Jak si ochočit velociraptora

---

Kate se pomalu plížila hustou džunglí a ignorovala občasné moskyty, kteří se ji snažili kousnout. Plně se soustředila na štěkavé zvuky, které se ozývaly někde opodál. Ještě pořád svou kořist neviděla. V okolí bylo jen málo větších stromů, které přežily divokou bouři před pár lety, ale porost byl hustý. Spousta velkého kapradí, křoví a malých stromků, které se snažily získat si své místo na slunci, většina vyšších než Kate.

Její manžel měl spoustu chyb, ale aspoň ji naučil, jak se pohybovat v divočině. Pro život v Norportských bažinách to byla užitečná znalost, dokonce nezbytná. V džungli byli vždycky nějací predátoři, malí i velcí, a většina ostatních obyvatel bažin byla smrtelně nebezpečná.

Zkontrolovala nábojnici ve své pumpovací pušce a pak ostří bajonetu. Už se blížila. Nadcházel čas její pomsty. Už je cítila, ten lehce štiplavý nakyslý plazí pach, který se rychle naučila nenávidět.

Pohybovala se pomalu a opatrně. Zaklekla za jednu z velkých kapradin a vykoukla ven.

Byli tam, na malé mýtině kolem nedávno padlé velké palmy. Někteří štěkali a vrčeli na sebe, jiní polehávali kolem a odpočívali.

Ale problém byl v tom, že jich bylo příliš mnoho. Podle stop, které našla poblíž farmy, čekala smečku tak možná desíti patnácti bestií. Ale rychle napočítala nejméně padesátku malých pruhovaných raptorů, od adolescentů, kteří měli ještě většinu opeření a mohli vážit tak dvacet kilo, až po několik velkých samců. A ti byli skoro tak velcí a těžcí jako ona.

Frustrovaně zaskřípala zuby. Chtěla si jich zastřelit aspoň pár. Kdyby jich byl tucet, riskla by to. V zásobníku pušky měla osm nábojů a navíc měla revolver, který pruhovaného raptora dokázal sundat, pokud by se trefila do hlavy nebo do srdce. Byla dost vzteklá, aby byla ochotná riskovat následný boj zblízka, její bajonet proti drápům těch raptorů, kteří by se nedali na útěk.

Jenže tohle by byla sebevražda a ačkoli s ní cloumal vztek a touha po pomstě, nezaslepilo ji to natolik, aby zuřivě zaútočila na tak obrovskou smečku.

Musela se stáhnout a buď to vzdát, nebo vyšplhat na vhodný strom a zkusit zredukovat jejich počty z bezpečí. Raptoři moc šplhat neuměli a v bandalíru měla dost nábojů. Udělala jeden opatrný krok zpátky, pak další.

Jeden z raptorů ze sebe náhle vydal hlasitý syčivý zvuk. Neviděla, co se děje, ale zvuky vydávané smečkou odpočívajících dravých dinosaurů náhle přestaly. Na krátkou chvíli v džungli nastalo výhrůžné ticho. Pak se ozvalo hlasité sborové syčení.

Vyskočila na nohy, otočila se a rozběhla se k nejbližšímu stromu, který byl dost vysoký, aby jí mohl poskytnout bezpečí.

Byl tak padesát kroků daleko.

Skoro se k němu dostala, když se vedena instinkty a zvuky za sebou otočila a prudce sekla bajonetem.

Zachránilo jí to život. Kdyby dál utíkala, dospělý raptor by jí rozerval záda a srazil na zem. Ostří bajonetu ho ale seklo do předních pracek a bolest zvíře na chvíli zpomalila. Kate bleskově namířila a vypálila skoro na kontaktní vzdálenost ze své pušky. Ještěří hlava s péřovou korunkou označující dospělého samce explodovala a na Kate skončila sprška krve a mozku. Tělo pokryté zelenými šupinami vytvářejícími výraznou pruhovanou kresbu se otřáslo a padlo k zemi.

Hlasitý zvuk výstřelu rozléhající se džunglí na zbytek smečky zapůsobil. Raptoři ztuhli na místě. Menší smečky raptorů, na které občas narazila poblíž farmy, se po výstřelu většinou daly na útěk, zvlášť pokud byl někdo z nich zasažený.

Kate zapumpovala a vystřelila znovu. Trefila dalšího raptora.

Ale ten druhý výstřel byla chyba. Místo aby se smečka dala na útěk, pokračovala v útoku. Ještěři si byli jistí, že ji dostanou.

Zoufale se snažila couvat a máchat kolem sebe bajonetem, ale raptoři ji začali obcházet, aby ji napadli z boku. Další velký samec se vztyčenou korunkou po ní skočil a vztekle přitom syčel. Pokusila se uhnout, ale nevyšlo jí to. Puška ji zachránila před seknutím drápy, ale dinosaurův útok byl tak silný, až jí zbraň vyrazil z rukou. Další seknutí přervalo její bandalír, proseklo plátěnou košili i kůži. Obrátila se a dala se na útěk. Zoufalství a touha přežít jí dávaly sílu a rychlost.

Další raptor jí skočil na záda a rozerval na kusy její malý batoh. Zakopla a málem spadla, což by znamenalo smrt. Podařilo se jí ale na poslední chvíli získat zpátky rovnováhu a pak skočila do vzduchu, poháněna zoufalstvím a snahou přežít. Hlavou narazila do kmene palmy a málem ji to omráčilo, ale podařilo se jí sevřít kmen a udržet se.

Chviličku svírala palmu a snažila se probrat. Zvuky ozývající se pod ní ji donutily, aby začala šplhat výš.

V duchu poděkovala svému zatracenému manželovi. Nenáviděla ty chvíle, kdy se ji snažil cvičit a nutil k výkonům, se kterými by byl spokojený. Nikdy té úrovně nedosáhla, ale naučila se dost, aby ze svého těla dokázala dostat víc, než předtím považovala za možné. Podařilo se jí vyskočit tak vysoko, že ji ještěři nedokázali chytit. Místo toho naráželi do kmene palmy kus pod ní, nebo se vůbec netrefili.

Na chvíli přestala šplhat a zadívala se dolů.

Vzteklá smečka běhala kolem, syčela a vydávala štěkavé zvuky, pro tenhle druh raptorů typické. Někteří se pořád pokoušeli skákat, ale byla mimo jejich dosah… dokud se dokáže udržet na stromě.

Palma není úplně ideální místo, kde se schovávat před smečkou vzteklých dinosaurů. Jednou rukou se pustila a začala zjišťovat, jak je na tom.

