Je to jen škrábnutí

Relativně častý divoký mentální talent umožňující ignorovat vážnější zranění, ať už dočasně či trvale. Přesvědčení škrábalů, zvaných též anti-hypochondři, že o nic nejde, je natolik silné, až pokřiví realitu a donutí své tělo k vyléčení.

Mnohem vzácnější jsou takzvaní škrábancoví medici, jejichž talent je natolik silný, že ho dokáží aplikovat i na své okolí. Takoví jedinci jsou velmi žádaní ve zdravotnických zařízeních i pro členství v bojových jednotkách, především proto, že jde o jeden z mála léčitelských talentů založených na pokřivení reality, kde nehrozí automaticky následky horší, než bylo původní zranění.

Aencyclopedia Lunatica, 4. věk, vydání 2

Poslední dvě hodiny jsem v duchu frflal, že už by ta zatracená honička mohla skončit, a musel jsem potlačovat chuť brblat nahlas. Tři dlouhé, upocené a špinavé dny, strávené broděním se bažinami a hledáním toho zatraceného brouka.

Pozor na přání, mohou se plnit.

Jako obvykle jsem se držel těsně před koncem skupiny. Nejbezpečnější místo a nejvhodnější pro podporu, kterou jsem přes naginatu v rukách a brokovnici přes rameno v našem týmu přece jen byl já. Nejhorší místo je vždycky čelo, pointman... ale pozice ocásku, poslední ve formaci, na tom nebyla o mnoho líp. Zvlášť když došlo k vyvrcholení našeho lovu a tomu hmyzákovi buď došla trpělivost, nebo síly, a rozhodl se nás obejít a napadnout zezadu.

Na ocase byla v tu chvíli naše kvértiška Soňa a neodváděla příliš dobrou práci, protože nás varovalo až její zařvání.

Prudce jsem se otočil.

Vřískající Soňa seděla na zadku, jednou rukou hmatala po upuštěné dvouhlavňovce a druhou se snažila nahmatat něco, čeho by se mohla chytit. Koleno jí svíralo s hrozivým skřípáním a praskáním obrovské klepeto a snažilo se ji odtáhnout do křoví, kde čekal zbytek brouka.

Okamžitě jsem sekl naginatou rovnou do kloubu za klepetem. Neměl jsem dost síly, abych ho prorazil, ale stačilo to, aby ten chitinový mizera povolil sevření.

Soňa konečně nahmatala svou dvouhlavňovku a napálila do křoví z obou hlavní. A pořád při tom řvala něco o kolenu.

Popadl jsem ji za ten její pitomý černý hábit a zavrčel na ni: „Přestaň simulovat, je to jen škrábnutí!“ A pak jsem zabral a vytáhl ji na nohy.

S nejistým výrazem na tváři o kus ustoupila, nevěřícně se dívala na svůj potrhaný hábit, ze kterého jí čouhalo poškrábané koleno, ale aspoň přestala řvát a začala se sápat po patronách v bandalíru.

Z křoví znovu vyrazilo klepeto, až nepříjemnou a skoro nepřirozenou rychlostí. Pokusil jsem se ho odrazit naginatou, ale pro změnu někdo popadl za rameno a odtáhl včas mě.

„Drž se vzadu, Škrabko,“ zabručel Krok a začal se měnit. Naštěstí mě pustil dřív, než se mu ruka změnila na pařát.

Ozvala se hlasitá rána a kousek ode mě proletěl kužel ohně tak těsně, až mi to přiškvařilo chlupy na ruce. A hned poté další. Chtěl jsem Soptíkovi vynadat, že tady zápalné broky nepomůžou, ale došlo mi, o co se snaží.

Proměněný Krok, nahrbený v pro něj nepřirozeném postoji, přeci jen mu více seděl pohyb po všech čtyřech, svíral jedno klepeto a snažil se do něj zarýt všechny zuby, co měl, zatímco se mu druhé klepeto pro změnu snažilo ucvaknout hlavu. Ale zápalný kužel dračího dechu odpařil hustou vegetaci, ze které klepeta na dlouhých chitinových tlapách vycházela, a odkryl nám toho mizeru v celé jeho nádheře.

A bylo vidět, že jsme v hajzlu.

Když jsme toho zmetka, připomínajícího nečistý výsledek opileckého páření mezi mutovanou gigantickou krevetou a bahenním pásovým bagrem, viděli naposledy, měl v krunýři několik kráterů po granátech z dělostřeleckého člunu a metelil si to, jak mu to jen zbývající neustřelené nohy dovolily, přímo do džungle. Tak moc, abychom riskovali lov na zdravou giga krevetu v hlubinách bažin, jsme peníze nepotřebovali, ale říkali jsme si, že takhle rozstřílený, to budou snadné prachy, nejspíš do večera najdeme jeho zdechlinu.

