Ropojed apokalyptický
Mellivora petrolei
(diesel badger, turbo ratel)
Ropojed patří mezi nejzajímavější a zároveň nejnebezpečnější zvířata, na která je možné ve vnitřních i vnějších světech narazit. Naštěstí se vyskytuje pouze v pouštních pustinách Madmaxie.
Jeho původ není znám, nicméně se dá předpokládat, že má cosi společného s medojedem kapským. Podle pozemských legend a záznamů (obecně považovaných za fikci) šlo o malého dravce z pozemské Afriky, příbuzného rosomáka, který se na rozdíl od medojeda v mnoha světech vyskytuje. Medojed byl až sebevražedně agresivní, ochotný zaútočit na mnohem větší zvířata i smečky, pokud měl pocit, že se na něj křivě podívaly. Zároveň to mělo být velmi inteligentní zvíře s vrozenou vysokou odolností vůči různým jedům, jeden z mála pozemských druhů, u nichž byla uznána schopnost používat nástroje.
Pomineme-li nedůvěryhodné historky, samotného medojeda nikdy nikdo nepotkal. Ropojed je mu nicméně natolik podobný, byť v některých ohledech výrazně horší, že se dá předpokládat, že ropojedi vznikli evolucí, pravděpodobně asistovanou, nebo jde přímo o uměle vytvořená stvoření. V legendách starších bohů o nich není zmínka, a museli tedy vzniknout či se vyvinout až po pádu bohů.
Existuje několik studií dokazujících, že se ropojed přirozeně vyvinul v oblastech Madmaxie, kde se kromě prospektorů a motorkářských a automobilových gangů nevyskytuje prakticky nic živého. Adaptoval se proto na dostupnou stravu organického původu – ropu z občasných ropných polí a ropné produkty. Až poté se začal specializovat na svou obvyklou kořist – motocykly, osobní vozidla a menší náklaďáky, z nichž kromě paliva vyžírá převážně plasty, mazací oleje, chladicí a hydraulické kapaliny a v některých případech též kůži a čalounění sedadel. Tyto studie jsou nicméně často podepsány či propagovány osobami, které jsou automaticky považovány za možné pachatele této až nadpřirozené genové manipulace.
Ropojed je na první pohled medojedovi velmi podobný, pouze je viditelně mohutnější a několikrát větší. Dospělý ropojed většinou váží více než sto kilogramů a jsou zaznamenány i případy, kdy podle nalezených stop musel být konvoj zničen ropojedem vážícím alespoň půl tuny. Nechvalně proslulý „ochočený“ ropojed Turboťunťa váží podle odhadů něco přes 300 kilogramů.
Stejně jako medojed je i ropojed extrémně teritoriální a agresivní, ochotný zaútočit i proti naprosté přesile či na kořist mnohonásobně větší, než je on sám. Existují doložené případy, kdy ropojed napadl tankový konvoj, včetně jedné politováníhodné události, při níž dokonce uspěl. Podle výpovědí svědků z okolních tanků to však byla vina velitele zničeného obrněného vozu, poručíka Evžena Nemákla, který, ač varován, přejížděl přes ropojedské území s otevřeným poklopem věže a hlavou vystrčenou ven. Šlo o vůz nemoderní konstrukce, který neměl oddělené prostory pro jednotlivé členy posádky – jakmile ropojed vytáhl zbytky poručíka Nemákla a pronikl do tanku, zbývaly posádce jen krátké a bolestivé sekundy života.
Je zajímavým faktem, že ropojedi obvykle na lidi, především osamělé nebo pěší, neútočí. Ačkoli ropojed potřebuje ve své stravě malé množství běžného organického materiálu, pravděpodobně pro podporu trávení, nemá tendenci útočit na organické cíle, pokud ovšem není hladový, nesnaží se doplnit si jídelníček nestravitelným inertním materiálem z důvodu nevolnosti, nebo k tomu není vyprovokován. Existuje legenda o skupině ropojedů, kteří si oblíbili aramidová vlákna z neprůstřelných kevlarových vest, nicméně se jim nepodařilo vysvětlit jejich nositelům, že mají zájem o zbroje, ne o maso jimi kryté. Naneštěstí k vyprovokování ropojeda stačí docela málo, kupříkladu fakt, že jste vlastníkem motorového vozidla.
Ropojedi, kteří si vybojovali a zajistili území obsahující ropný průsak či ropný vrt, se často zdržují poblíž svého zdroje obživy a lovem si pouze vylepšují jídelníček. Většinou si však ropojedi udržují rozsáhlá teritoria o ploše mnoha set kilometrů čtverečních a loví vše výživné, co v nich najdou.
Obvykle jsou to samotáři, ale občas se objeví menší dočasně spolupracující tlupa. Jedinou výjimkou jsou ropojedi z východního pobřeží, kteří se trvale sdružují ve skupině čítající přibližně 20 jedinců. Místní legendy tvrdí, že je vede Ben Zee, lidský nalezenec, kterého našla ropojedice, jež přišla o svá mláďata, a odchovala ho na předžvýkaném plastiku a alkoholu. Tuto legendu však převážně šíří místní tulák a opilec Bez a snaží se za její vyprávění po lokálních hospodách inkasovat honorář v podobě destilovaného alkoholu a leteckého benzínu.