Pořád měla svůj revolver, ale ztratila bandalír, ve kterém byla nejen munice pro pušku, ale i dva rychlonabíječe. Obsah jejího rozervaného batohu byl rozsypaný pod stromem.

Taky měla tržné rány na rukách, zádech a hrudníku, ale žádná nebyla závažná. Zranění už přestala krvácet.

Kate se zhluboka nadechla. Adrenalin, díky kterému přežila boj a dokázala utéct, už vyprchával a tak mohla začít myslet.

„No, pomstila jsem se aspoň dvěma z vás,“ zakřičela dolů. „Stačí mi to, tak co kdybyste mě teď nechali být?“

Smečka odpověděla dalším sborovým syčením a štěkáním. Kolem stromu se shromáždili všichni predátoři, až na dva mrtvé, a zjevně to nehodlali vzdát.

Z nějakého důvodu jí do očí padaly dlouhé zrzavé vlasy. Odhrnula je stranou a uvědomila si, že to bylo opravdu hodně těsné. Měla je původně stáhnuté do ohonu a svázané stuhou. Ale raptor, který jí rozerval batoh a podrápal na rameni, zasáhl drápem i stuhu.

Kate to naprosto iracionálně rozzuřilo.

Opatrně vytáhla revolver pravou rukou a zamířila dolů.

Střelila do hlavy největšího raptora, kterého viděla. Byl okamžitě mrtvý, i když jeho tělo ještě nějakou dobu trhalo drápy hlínu a porost kolem sebe, než se konečně přestalo hýbat.

Zbytek smečky na to zareagoval zběsilým útokem na palmu. Kate počkala, dokud se jeden z raptorů na chvilku nezastavil, a střelila ho. Tentokrát se trefila do těla. Způsobila mu vážné zranění, na které možná časem chcípne. Třetí výstřel minul. Čtvrtý zabil dalšího raptora a to konečně donutilo smečku, aby zanechala zbytečného poskakování. Dinosauři se stáhli dál do džungle.

Ale nedali se na útěk, jak Kate doufala.

Místo toho kroužili kolem, syčeli a štěkali, dost daleko na to, aby si nebyla jistá, jestli by dokázala dalšího zasáhnout.

Zbývaly jí dva náboje. A nůž.

To rozhodně nebylo dost na zbývající ještěry.

Puška byla příliš daleko. Ale dole na zemi viděla krabici nábojů do revolveru, která se vysypala z jejího rozervaného batohu. Ležela jen pár metrů od palmy.

Strčila svůj revolver zpátky do pouzdra a zhluboka se nadechla.

Pak skočila dolů a dopadla na všechny čtyři. Její klouby zaprotestovaly, ale popadla krabičku, vrazila si ji do pusy, silně skousla, obrátila se a rozběhla se zpátky ke své palmě. Znovu vyskočila do vzduchu, ale jeden z raptorů byl příliš rychlý. Podařilo se mu proseknout jí drápem kalhoty a lýtko a pokusil se ji stáhnout dolů. Zařvala bolestí a málem přitom pustila krabičku nábojů. Kopla raptora, což bolest v rozervaném lýtku ještě zhoršilo, ale zvíře ji pustilo.

Rychle se vyšplhala výš, protože zbytek smečky znovu poskakoval kolem stromu v naději, že se někomu z nich podaří dostat dost vysoko.

Pravé lýtko ji pekelně bolelo. Ale co bylo horší, cítila, jak jí do boty teče krev.

Stiskla kmen palmy stehny a jednou rukou. Druhou sáhla dolů a stiskla zraněné lýtko, v naději, že se jí podaří zastavit krvácení.

Vydala ze sebe tlumené zaúpění. Zranění bylo hluboké. Krvácení se časem zastaví, snad dřív, než ztratí příliš mnoho krve, ale svaly v lýtku byly vážně potrhané. Žádné další skákání. Ani běhání.

I se stáním by měla problémy. A snaha udržet se na stromě jen jednou rukou a nohou byla vyčerpávající.

Opatrně si vytáhla krabičku z pusy a nakonec ji dokázala neohrabaně nacpat do kapsy kalhot. Chvíli se jen držela stromu oběma rukama.

„No, teď mám padesát nábojů,“ zasyčela. „Uvidíme, jak se vám to bude líbit!“ křikla na smečku predátorů, stále pobíhajících kolem stromu.

Vytáhla revolver a dvakrát vystřelila. V obou případech minula, ale smečku to donutilo k ústupu.

Otevřela revolver a vytřásla ven prázdné nábojnice.

Přebíjení bylo komplikované. Musela držet zbraň v zubech, nehty rozervat papírovou krabičku v kapse a pak opatrně vytahovat jeden náboj za druhým a nacpat ho do bubínku revolveru.

Pak musela čekat, dokud se smečka znovu neodvážila přijít blíž.

Podařilo se jí zasáhnout je dvakrát, než musela zase přebít. Ale v obou případech způsobila zvířatům jen drobná zranění a spíš je jen naštvala.

„Tohle bude trvat celou věčnost,“ zamumlala s revolverem v zubech. Levá noha jí sklouzla ve chvíli, kdy tahala krabičku ven z kapsy, aby se dostala na další náboj.

Pokusila se zabránit pádu zraněnou nohou a zařvala, když jí lýtkem projela vlna bolesti.

Málem ztratila revolver. V poslední chvíli se jí ho podařilo chytit rukou a přitom se udržet na stromě.

Ale musela pustit povytáhnutou krabičku nábojů. A nábojnice se vysypaly pod strom.

Zbývaly jí čtyři náboje v revolveru.

A už byla opravdu unavená.

Chtělo se jí brečet. Nebo nadávat a křičet.

Nebylo to fér.

Ale takový už byl život v Norportských bažinách. Málokdy fér, bez ohledu na to, jak moc jste se snažili.

„Už se dlouho neudržím,“ zašeptala.

Čtyři náboje. A nůž.

„No, vezmu vás s sebou co nejvíc,“ slíbila raptorům s nenávistí v hlase. Smečka už se zase pomalu přibližovala, jako by predátoři cítili, že jejich kořist dřív nebo později spadne.

Pak si Kate všimla v hustém křoví a kapradí něčeho divného.

Byla to lidská hlava s kloboukem. Pohybovala se nepřirozeně rychle.

Pruhovaní raptoři si také všimli, že se něco blíží, ale v panice se rozutekli na všechny strany, když začal neznámý střílet.

Stále se pohyboval neuvěřitelnou rychlostí křovím a pálil ze dvou velkých revolverů.

„Zůstaňte na stromě, paní!“ křikl a na chvíli zmizel v houštinách.

