš, že jsem vlkodlak? Je to tak, ó moudrý a mocný lovče všeho, co se plíží nocí v místních lesích? Proč na mě nezkusíš nějaké své stříbro?“

Ta nabídka ho rozesmála. Nebyla to reakce, kterou jsem očekávala.

„Ne, ty nejsi vlk. Tvůj pach je podivně povědomý, ale nedokážu si ho zařadit. Z toho, jak vypadáš v lidské podobě, bych typoval medvěda, ale to taky není ono. Takže, co jsi zač? Nebo mě donutíš čekat až do východu měsíce?“

„Nejsem vlkodlak. Ani žádný jiný něco-dlak.“

„Ne? Tak co teda jsi, Tino? Co je ta magie, kterou z tebe tak jasně cítím?“

Povzdychla jsem si a rozhodla jsem se, že mu řeknu pravdu.

To skoro nikdy nedělám.

Nebylo to proto, že bych se bála. Tedy přesněji řečeno, jeho jsem se zas tak nebála. Ale bála jsem se o něj. Byla jsem si jistá, že bych ho zvládla, ale přišel mi... fajn. Jasně, byl to velký, silný a nebezpečný chlap. Ale nepřipadal mi zlý. Spíš... roztomilý. A měl hezký obličej.

Nechtěla jsem mu rozflákat ten hezký obličej svou hůlkou, kdyby se rozhodl, že jsem příšera, jaké musí lovit.

„To, co cítíš, jsou zbytky mé kletby,“ řekla jsem mu. „Bylo nebylo, kdysi dávno na jednom vzdáleném světě, jsem byla prokleta. Možná to bylo zamýšlené jako požehnání a dar, ale byla to kletba, která mi hrozně zkomplikovala život. Naučila jsem se s tím žít, ale jsem zvyklá být během úplňku sama. Pořád se cítím bezpečněji, když jsem na nějakém opuštěném místě, daleko od všech. A opravdu jsem chtěla doplnit doktorovy zásoby a být chvilku prostě sama a toulat se lesem. Nebyly to jen výmluvy.“

„Kdo tě proklel a proč?“

„To je dlouhý příběh.“

„Máme dost času, než vyjde měsíc. Povídej.“

„Bylo to další pitomé náhodné setkání. Tábořila jsem v lese, deprimovaná a naštvaná. Dostala jsem geniální nápad, že se pokusím poprvé v životě opít. Měla jsem s sebou jen lahev skoro čistého alkoholu, který jsem si koupila jako dezinfekci, ale smíchala jsem ho s trochou vody a nasypala do něj trochu rozmačkaných borůvek, aby to mělo nějakou chuť.

Byl to blbý nápad. Stačilo pár loků a už jsem byla opilá a začala se motat. Přemýšlela jsem, že tu flašku zahodím pryč, když tu náhle, v temnotě mezi stromy stála postava. 'Mohla bych se ohřát u tvého ohně, poutníku?'

Ten hlas mi připadal starý a unavený. Říkala jsem si, že to musí být nějaká babička, co zabloudila v lese. Byla jsem tak mladá a naivní. Řekla jsem jí: 'Jasně, je tady dost místa pro obě.'

Ale nebyla to žádná babička. Nevím, co byla zač. Tehdy jsem si říkala, že asi elfka. Vypadala mladě, ale měla jsem z ní pocit, že je opravdu stará. Možná dokonce prastará. Teď, o spoustu let později, si myslím, že to mohla být jedna z těch legendárních fae. Ale připadala mi přátelská a neškodná.

A jelikož už jsem byla slušně líznutá, nabídla jsem jí svou flašku, jen co si sedla u mého ohně. 'Jestli máš pořád pocit, že je ti zima, zkus tohle. Chutná to hnusně, ale určitě tě to zahřeje.' Zahihňala jsem se a dodala: 'Já mám pocit, že už celá hořím.'

Vzala si ode mne flašku, napila se a řekla: 'No, to je rozhodně to nejsilnější víno, jaké jsem kdy ochutnala. Děkuji ti, mladá dámo.'