Podobně jako jejich předpokládaní předkové mají i ropojedi velmi dlouhé masivní drápy, až nadpřirozeně ostré, což je s ohledem na klasifikaci Madmaxie jako světa s pouze stopovou magickou aurou podezřelé. S trochou vytrvalosti jsou schopni se prodrápat i přes kovové pláty a dokážou během několika hodin provést rozsáhlé výkopové práce. S oblibou tedy vykopávají pod rozježděnými částmi pouště pasti, do nichž těžké vozidlo snadno zapadne. (Rada pro přežití: Pohybovat se v již vyjetých kolejích v místech, kde se vyskytují ropojedi, se nedoporučuje.)
Častěji ale stopují kořist, kterou odhalují svými citlivými smysly. Zbytky ropných produktů dokážou ucítit na desítky kilometrů. Unikající olej, špatně těsnící nádrž – to vše může vytvořit jasnou stopu, po které je ropojed ochotný běžet několik dní, než svou kořist dostihne. Udržování vozidla v naprostém pořádku je pro přežití velmi důležité. Stejně tak je vhodné tankovat s maximální opatrností – a nejlépe těsně před odjezdem. Doplnění nádrže předtím, než se posádka uloží na noc, může také znamenat, že se nad ránem dostaví hned několik ropojedů ke snídani.
Pokud mají nešťastníci štěstí, jde o zkušeného ropojeda, který si odtáhne pár záložních kanystrů, případně prorazí svými pařáty nádrž a napije se do polosyta.
Zkušení poušťaři radí vždy pro jistotu na noc položit na okraj perimetru malý kanystr s kvalitním dieselem. Pokud už ropojed k táboru dorazí, často tuto obětinu přijme a odtáhne si ji někam stranou. Může se ale stát, že jde o mladý kus, který se ještě nenaučil znát míru a po vychlemtání pár desítek litrů benzínu či dieselu u něj propukne agresivita. Stejně tak se nedoporučuje řezat obsah kanystru alkoholem nebo methylalkoholem. Ten sice u ropojedů vyvolává ve větším množství omámení, ale zároveň také povzbuzuje jejich agresivitu. Výsledek se nedá odhadnout. Pravděpodobnost, že se ropojed opije do němoty, je velmi nízká; spíše se stane příliš přítulným, nebo naopak psychopaticky agresivním.
V nejhorším případě ropojed vozidlo prostě podkope, aby si ho schoval celé na později. Pokud se ráno probudíte a zjistíte, že na místě, kde ještě večer stálo vaše BVP, je jen propadlina v zemi, berte to jako poučení, že máte příště dávat větší pozor. Pokud se pokusíte použít lopaty, vezme si to ropojed osobně.
Kromě již zmíněných úplatků v podobě obětovaných kanystrů nebo alespoň petlahví s vysokooktanovým benzínem nebo kvalitním dieselem neexistuje moc způsobů, jak se s ropojedem rozumně vypořádat, pokud nemáte po ruce tankový operační svaz nebo útočné vrtulníky.
Přímý střet s ropojedem vyžaduje sebevražedné sklony, těžké zbraně a průrazné střelivo. Doporučuje se mířit na hlavu. Zásah do břicha může totiž v případě dobře nažraného ropojeda vyvolat silnou explozi ještě nestráveného paliva.
Určitou účinnost má nasazení pastí v podobě silných protitankových plazmových min s modifikovanou roznětkou. Mina zahrabaná v hloubce přibližně půl metru a zalitá několika litry benzínu jako návnady dokáže neopatrného ropojeda většinou zlikvidovat. Ekologičtí aktivisté nicméně varují, že masové nasazení protitankových min může u ropojedů vyvolat další evoluční změnu. Několik očitých svědků tvrdí, že sledovali, jak ropojedí samice přivedla k nastražené mině svá mláďata, předvedla jim, jak ji opatrně odkopat a deaktivovat, a pak je nakrmila energeticky vydatnou plastickou trhavinou.
To je jen jeden z mnoha zaznamenaných případů vysoké inteligence těchto ničivých zvířat. Je těžké mezi legendami a povídačkami od táborových zákopů vybrat věrohodné události, nicméně se vypráví kupříkladu o ropojedech, kteří „farmí“ ropné prospektory a pečlivě je chrání, dokud tito nenajdou další ložisko a nezřídí základní vrt, načež jsou vypakováni pryč.
Již zmíněný Turboťunťa, jediný známý „ochočený“ ropojed, se nachází na proslulé čerpací stanici s motorestem „Tady je ropožroutovo“. Oficiální majitel čerpací stanice tvrdí, že svého mazlíčka našel jako malé mládě, vychoval ho a teď ho používá k ochraně své stanice před nájezdníky a divokými ropojedy. Nicméně každý, kdo na této stanici stráví alespoň pár hodin, jasně uvidí, kdo je nezpochybnitelným majitelem stanice a kdo jeho posluhovačem.
Několik kmenů primitivních motorkářů přežívajících na okrajích pouště uctívá ropojedy jako svá totemová zvířata a nosí jim obětiny v podobě odcizených kanystrů a menších vozidel.
Je velké štěstí, že se toto zvíře vyskytuje pouze v Madmaxii. Všechny okolní světy vydaly přísný zákaz převozu ropojedů a pokus o jejich pašování se bere jako hrdelní zločin, přestože univerzity a zoologické zahrady protestují.
Nelze se tomu však divit: nikdo rozumný nechce riskovat opakování nešťastné události, při níž v přístavu unikla ropojedí samice určená pro Norportskou univerzitu a zahájila několikadenní demoliční projekt. Její řádění zastavila až výsadková letecká brigáda narychlo povolaná zpět z fronty. Podle jiných, oficiálně nepotvrzených historek však šlo o soustředěné úsilí policejního zásahového týmu a několika Zakladatelů, kteří museli použít zbytky své magické moci.
Aencyclopedia Lunatica, E6V