O chvíli později se objevil na okraji mýtiny. Měl na sobě dlouhý kožený kabát, což nebylo typické oblečení pro teplou džungli. Pod nosem měl hustý knír a na tváři lenivý veselý úšklebek. Muž se dvěma revolvery v koženém plášti. To bylo povědomé.

Jen tam stál a čekal, až se raptoři znovu seběhnou dohromady a začnou se k němu pomalu přibližovat se spoustou syčení a štěkání. I kdyby zasáhl každým výstřelem, zbývající ho snadno zasypou.

A měla to být její pomsta.

Začala šplhat dolů. Když už byla skoro odhodlaná zbytek seskočit, zarazila se.

Všimla si velké dinosauří hlavy vykukující z křoví, dost blízko u jejího nečekaného zachránce. Ačkoli byla ta hlava na první pohled podobná pruhovaným raptorům, byla mnohem větší a patřila něčemu mnohem nebezpečnějšímu. V norportských bažinách bylo jen jedno jediné zvíře, které bylo ještě horší - obrovský tyrannosaurus rex, král ještěrů.

„Pozor!“ vykřikla. „Regulus!“

Seskočila a snažila se přitom přistát jen na nezraněné noze.

Regulus, princ dinosaurů, vyrazil do útoku s hrozivým řevem.

Muž začal střílet.

Kate se zapotácela a musela chvíli sbírat rovnováhu, než mohla vytasit svou zbraň, ale nakonec nestřílela. Jen zírala.

Regulus vrazil do smečky raptorů a začal je trhat předními pařáty. Jednoho z dospělých raptorů překousl vejpůl a dalšímu brutálním kopnutím rozpáral břicho.

A ten chlap byl neuvěřitelně přesný střelec, i když střílel ze dvou revolverů najednou. Každý výstřel znamenal jednoho mrtvého pruhovaného dinosaura.

Smečka zpanikařila a začala zdrhat, pronásledována řvoucím regulem.

Obrovský predátor měl na zádech sedlo.

Kate pomalu došla k pistolníkovi.

Usmál se na ni a začal přebíjet své revolvery.

„Paní Kate Raffnarová, nepletu-li se? Mé jméno je…“

„Vím, kdo jste. Je jen málo lidí, co si osedlali dinosaura. Slyšela jsem o vás. Říkají vám Dinopat.“

Zamračil se. „Tu přezdívku nemám rád. Mé jméno je Patrick Trellanar.“

„No, pane Trellenare, děkuju vám za pomoc. Co tady děláte?“ zeptala se a snažila se, aby hlasem neprozradila svá podezření a pochyby. Byl to přeci jen proslulý lovec odměn. Možná její zatracený manžel dokázal naštvat někoho, kdo měl spoustu peněz. Nebo by mohl jít dokonce přímo po ní, ale pochybovala o tom. Pro někoho, jako byl Dinopat, byla Kate příliš malá ryba.

„Všiml jsem si v obchodní stanici vaší vývěsky. Už jsem v téhle části bažin nějakou dobu nebyl, tak jsem si říkal, že se stavím…“

„Nemůžu si dovolit odměnu, jakou obvykle žádáte,“ přerušila ho naštvaně. Nedávalo to smysl. Vypsala jen symbolickou odměnu za pomoc s velkou smečkou pruhovaných velociraptorů, tak velkou, jak si mohla dovolit. Pro lovce odměn jako byl on to byly nevýznamné drobné.

Jen mávl rukou. „Na tom nezáleží. Já a Sandra nemáme pruhovance rádi. Tak velká smečka se moc často nevyskytuje, proto jsem se na to chtěl podívat osobně. Na farmě nikdo nebyl, tak jsem sledoval stopy a zaslechl vaši střelbu. Měl bych se podívat na vaše zranění. Myslím, že…“

O krok ustoupila. Zraněná noha naštěstí vydržela.

„Není potřeba,“ řekla rychle. „Je to jen škrábnutí.“

Zatvářil se pochybovačně. „Přijde mi to jako hodně hluboké škrábnutí. Máte na sobě spoustu krve, paní Raffnarová…“

„Ve skutečnosti se jmenuju Kate Sequoia,“ znovu ho přerušila. „Slečna Sequoia. Nikdy jsme se oficiálně nevzali.“

„No, slečno Sequoio…“

„Prostě mi říkej Kate, dobře?“ Povzdychla si a zhluboka se nadechla. „Omlouvám se. Jsem naštvaná a unavená a… omlouvám se a děkuju za pomoc.“

„Nemáš zač. Aha, Sandra už se vrací. Radši bych vás měl seznámit.“

Regulus sice Kate naháněl hrůzu, ale byla ráda, že se dinosaurus rozhodl v tu chvíli vrátit. Opravdu nechtěla, aby lovec odměn viděl zblízka škrábance na jejím těle.

Nikdy obrovského predátora zblízka neviděla. Na rozdíl od menších raptorů neměl skoro žádné opeření, jen cosi jako hřívu z dlouhých per kolem páteře a na ocase. Regulus byl zjevně zkušený starý zabiják. Některé z jizev, které na něm viděla, vypadaly hrozivě, ale zároveň bylo jasné, že už jsou hodně staré.

„Sandro, tohle je Kate. Je to kamarádka,“ řekl jezdec svému obrovskému oři. „Nemusíš se bát, Kate. Jen tě očichá.“

Kate se bála právě toho. O tomhle druhu dinosaurů se vyprávělo skoro tolik podivných a neuvěřitelných historek jako o muži, který stál vedle ní. Měli mít velmi dobrý čich. Sandra mohla poznat, co je Kate zač, a těžko říct, jak bude reagovat.

Ale Sandra jen nasála vzduch, zadívala se jí do očí a ustoupila stranou. Začala si velkým jazykem olizovat zkrvavené zuby.

Kate přestala zírat a místo toho začala sbírat své rozsypané věci. Kdyby tady byl její manžel, seřval by ji, že to měla udělat hned.

Snažila se chodit bez kulhání, ale lovec si toho stejně všiml.

„Kate, tvoje noha, to není jen škrábnutí.“

„Budu v pohodě,“ zavrčela na něj. A v tu chvíli ji ta zatracená noha samozřejmě zradila. Spadla by na zem, kdyby k ní lovec nepřiskočil, skoro nepřirozeně rychle, a nechytil ji za ramena.

Vzdorně se mu zadívala do očí. „Budu v pohodě. Pusť mě.“

„Ty škrábance na rameni už jsou skoro zahojené, ale ta noha…“

„Mám v sobě trochu dlačí krve,“ přerušila ho vztekle. „Jen trochu, ale dost na to, abych se léčila rychle. Budu v pohodě, tak mě pusť.“

Poslechl ji a pokrčil rameny. „Jak chceš. Ale měla by sis aspoň na chvíli sednout. Posbírám tvé věci.“

Nevšimla si žádné viditelné reakce na přiznání, ale o něm se taky povídalo, že je beztak nějaký netvor, ačkoli její manžel tvrdil, že ten lovec není ani dlak ani žádný jiný druh nadpřirozené bytosti, jakou by znal.