Vysvětlila jsem jí, že nejsem žádná dáma. A pak jsme si začaly povídat, teda spíš já se rozpovídala. Vyprávěla jsem jí o svém blbém životě. Jak se moje máma nechala zbouchnout údajným princem a jak ji kvůli tomu vyhnali z kmene. Jak jsem vyrůstala v malé hornické vesničce a jak máma umřela při pitomém náhodném setkání s tlupou opilých horníků a já pak musela utéct, než mě odtáhnou na šibenici za to, že jsem ty opilce zabila. Řekla jsem jí, že jsem se rozhodla najít svého otce, ale že nemám tušení, kde bych ho vůbec měla hledat.'

Uměla dobře poslouchat. Vždycky, když jsem se odmlčela, pošťouchla mě, ať pokračuju, občas se na něco zeptala. A taky se ještě párkrát napila a vrátila mi láhev. Opila jsem se tak, že jsem se jí svěřila i se svými sny. Jak chci najít svou pravou lásku. Chlapa silného, mocného, skvělého válečníka, ale přitom něžného a milého.“

Lovec viditelně potlačoval smích.

„Hej, nesměj se mi! Bylo mi šestnáct... nebo možná sedmnáct nebo patnáct.“

„Ty nevíš, jak jsi stará?“

Pokrčila jsem rameny. „Moje máma byla... jednoduchá. Začala jsem si to počítat, když jsem se naučila jak, ale nebyla jsem si jistá, kolik mi přesně je.

Takže jsem seděla v temném lese a vyprávěla tajemné ženě o svém životě. Jak chci najít pravou lásku, a poznat svět, a možná najít svého otce. Že chci zjistit, jestli jsem opravdu princezna nebo ne. A pak jsem dodala: 'Ale to už bych si mohla rovnou přát kmotřičku vílu. Nebo zázrak. Nebo tak něco.'

Zasmála se. 'No, o zázracích toho moc nevím, ale kmotřičku vílu, to bych zvládla!' Odněkud vytáhla krátkou hůlku a zamávala s ní na mě. 'Podělila ses se mnou o svůj oheň a své divné, ale silné víno. Bavila jsi mě svým příběhem. Budu ti dělat kmotřičku vílu. Omlouvám se, že mi trvalo pár let, než jsem tě našla.' Pak si škytla a dodala: 'Vskutku silné víno.' Zaváhala. 'Je to trochu trapné, ale nejsem si ve skutečnosti moc jistá, co takové kmotřičky víly dělají.'

Já to taky nevěděla s jistotou a řekla jsem jí to. 'Mám pocit, že se v pohádkách mluví o třech přáních, nebo darech. Ne... možná si to pletu s jinou pohádkou.'

Znovu se zasmála, vzala si ode mě láhev, napila se a řekla: 'Ach ano, přání, to zvládnu. Takže co si přeješ, dítě moje? Tu pravou lásku, o které jsi mluvila?'

Když jsem přikývla, zamávala hůlkou a prohlásila: 'Splněno. Budeš se toulat světy, stále mladá a krásná jako dnes, dokud nenajdeš tu svou pravou lásku. Muže mocného a silného, ale hodného.'

Odfrkla jsem si. 'Já a krásná? Viděla jsi vůbec můj obličej? Copak nevidíš, jak jsem hnusně velká a tlustá?'

Zamávala hůlkou a řekla mi: 'Zrak není jediný důležitý smysl. Jsi dost hezká a já ti dám magii, která ti pomůže! Všichni tě budou milovat!' Znovu mávla hůlkou a já měla v tu chvíli pocit, jako bych cítila mravenčení po celém těle.

Ještě jednou se napila a láhev byla prázdná. Chvíli na ni zírala a pak ji pustila na zem. Zadívala se na mě a prohlásila: 'Možná jsem to trochu přehnala. To tvé víno bylo hrozně silné! Budeš mít tolik nápadníků, že je budeš muset odhánět klackem!'