Ale po kráterech zbývaly jen částečně zarostlé praskliny v krunýři. Ten mizera nám zdrhal tak dlouho, než se stačil zregenerovat, a pak se rozhodl, že si to prohodíme.

Volné klepeto se zaseklo Krokovi do krku a začalo s ním házet sem a tam.

Kvértiška Soňa za hlasitého vzývání svatého handgranátu vypálila znovu ze své dinosaurobijky, z obou hlavní najednou, takže zase padla na zadek, ale obě rány po hlavohrudi toho kreténa jen sklouzly. Penetrátory, které někde za mnou sypal jeden za druhým ze své pumpy Soptík, měly trochu lepší účinek, minimálně donutily bestii zatáhnout tykadla a pustit Kroka.

Popadl jsem šupináče za ocas a kus ho odtáhl. Neplýtval jsem na něj silami, saurotropové mají ještě silnější regeneraci než jejich známější příbuzní vlkodlaci. Místo toho jsem si přehodil naginatu do levé ruky, hmátl po své pákové brokovnici a začal do krevety sypat jeden náboj za druhým, abych ji aspoň zmátl. Zlaté pákovky. Dají se přebíjet jednou rukou, i když dost neohrabaně.

A pak mi za zády něco explodovalo, až mě to málem srazilo na kolena. Otočil jsem se a vztekle popadl Soptíka. Jeho brokovnice rozžhavená dračím dechem samovolně odpálila a potrhala mu ksicht.

„Kreténe! Přestaň kvičet a dělej něco!“

„Nevidím!“

„Ale hovno, dyť je to jen škrábnutí!“

Nejistě si otřel krev z poškrábaného obličeje, zadíval se na rozervanou brokovnici a pak si sundal ze zad svou pyrosekeru.

„BARBEQUE!“ zavyl a vrhl se na krevetu.

Nikde jsem neviděl Hadráka. A Krok pořád ležel na zemi a nedělal nic.

Protože mu to zatracené klepeto přeštíplo páteř. Kurva.

Popadl jsem ho za krk a s řevem „Přece se nebudeš flákat kvůli takový hovadině? Dyť je to jen blbý škrábnutí!“ jsem ho na poslední chvíli odtáhl před útočícím klepetem.

Zamotala se mi hlava a málem jsem šel na zadek.

Boj pokračoval ve značně chaotickém sledu. Odněkud z koruny dopadl na záda krevetě Hadrová hlava a pokoušel se mu provrtat pod krunýř svými mečíky.

Soňa pálila ze dvou velkorážních revolverů a vykřesávala z krevety jiskry, skoro tak jasné jako ty, které chrlila Soptíkova pyrosekera. Té jsem dával největší šanci... než se její idiot majitel nechal nabrat kusadly a rozpárat klepety.

Nebýt Kroka, který se konečně vzpamatoval a vrhl se přímo na krevetu, bylo by po Soptíkovi.

Tak jsem se k němu dokázal dostat včas. Sebral jsem všechny ty krvavé sračky, které z něj vypadly, a nejspíš i pár hrstí náhodného bordelu, narval mu je zpátky do břicha a vztekle jsem na něj řval: „Škrábnutí! Kreténe! Ty hovado, je to jen škrábnutí, tak se tady neválej po zemi!“

Další dění jsem už nebyl moc schopný sledovat. Sotva jsem stál na nohách, viděl jsem rudě a omezil jsem se na polohlasné nadávání a máchání naginatou.

Vypadalo to, že pomaličku vyhráváme. Gigakreveta přišla o jedno klepeto, pár nohou a tykadlo. Na naší straně přibylo jen pár škrábanců. A já se musel o naginatu opírat, abych nespadl do bláta.

A pak se Soptíkovi podařilo konečně napálit tu mrchu pyrosekerou tak silně, až pronikl skrz krunýř a s šíleným smíchem vytočil oheň na maximum. Hmyzák se otřásl a odhodil ho, ale zbývajícím klepetem po něm hmátl už jen symbolicky a natolik pomalu, že se mu do něj Krok dokázal zahryznout.

„Svatý kordit buď pochválen! Už ho máme, mizeru, tuhle ránu nerozdýchá!“ zajásala ta blbka Soňa.

„Ale hovno,“ reflexivně jsem odsekl. „Dyť je to jen škrábnutí!“