„Proč se na mě tak díváš, Kate?“ zeptal se Patrick.

„Čekám na komentář. O příšeře. Netvorovi.“

Ušklíbl se a znovu pokrčil rameny. „Tohle jsou bažiny. Ne město, kde je všechno nadpřirozené zakázané. Normální lidi tady většinou dlouho nepřežijí, skoro každý má… nějaké malé tajemství.“

„Jo? A co máš ty? Slyšela jsem o tobě vyprávět spoustu divokých historek. Že tě vychovala smečka dinosaurů…“

Zasmál se. „Většina historek, které se o mně vypráví, je hloupá a někdy otravná. Ale tuhle mám rád.“

„Jiní tvrdí, že jsi saurotrop. Dinosaurodlak.“

Jen pokrčil rameny.

„Jiní tvrdí, že nic takového neexistuje.“

„V bažinách pár saurů je, ale nechlubí se s tím. Nepatřím mezi ně.“

Sebral pušku, podal ji Kate a pak začal sbírat věci rozsypané z jejího batohu do plátěného pytle, který odněkud vytáhl.

„Tak co jsi teda zač?“ zeptala se Kate. „Prý na své Sandře jezdíš bažinami tak dlouho, co kdo pamatuje. Jeden z mála lidí, kdo si dokázal ochočit dinosaura, a nepoužívá k tomu nějakou magii nebo artefakt. Co je tvoje malé tajemství?“

Vesele se ušklíbl. „Mám své revolvery a Sandru. Kate, tvoje noha znovu krvácí. Měla by sis sednout a nechat mě, ať ti to obvážu.“

Sklopila pohled. Neopatrný krok znovu rozerval srůstající svaly. Povzdychla si a sedla si na zem. Patrick vytáhl z kapsy kabátu obvaz, moderní sterilní a hlavně drahý, vyráběný ve městě, a klekl si vedle ní.

„Udělám to sama,“ řekla mu a pokusila se mu sebrat obvaz.

„Nech mě, ať se podívám. Mám s tím spoustu zkušeností. Nemám dar dlačí krve, takže se musím postarat o každý škrábanec.“

„Ty si myslíš, že je to dar?“ vyprskla, ale nechala ho, ať vyroluje zbytek její nohavice.

„Myslím, že bys bez ní byla mrtvá. Svaly jsou potrhané. Normálně bych řekl, že je to potřeba sešít, ale…“

„Jen to pevně stáhni. Budu v pohodě.“

„I čistokrevný vlkodlak jako tvůj manžel potřebuje čas k léčení, pokud jsou svaly tak potrhané.“

Zamračila se. „Ty o něm víš?“

„Párkrát jsem na něj narazil, ale jen krátce. Nikdy se nesnažil skrývat, co je zač. Jen tak mimochodem, kde vlastně je?“

Kate chvíli mlčela, ale nakonec odpověděla: „Mrtvý. Dostali ho včera v noci. Ráno jsem ho pohřbila a vyrazila za nimi.“

Zaváhal a překvapeně se zamračil, než opatrně řekl: „To je mi… líto.“

„Mně ne!“ vykřikla náhle. Regulus postávající poblíž se na ni podezřívavě zadíval. Kate zvíře ignorovala a pomalu se postavila.

„Mně ne. Byl to miz… nebyl to moc dobrý chlap. Pořád jsme se hádali. Přemýšlela jsem, že mu uteču a nechám ho tady na jeho blbé farmě uprostřed zatracené džungle. Párkrát jsem měla chuť ho sama zabít. Není mi to líto.“

Dokulhala k nedalekému tělu raptora s hlavou roztříštěnou velkokaliberní kulkou. Vztekle mrtvolu nakopla a podívala se Patrickovi do očí. „Byl to mizera. Ale byl to můj mizera! Vzali mi ho a zaplatí za to!“

Přikývl. Sandra ze sebe vydala podivné zavrčení. Znělo to výhrůžně. Kate ztuhla a podívala se na zvíře.

„To nic. Ona ti to schvaluje.“

„Cože?“

„Regulové jsou mnohem chytřejší, než by jim byla většina lidí ochotná uznat. A navíc jsou, i když je to u zvířat hodně vzácné, slabí empati. Cítí tvůj hněv a vztek. Ale vidí, že tvá nenávist směřuje na pruhovance. Schvaluje to. Taky je nenávidí. To máte společné.“

„Proč?“

„Protože pruhovaní raptoři jdou často po vejcích jiných predátorů. Takhle velká smečka je opravdu vzácná. Proto jsem se na ni chtěl podívat. Větší predátoři jejich počty udržují na uzdě. Většinou.“

„Ale můj zatracený manžel vylovil nebo vyhnal z okolí farmy všechno větší. Nesnesl ve svém malém džunglovém království konkurenci.“

Přikývl. „To je jeden z faktorů. Ale museli si poblíž najít nějaké opravdu dobré hnízdiště. Doprovodím tě na tvou farmu a pak budu sledovat jejich stopy…“

„Ne! Jsou moji! Pokud po nich půjdeš, jdu s tebou!“

Sandra znovu zavrčela. Její majitel, nebo možná partner, se vesele ušklíbl. „Sandře se líbíš.“ Obrátil se ke svému zvířeti a tázavě se na něj zadíval. Regulus znovu zavrčel.

„Ale s tou nohou bys daleko nedošla. Je ochotná tě nést. Na rozdíl ode mne ji nijak nezatížíš.“

Kate se zamračila. „Co tím myslíš?“

„Já na Sandře moc nejezdím, jen v případě nouze. Nebo když potřebuju na někoho udělat dojem. Regulové jsou predátoři, kteří útočí ze zálohy. Dokáží být neuvěřitelně rychlí, ale nemají výdrž na delší běh.“

Kate znovu nakopla mrtvého raptora.

„Víš, když jsem poprvé dorazila do Norportu, do města, viděla jsem městské paničky, jak si na vodítkách za sebou tahají trpasličí raptory. Nikdy předtím jsem dinosaura neviděla. Připadali mi pitomí. Roztomilí, dokud neotevřeli tlamy, nezačali syčet a neukázali zuby, ale i tak… roztomilí. Dokonce jsem si říkala, že bych si jednou mohla pořídit vlastního. Nikdy jsem neměla zvířátko. Ale ukázalo se, že městský život není pro mě. Přestěhovala jsem se sem do bažin. A naučila jsem se ty malé svině nenávidět. Vždycky to byli nebezpeční škůdci, pořád jsem je musela od farmy odhánět, ale bylo jich víc a víc…“

Povzdychla si a ještě jednou naposledy nakopla mrtvolu.