Znovu se rozesmála. Bylo to tak nakažlivé, že jsem se prostě musela přidat. Řehtaly jsme se tak hlasitě, že to muselo být slyšet v celém lese. Někde v dáli začali výt vlci, jako by se taky chtěli přidat. Najednou přestala a zadívala se mi do očí. 'Och, ano. Budeš potřebovat klacek. Velký a těžký klacek.'

Řekla jsem jí, že já bych radši magickou hůlku jako má ona. Zahihňala se, postavila se a zatáhla za větev nejbližšího stromu. V tu chvíli jsem dospěla k názoru, že se mi to prostě všechno zdá, jelikož z té velké větve okamžitě zmizelo všechno listí a větvičky a proměnila se jen na velkou těžkou hůl. Hodila ji po mně. Sotva jsem ji dokázala chytit. Byla překvapivě těžká. Mrkla na mě, ještě jednou mi poděkovala za víno a oheň a pak prostě zmizela. Ještě jednou jsem se podívala na ten klacek, pustila ho na zem a odpadla jsem.

Druhý den ráno jsem se probudila se svou první a poslední kocovinou v životě. Byla jsem si jistá, že to byl jen opilecký sen... dokud jsem vedle sebe nenašla podivně tvarovanou těžkou hůl.“

„Takže tohle jsi dostala od své kmotřičky víly?“ zeptal se a ukázal prstem na mou magickou hůlku.

„Ano. Nevím, co byla vlastně zač. Možná to opravdu myslela dobře, ale proklela mě na celou věčnost.“

„Budu hádat. Příští úplněk jsi zjistila, co dělá tvá kletba.“

„Jo.“

„To muselo být... Nečekané. A nejspíš trapné.“

„Nemáš tušení, jak trapné,“ řekla jsem mu. „Naštěstí ta kletba časem zeslábla. Dnes už opravdu nepotřebuju za úplňku od všech utíkat, ale zvykla jsem si natolik, že to prostě dělám pořád.“

„Tak dlačí kletba nefunguje,“ zavrtěl hlavou. „Jakmile ji jednou máš, už se jí nezbavíš.“

„Ale já nejsem vlkodlak,“ řekla jsem mu. „Moje kletba je stejně jako většina magie nejsilnější kolem úplňku. Proklela mě tím, co mi slíbila. Všichni mě milovali. Všichni, všichni samci a občas i nějaké samice, si prostě nemohli pomoct, když byli poblíž. Chtěli mě. Víc, než cokoli jiného.“

„Nekecej,“ řekl pochybovačně.

„Nekecám,“ odsekla jsem. „Všichni. No, naštěstí jen všichni savci. Měla jsem opravdu štěstí, že jsem ten první úplněk byla sama v lese. Pokusilo se mě znásilnit hejno králíků. A pak se přidal jeden ježek. Ten byl hrozně patetický, ale opravdu odhodlaný. Trval na tom, že mě opíchá.“

Lovec se rozesmál.

„Není to taková sranda, když to zkusí medvěd. Nebo vlčí smečka. Nebo parta docela fajn žoldáků, které jsem potkala na cestě a nedokázala jsem se jich před úplňkem dost rychle zbavit. Musela jsem svou hůlku používat hodně a často.“

Přestal se smát.

„Ty mi říkáš pravdu. To všechno byla pravda.“

„Ano.“

„Takže... ty jsi opravdu prokletá tak, že jsi pro všechny neodolatelná?“

„Jo. Myslím, že to nějak změnilo mou osobní vůni. Pokud se ke mně dostal někdo po větru a ucítil mě... prostě musel. Ale časem to začalo slábnout víc a víc a už to nefunguje. Už roky.“

„Pokud je to založené na pachu... to by všechno vysvětlovalo. Do hajzlu. Tys mi říkala pravdu. Nejsi vlkodlak.“

„Ne, nejsem! Nejsem vlkodlak ani medvědodlak ani žádný jiný dlak. Nejsem něco, co bys musel lovit.“

„Do prdele. Myslel jsem si, že si se mnou hraješ. Že flirtuješ. Vypadala jsi jako jedna z těch, co si chtějí do poslední chvíle povídat.“

„O čem to sakra mluvíš?“ Začala jsem být opravdu naštvaná.