Patrick jí podal ruku. Zaváhala, ale pak ho nechala, aby jí pomohl vyšplhat se do sedla.

„No… tak teď je ze mě jezdkyně na dinosaurovi,“ řekla Kate po několika krocích. Bylo to divné. Nikdy předtím na žádném zvířeti neseděla.

„To o sobě moc lidí říct nemůže,“ prohlásil Patrick se svým obvyklým veselým úšklebkem.

Sandra si odfrkla.

Patrick se rozesmál.

„Co to bylo?“ zeptala se Kate.

Zaváhal, než odpověděl: „Nejsem si jistý, jak to přeložit.“

„Přeložit?“

„Jsme spolu už hodně dlouho, Sandra a já. Těžko se to vysvětluje.“

„Tak to zkus.“

„Byl to… vtip. Myslím. Řekla vtip.“

Kate se na něj zamračila. „Ona umí mluvit?“

„Rozumí lidské řeči docela dobře. Ne slovům, ale většinou dokáže pochopit, co to znamená. Říkal jsem ti, že jsou to empati. Chvíli mi to trvalo, ale naučil jsem se rozeznat, na co myslí.“

„A co to bylo za vtip?“

Znovu zaváhal. „No, nejblíž by to bylo něco jako… nejsou tu žádní lidi, jen my zvířata. Bestie. Pro ni jsou lidi ti, které potkáváme v osadách a stanicích. Nepovažuje je za něco, co by mělo v bažinách místo. Říkal jsem ti, že se jí líbíš.“

Kate několik minut mlčela. Zdálo se, že mu to nevadí. Pomalu kráčeli džunglí a sledovali stopy prchající smečky velociraptorů.

„No, asi jsem bestie. Alespoň podle normálních lidí,“ řekla nakonec. Když nereagoval, dodala: „Mám… víc než jen trochu dlačí krve. Nejsem čistokrevná, ale…“

Po chvíli ticha pokrčil rameny a podíval se na ni.

„V bažinách je spousta míšenců a kříženců, Kate. Ty jsi původně z města? Proto jsi na to tak citlivá?“

„Jsem zvyklá skrývat, co jsem. Matka mě to naučila. Ona byla plnokrevná, ale nedokázala si najít… kompatibilního partnera. Nakonec mě měla s normálním člověkem.“

Zvláštně se na ni podíval, ale nic neřekl.

„Co je?“

„Kate, nevím, co máš v plánu, až dostaneme ty raptory… ale pokud se rozhodneš opustit farmu, neříkej nikomu, kdo jsi, pokud to chceš uchovat v tajnosti. Všichni v bažinách, kteří znali tvého manžela aspoň z doslechu budou očekávat, že… No… Ty nemáš jen dlačí krev. Ve tvé duši je spousta zuřivosti. Jsi… cítit jako jedna z nich. Všichni budou předpokládat, že jako Raffnarova družka musíš být plnokrevná dlačice, i když zjevně ne obvyklý vlk.“

„On si to taky myslel,“ řekla s povzdychem. „Nikdy se nezeptal. Považoval mě za plnokrevnou, ale necvičenou. Myslel si, že jen nemám… spojení se svým zvířetem. A já byla blbá. Zamilovala jsem se do něj a nechtěla jsem mu říct, co ve skutečnosti jsem. On mě považoval za lišku. To sice nebyla vlčice, které by dal přednost, ale bylo to pro něj dost blízko…“

„To není nijak překvapivé. Na dlačici jsi malá. Štíhlá. A zrzka s dlouhým ohonem vlasů. Většina dlaků něčím připomíná své zvíře i v lidské formě.“

„No, já nejsem liška. Ani moje matka. Nikdy jsem mu neměla říct pravdu,“ povzdychla si znovu. „V tu chvíli se to mezi námi začalo zhoršovat… a zhoršovat… Už jsem byla jeho družka a tak mě nemohl jen tak nechat jít, ale najednou měl pocit, že pro něj prostě nejsem dostatečně dobrá. Že jsem podřadná.“

Chvíli mlčela a cítila se podrážděně. Čekala, že bude nějak reagovat. Že něco řekne.

„To se nezeptáš, co vlastně jsem?“

„Proč bych měl?“ Zdálo se, že ho ta otázka zmátla. Pak rychle dodal: „Promiň, nejsem moc zvyklý normálně mluvit. Většinu času trávím v divočině se Sandrou. A něco málo o dlacích vím. I když si rodiny většinou zachovávají stejného zvířecího ducha, ve skutečnosti moc nezáleží na tom, jaké konkrétní zvíře to je. Jen těm dlakům, kteří jsou ohledně toho pověrčiví.“

„Moje matka byla veverka.“

To ho konečně donutilo zareagovat. Zadíval se na ni.

„No… veverkodlaka jsem myslím nikdy nepotkal. Ani jsem o nich neslyšel. Hele, Kate, zjevně ti není moc příjemné o tom mluvit. Nemusíš mi nic dalšího říkat. Já jsem zvyklý na lidi, kteří jsou jiní, a většinou je mi to prostě úplně jedno.“

„Dobře. Tak co kdybychom se bavili o tobě?“

„O mě není moc co říct. Říkalas, že se ti městský život nezamlouval. Mně taky ne. Nemám rád davy a vždycky jsem měl toulavou povahu, takže cestuju bažinami a občas beru v malých osadách nějakou práci nebo odměnu za lov, ať mám peníze na zásoby. To je vše.“

Kate se chtěla vyptávat dál, ale zjevně opravdu nebyl povídavý typ. Nějakou dobu šli mlčky džunglí, dokud se ho nezeptala: „A co čekáš, že najdeme? Na tom hnízdišti, pokud nějaké mají?“

„Vejce a malá mláďata. Většina druhů raptorů má snůšku jen jednou za rok, protože žijí v párech nebo malých skupinkách. Jen pruhovanci mají tendence zakládat si kolonie. Smečka téhle velikosti by měla mít několik matek, které snáší jedno vejce za druhým. Starají se o ně a o mláďata, zatímco zbytek smečky loví a nosí jim jídlo.“

„Víš toho o nich hodně.“

„Když někdo tráví v džungli tolik času jako já, něco málo se o ní naučí.“

„A jak dlouho už to děláš?“

Vesele se na ni ušklíbl. „Bylo mi řečeno, že co kdo pamatuje.“

„Pořád si hraješ na záhadného cizince?“ zabručela Kate.

„Kate, já ve skutečnosti sám nevím. Ani nevím, který rok zrovna je. A ne, nechci to vědět. Je mi to jedno.“

Po chvíli ticha dodal: „Když jsem poprvé dorazil do bažin, všichni mi říkali, jak je to tu nebezpečné a hnusné, ale mně se tady líbí. Sám o sobě bych se možná časem přesunul jinam, ale potkal jsem Sandru. S ní můžu prozkoumávat místa, kam bych si sám netroufl. Pořád jsem ještě neprojel většinu kontinentu. Možná nás jednoho dne přestane bavit toulání bažinami a přesuneme se na nějaký jiný svět. Možná ne.“

Sandra si odfrkla a zavrčela.

„Já vím,“ řekl Patrick. „Myslíš, že se opováží?“

Sandra si znovu odfrkla.

„Co se děje?“ zeptala se Kate.

„Slez dolů ze Sandry, prosím. Ti raptoři pochopili, že je pronásledujeme. Obchází nás a chtějí nás napadnout.“

Kate rychle slezla ze sedla a opatrně došlápla na zraněnou nohu. Bylo to lepší, ale pořád se na ni nemohla spolehnout. Zkontrolovala si svou pušku.

Patrick zíral do husté džungle, dlaně obou rukou položené na pažbičkách revolverů, připraven tasit.

„Myslím, že si netroufnou zaútočit,“ prohlásil nakonec. „Škoda. Pořád je jich hodně a raději bych jejich počty zredukoval, než se dostaneme k hnízdu. Ale ani v tak velkém počtu si netroufnou zaútočit na regula a dva ozbrojené lidi, pokud si nebudou jistí, že mají šanci.“

„Tak pošli Sandru pryč! Jen ať si přijdou!“ prohlásila Kate vztekle a ucítila, jak jí žilami začíná kolovat adrenalin spuštěný její krvežíznivostí. Patrick se na ni pochybovačně zadíval.

„Pak by možná zaútočili, ale na můj vkus by to bylo trochu moc riskantní.“

„O mě se bát nemusíš,“ vyštěkla. „Já to zvládnu. Přinejhorším můžu vždycky vyskočit na strom. V tom jsem fakt dobrá.“

Kysele se ušklíbl. „Nikomu to neříkej, ale v téhle situaci se bojím spíš o svou vlastní kůži. Já šplhat moc neumím a nerad bych si zopakoval blízké setkání s raptořími pařáty. Můj kabát mě zas tolik neochrání.“

„Nezdálo se, že se bojíš, když jsi mě našel.“

„To byla jiná situace, Kate. Byl jsem si jistý, že společně se Sandrou je dokážeme zlomit a zahnat na útěk. Ale teď pruhovanci vědí, že je lovíme. Správně předpokládají, že jdeme po jejich hnízdě.“

„Tak co budeme dělat?“

„Chvíli počkáme. Tohle je stejně dobré místo jako kterékoli jiné, pokud se rozhodnou zaútočit.“

Po nějaké době ale zavrtěl hlavou. „Myslím, že si netroufnou. Asi bychom měli pokračovat. Než vyrazíme, můžu se tě na něco zeptat, Kate? Tvůj manžel… jak se to stalo?“

Chvíli přemýšlela, jestli si něco nevymyslet, ale nakonec mu řekla pravdu: „Byla to moje vina. Vrátil se ze stanice, naštvaný, že jsem nechala vyvěsit tu žádost o pomoc. Trochu jsme se… pohádali. Trochu víc. Byl ožralý. Hodně ožralý. Vztekal se, že jsem mu zkazila pověst. Velký lovec, který nedokáže ubránit vlastní farmu před raptory, tak musí jeho žena prosit o pomoc. Řekla jsem mu, že bych to neudělala, kdyby se o ty mizery postaral. Pořád jsem ho s tím otravovala, ale on je nepovažoval za důležité. Nakonec… nakonec vyrazil do noci a řval přitom, jak mi ukáže. Jak jim ukáže. Jak všem ukáže… ale byl fakt skoro namol. Ven vyběhl neozbrojený a nedokázal se proměnit do zvířecí formy, pokud nebylo kolem úplňku. Když se nevrátil, ráno jsem se ho vydala hledat. Našla jsem ho poblíž farmy. Asi… asi ho překvapili. Napadli ho najednou, celá smečka. Rozervali ho na kusy.“ Na chvíli se odmlčela.

„No. Byla to moje vina. Ale už to nevrátím. Můžu ho jen pomstít.“

„Kate, nebyla to tvoje vina. Nemá smysl, aby ses z toho obviňovala.“

Zavrčela na něj a vztekle vycenila zuby.

Překvapil ji, když ji popadl za ramena a zatřásl s ní. Bylo to pro něj snadné. Nebyl tak velký jako Raffnar, rozhodně ne tak svalnatý, ale i tak byl mnohem vyšší než ona a musel vážit skoro dvakrát tolik.

„Kate, poslouchej mě. Nebyla to tvá vina. Mohl si za to sám. Udělal blbost a zaplatil za ni. To je kletba dlačí krve. Dává vám spoustu fyzických výhod. Ale taky jste kvůli ní impulzivní. Snadno se rozzlobíte, pak přestanete přemýšlet a jen se necháte vést instinktem. Vztekáte se a zuříte. Tak jako ty teď.“

Zadívala se mu do očí. Byl vysoký, zjevně silný a schopný. Tajemný. Najednou pocítila nával jiných emocí a uvědomila si, že ji přitahuje.

Okamžitě ji pustil.