„Všechno to dávalo smysl. I ten tvůj příběh o kletbě. Když jsi mi řekla, jak na tebe ta stará čarodějnice použila magii, aby sis mohla najít velkého a mocného samce, byl jsem si jistý, že tě změnila na nějakého therianotropa. Dlaka.“

„JÁ NEJSEM VLKODLAK!“ Obvykle na lidi neřvu. Opravdu jsem se přestávala ovládat. Zamávala jsem na něj svou hůlkou.

„Ale já jsem!“ vyštěkl na mě. „Voníš jako jedna z nás. Byl jsem si jistý, že jsi jedna z nás! Musela jsi přece poznat, že to mé stříbro je falešné, musela jsi mě poznat po čichu. Myslel jsem si, že jen flirtuješ a hraješ si se slovy, dokud nevyjde měsíc a pak se oba proměníme a trochu se pobavíme!“

Postavila jsem se a sevřela svou hůlku v obou rukách.

Pořád dřepěl u ohniště a tvářil se deprimovaně.

„Je mi to fakt hrozně líto,“ řekl a znělo to upřímně. „Já jsem jeden z těch, co má své zvíře... příliš silné, špatně ovladatelné. Proto vždycky za úplňku hlídkuju v lese sám. Do prdele, já nevím, co budeme dělat. Měsíc za chvíli vyjde zpoza hor na obzor. Budu se to snažit potlačit tak dlouho, jak to jen půjde, ale ty teď musíš utíkat! Utíkej... možná vylez na strom. Když jsem proměněný, lezení na stromy mi moc nejde.“

„To mně taky ne. A na běhání nejsem stavěná.“

„Holka, prosím tě. Utíkej. Já ti nechci ublížit.“

Smutně jsem se na něj usmála. „No... pokud je to tvoje zvíře jeden z těch chlapů, co prostě nedokážou pochopit, že ne znamená ne... mám svou hůlku.“

***

Byl ve skutečnosti docela fajn. A viděla jsem, že se opravdu snaží ze všech sil bojovat a ovládat se. A tak jsem na něj nepoužila Kastraci, i když si o to jeho zvíře říkalo.

Taky měl hezký obličej. Jako člověk. I proměněný vypadal jako roztomilý chundeláč... dokud na mě nezačal cenit zuby a vrčet. Ale nechtěla jsem riskovat, že mu ten hezký obličejík zmrzačím, tak jsem nepoužila ani Spi.

Stačilo mi Kulhej a Leť.

Ale potřebovala jsem jich opravdu hodně.

***

Možná jsem přece jen měla použít Spi nebo dokonce dvě. Nejspíš by to pak bylo snazší pro nás oba.

Regenerační schopnosti dlaků jsou legendární, zvlášť když jsou proměnění do své zvířecí podoby. Ale má magická hůlka jeho léčení nějak narušila a zpomalila, až skoro na normální lidskou úroveň.

Druhý den po úplňku, když jsme se vraceli do města, držely jeho kosti pohromadě převážně jen díky mým dlahám. Sám chodit nedokázal, ale jako velký alfa samec pochopitelně neustále trval na tom, že to bude zkoušet.

Ve skutečnosti jsem ho většinu cesty nesla, ale rozhodně nechtěl, aby ho někdo z města viděl jako bezmocnou oběť. A tak pomalu a bolestivě kulhal sám, zatímco já nesla oba naše batohy a podpírala ho, jak to jen šlo.

„Co se vám tam venku sakra stalo?“ zavolal na nás strážný na hradbě a pak seběhl dolů, aby nám otevřel vrata.

„Kdybychom ti to řekli, neuvěřil bys nám,“ odpověděla jsem. „Může za to pitomé náhodné setkání.“

„Se zatracenou kmotřičkou vílou,“ zamumlal lovec tiše.