„Prostě… nemá smysl, aby ses z toho obviňovala. Půjdeme na ty raptory. Musíme být dost blízko hnízdiště. Řekl bych, že to bude támhle ten kopec. Vidím tam nějaké skály, mohla by tam být jeskyně.“

„Dobře. Ale půjdu pěšky.“

„To bude asi nejlepší. Dřív nebo později nás zkusí napadnout.“

Tiše pokračovali dál džunglí, ale Kate prostě nedokázala mlčet, a tak se zeptala: „Proč jsi ji pojmenoval Sandra?“

„Kdysi dávno jsem chodil s holkou jménem Sandra. Na jiném světě. Připomněla mi ji.“

„Jak jste se dali dohromady? Slyšela jsem o tom pár dost divokých historek.“

Vesele se ušklíbl. „Slíbíš mi, že si to necháš pro sebe? Je pro mě lepší, když se mezi lidmi budou dál vyprávět ty divoké historky. Můžu si díky tomu říkat o větší odměny. Tedy, většinou.“

„Slibuju.“

„Její hnízdo napadli pruhovanci. Velká smečka, víc než tucet. Regulové žijí v párech. Dávají se dohromady na celý život. Normálně se při hlídání střídají, nebo jeden loví a nosí jídlo tomu, který hlídá, ale Sandra nedávno o svého partnera přišla. Musela lovit a nechávat hnízdo nehlídané. Našel jsem pruhovance, jak požírají vejce v jejím hnízdě a pokusil jsem se je zastavit. Dost ošklivě mě za to potrhali. Zabili by mě, kdyby se Sandra nevrátila.“

„To muselo být… komplikované. Když tě našla ve svém hnízdě s rozbitými vejci.“

„A pruhovanci, se kterými jsem se rval, abych ochránil její vejce. Pro regula nejsou žádní menší raptoři větší problém. Prostě je zadupou do země. Ale v hnízdě to nebylo tak snadné a bylo jich hodně. Ty jizvy, co má na břiše… ošklivě ji potrhali. Oba jsme skoro umřeli. Nechala mě, ať jí ty rány zašiju. Všechna vejce byla rozbitá a další mít nemůže. A tak se z nás stali… přátelé. Lov pruhovanců je jednou z našich zábav.“

„Proč ses snažil chránit její vejce?“

Pokrčil rameny. „Připadalo mi to v tu chvíli správné.“

Zjevně ze svého příběhu něco vynechal, ale Kate se rozhodla to nechat být. Zatím.

Společně následovali stopu k malému skalnatému výběžku v džungli. Sandra najednou zasyčela.

„Připrav se,“ přikázal Patrick. „Každou chvíli…“

Smečka se je pokusila napadnout z několika stran najednou. Patrick začal střílet a Sandra s děsivým řevem vyrazila proti jedné skupině raptorů. Kate stihla dvakrát vystřelit ze své pušky. Nebyla si jistá, jestli něco trefila. Patrick rozhodně ano. Rychle přebil a zadíval se do dálky. Slyšeli Sandřin řev, někde nedaleko, a syčení a štěkavé zvuky vydávané menšími raptory.

„Budou se ji snažit odvést pryč od hnízdiště. Podíváme se tam, zatímco se s nimi bude nahánět.“

Rychle našli mezeru mezi padlými kusy skály. Patrick po jednom balvanu přejel prstem.

„Není tady žádný mech. Tohle tady není dlouho.“

„Tak dva roky zpátky jsme tu měli slabé zemětřesení.“

„Tím by se to vysvětlovalo. Spadlé balvany zablokovaly vstup, takže se dovnitř nic většího nedostane.“

Sandra se po chvíli vrátila a nespokojeně vrčela. Očichala otvor a znovu zavrčela.

„Ano, Sandro, budeš muset zůstat venku. Hlídej mi záda. Je to trochu těsné, ale za chvíli jsem zpátky.“

„Já jdu s tebou! Měla bych jít první! Ty budeš mít problém vůbec prolézt, ale já…“

Očekávala, že se s ním bude muset hádat, ale jen jí řekl: „Dobrá, dámy mají přednost. Zkontroluj si zbraně. Uvnitř budou kromě mláďat určitě nějaké matky. Pokusí se nás zastavit za každou cenu. Sandra nám bude krýt záda.“

A tak Kate vlezla dovnitř jako první, s baterkou v jedné ruce a revolverem v druhé. V jeskyni nebylo na pušku dost místa, tak ji nechala venku.

Vstup byl těsný, ale vedl do velké jeskyně. Počkala, dokud se dovnitř neproplazí i Patrick. Ten měl baterku připevněnou ke klobouku a oba revolvery připravené.

„Kde jsou?“ zašeptala.

„Blízko. Chystají se zaútočit.“

Namířil revolvery do temnoty a čekal.

Kate zvenku náhle zaslechla hluboké vrčení následované zvuky boje.

„Samci se snaží dostat dovnitř,“ vyštěkl Patrick. „Kryj mi záda, pro případ, že by se některý z nich dostal přes Sandru.“

Žádnému se to nepovedlo. Pokusily se je napadnout tři samice, menší, než Kate očekávala, ale Patrick je bleskově postřílel. Přebil své zbraně a řekl: „Ještě jich tady pár je, tak pozor. Pojď za mnou.“

Prošli hlouběji do jeskyně. Dost ošklivě to tam smrdělo a všude se válely kosti a další pozůstatky malých zvířat. Našli i starou polámanou kostru něčeho mnohem většího. Možná to byl predátor, který jeskyni kdysi používal jako domov a po závalu se nedokázal dostat ven.

Kate zaslechla tiché pípání. Neznělo to jako raptoři.

„Co je to za zvuk?“

„Mláďata. Jsme blízko.“

Náhle na ně zaútočili zbývající dospěli raptoři. Byli jen tři, ale jejich útok byl tak nenadálý, že Patrick dokázal zastřelit jen jednoho, než se k nim dostali. Zanadával a uhnul před úderem pařátu jednoho dinosaura. Další by ho zasáhl, ale Kate také střílela. Dvakrát minula, ale třetí kulka trefila vzteklého raptora do ramene. Byl to největší velociraptor, jakého kdy viděla, ale kulka ho zranila natolik bolestivě, že se zarazil. Patrick využil příležitost, vrazil mu svůj pravý revolver do tlamy a dvakrát vystřelil, čímž zvíře okamžitě zabil.

Třetí raptor se pokusil zaútočit na Kate. Střelila ho, aniž by to mělo nějaký viditelný výsledek. Když se ji pokusil kousnout, nakopla ho zdravou nohou do tlamy takovou silou, až ho na chvíli ochromila. Několikrát ho střelila do hlavy, pak se rozběhla kupředu a pátrala po dalším cíli.

„Počkej!“ zaslechla za sebou Patrickův výkřik. Zarazila se, když si uvědomila, že nejspíš už vystřílela všechny náboje v revolveru.

Ale zbývající dinosauři pro ni nepředstavovali žádnou hrozbu. Největší z nich byl velikosti slepice. Všichni byli plně opeření a vypadali spíš jako ptáci, dokud ten největší neotevřel tlamu plnou ostrých zubů a nezasyčel.

Odkopla ho stranou a vztekle zavrčela.

Byly to poslední zbytky smečky, která zabila jejího partnera. Pomsta byla skoro dokonána. Prudce dupla na omráčené mládě. Další se rozběhli pryč a zpanikařeně při tom pípali. Zoufale se snažili někde skrýt před Katiným vztekem.

Zastavila se, až když se v jeskyni nic nehýbalo. Ztěžka oddechovala a stále byla plná krvežíznivého vzteku.

„Zabilas je všechny. Už se můžeš uklidnit, Kate,“ ozval se za ní tichý hlas a silná ruka jí sevřela rameno. „Uklidni se. Už ses pomstila.“

Zhluboka se nadechla a přejela baterkou po okolí.

V rohu jeskyně byla velká hromada vajec.

„Ještě jsem neskončila,“ zavrčela a pokusila se vyrazit k vejcím, ale Patrick ji pořád držel za rameno.

„Ne!“ řekl jí ostře.

Vztekle se k němu obrátila: „Proč ne?“

„Nerozbíjej je.“

„Proč sakra ne?“

Zaváhal. „Pro ty vejce jsem si přišel.“

„Co s nimi budeš dělat?“

Pokrčil rameny. „Pomohl jsem ti. Chci za to jen jednu věc. Nech mě, ať ta vejce přeberu a pár si jich vezmu.“

„Proč?“

„Protože bych na téhle expedici rád něco málo vydělal,“ řekl jí s úsměvem. „Ta vejce se mi hodí. Pokud budeš pořád chtít, může pak zbytek rozšlapat.“

Na chvíli zavřela oči a zhluboka oddechovala. Když se dost uklidnila, řekla mu: „Dobrá. Už mě můžeš pustit.“

Rychle se prohrabal hromadou vajec, šest si jich vybral a opatrně je strčil do dalšího plátěného pytle.

„Vezmu si tyhle. Zbytek je tvůj.“

Zamračila se. „Řekni mi… co s nimi budeš dělat? Snad je nenecháš vyklubat? Myslela jsem, že ty i Sandra tyhle raptory nesnášíte.“

Zjevně jí to nechtěl říct, tak na něj zatlačila. „No tak, ven s tím. Slibuju, že to nikomu neřeknu. Na co chce záhadný Dinop… Dinosauří Patrick ta vejce?“

„Pomsta,“ odpověděl. „A peníze.“

Upírala na něj pohled, dokud neochotně nedodal. „Všechna tahle vejce jsou samci, už skoro připravení se vyklubat. A až se vyklubou, udělám jim něco ošklivého.“

Hlavou jí projelo několik nápadů a otřásla se. „Možná to ani nechci vědět.“

Vesele se ušklíbl. „Co tě napadá jako nejvhodnější a nejhorší pomsta na otravném predátorovi?“

Pokrčila rameny.

Ukázal prstem na malá opeřená mláďata, která ve vzteku rozšlapala.

„Nepřipomínají ti něco?“

Zadívala se na tělíčka a krví pokryté peří. Zavrtěla hlavou.

„Když se pruhovanci vyklubou, jsou pokrytí jen chmýřím, ale rychle jim naroste takovéto peří. Když zestárnou, většinu opeření ztratí. Ale pokud vykastruješ samečky ještě jako hodně mladé, moc nevyrostou a opeření jim zůstane. Pruhovanci v těch vajíčkách skončí jako načepýření, hloupí a celkem roztomilí mazlíčci, které budou pitomé městské paničky tahat na vodítkách a všelijak je týrat. A já za jednoho každého z nich dostanu hromadu peněz.“

Musela se rozesmát.

„Záhadný pistolník. Proslulý lovec odměn. A dodavatel domácích zvířátek.“

Usmál se. „Proto jsem ti to nechtěl říct. Vidíš? Už jsem v tvých očích ztratil většinu své záhadnosti. Ale nech si to pro sebe. Když se mi podaří sehnat vhodná vejce, nechám je vyklubat a pak je prodám přes prostředníky. Je pár chovatelů, kteří se mi snaží konkurovat, ale neznají mé triky, takže za moje raptory se platí nejvíc. Jen nechci, aby lidi věděli, že jsem za tím já.“

„Neřeknu ani slovo. Proč jen samci?“

„Nikdy jsem nenašel spolehlivý způsob, jak zablokovat růst samic. A většina zárodků ve vejcích se ještě nevyvinula dostatečně, abych poznal pohlaví. Nechce se mi sedět s nimi někde v džungli a čekat, tak si beru jen ty, co se vyklubou brzo.“

Zadívala se na něj a pokusila se co nejvíc potlačit své emoce. Jen tak pro případ, že by se její podezření ukázalo jako správné.

„No, vím o jedné farmě nedaleko odtud. Mohl by sis tam nechat nevyvinutá vejce a vrátit se pro ně později. Když mi řekneš jak, postarám se o ně.“

„To je… zajímavá nabídka.“

„Ale budu chtít podíl z prodeje.“

Usmál se a vytáhl z kapsy svého kabátu další plátěný pytel. „Dohodnuto. Sesbíráme je. Na tvém procentu se domluvíme pak.“

„Mimochodem, Patricku, jak poznáš, která vejce jsou samci a která ne?“

Zaváhal. „Prostě to vím.“

„Takže máš ještě nějaké další malé tajemství?“ usmála se potměšile. „Jsi empat. Buď obecný, nebo aspoň ta varianta, které se říká vládce zvířat. Že mám pravdu? Proto nesnášíš davy.“

Pokrčil rameny.

„V podstatě ano. To je další věc, o které doufám pomlčíš, Kate. Musím své smysly zablokovat, když je poblíž víc lidí, ale pak je to jako bych chodil s páskou přes oči. Nesnáším to. A víš, co si lidé myslí o empatech. Myslí si, že jim dokážeme číst myšlenky.“

„Tvé tajemství je u mě v bezpečí.“

Zadívala se na tělíčka mláďat a povzdychla si. Najednou se za svůj záchvat vzteku začala stydět.

„Pomstila jsem se. Ale teď je mi jich spíš líto. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně mi vrátili svobodu.“

„Co tím myslíš?“

„Patricku, opravdu to byla jen otázka času, než bych… svého takzvaného manžela zkusila zabít. Nebo utekla, ale on by neměl klid, dokud by mě neulovil. Ti raptoři mi vlastně dali to, co jsem chtěla. Já vím, zní to divně…“

„Ne, já ti rozumím. Asi líp, než bys čekala. Taky mi kdysi dali něco, co jsem chtěl.“

„Co?“

„Neříkej to Sandře. Asi by mi to po těch letech odpustila. Nejspíš měla i tak podezření. Ale ten důvod, proč jsem byl v jejím hnízdě… Chtěl jsem jí ukrást vajíčko. Chtěl jsem vychovat regula od malého kuřátka, ochočit si ho, vycvičit a pak na něm jezdit. A nakonec jsem vlastně dostal to, co jsem chtěl. Jen ne tak, jak jsem si to přestavoval.“