Chlupatá záruka

Stará císařská cesta zvaná Děsná štreka vedoucí Téměř Neškodným Lesem byla proslulá svou nebezpečností, velkou šancí na spatření některého druhu nestvůr ohrožených vyhynutím, sedmnácti registrovanými a nejméně dvaceti neregistrovanými bandami lupičů, banditů, zlodějů, loupežníků, z nichž jednu dokonce tvořilo dvacet sedm mladistvých nymfomanek uprchlých z nejmenovaného kláštera. O Veselých holčičkách se píše v každém turistickém průvodci Téměř Neškodným Lesem a patří mezi nejzajímavější atrakce celého kraje. Bohužel už Veselé holčičky nikdo dlouho neviděl a zlí jazykové, nepřející turistickým kancelářím jejich tučné honoráře, s oblibou prohlašují, že za těch třicet let od posledního zaznamenaného výskytu už dívčiny stejně musely hrozně zestárnout a ztratit svou atraktivitu.

Obchodní karavany se po Štrece vydávaly jenom v krajním případě, ale přesto byla hojně používaná, z hlediska loupežníků bohům žel tou nesprávnou sortou zákazníků. Mezi milovníky adrenalinových sportů byla Děsná štreka oblíbená jako jedna z nejlepších stezek pro náročnější turistiku, velitelé speciálních jednotek armád okolních království si ji vážili jako skvělého výcvikového prostoru, méně inteligentní pedofilové o ní občas mluvili jako o zemi zaslíbené a začínající aspirující lupiči ji z nevědomosti považovali za vynikající místo pro založení podnikání.

Vzato kolem a kolem, poctivý loupežník si tam vydělal na živobytí jen se značnou námahou a občas si jenom horko těžko uchránil svůj vlastní život. Merry Pason, přáteli zvaný Veselej Prasoň, tajemník, důvěrník a právní zástupce jedné z registrovaných lupičských společností, proslulých Pekelných andělů, dokonce spočítal pravděpodobnost, že je skupina cestujících po Štrece vhodným cílem pro aktivní podnikání, na pouhých 11,53 procenta. Nebýt dotací několika turistických kanceláří a dostatku zvěře, většina lupičů by už dávno zemřela hlady nebo se pustila do kanibalismu. Hrstka těch, kteří našli v kanibalismu zalíbení, byla převážně vyhubena. Největší takovou tlupu, Tatarákovače, v epické bitvě zlikvidovala vzácná aliance několika lovců hlav a VALBDŠ, Volné asociace lupičských band Divoké štreky. Zlé jazyky tvrdí, že si VALBDŠ lovce hlav najala, když nedokázala Tatarákovače porazit sama. Nutno podotknout, že nešlo o konkurenční boj, ale o sebeobranu, jelikož Tatarákovači rychle zjistili, že ostatní vyhladovělé lupičské bandy jsou výrazně snazší kořist než těžce ozbrojené karavany a milovníci adrenalinových sportů.

Mezi nejoblíbenější četbu místních lupičských band patří různé ročenky a specializované časopisy pro hrdiny a sportovce. Je pro ně doslova nutnost znát tváře či helmy všech možných hrdinů, kteří by se jednou na Štrece mohli vyskytnout, o důležitosti povědomí o schopnostech a případně bohatství řečených hrdinů nemluvě. Díky tomu je procento vzdělanosti členů band nečekaně vysoké ve srovnání s jinými regiony.

Barbar Rozčtvrť Jámufláknu, syn Hlavohryza Jámufláknu, syna Vytrhsrdce Jámufláknu, vždycky považoval vzdělanost a schopnost číst za zbytečnou přítěž, a když se od svého syna Baleta dozvěděl o zvycích místních loupežníků, proklínal ji už delší dobu nahlas.

„To je sviňárna! Já chci bejt přeto-přepadenej! Je to mý levo! Teda právo!“ běsnil a mezi nadávkami podtínal sekerou stromky kolem stezky s asi stejnou námahou, s jakou pasáček hus sráží klackem kopřivy. Pravda, pasáček hus většinou nedělá takový rámus, pokud zrovna není nějaký odložený princ.

Balet si dlouze povzdychl.

„Nechceš už toho nechat, tati? Jsme příliš známí, žádná z těch band si nás už netroufne napadnout. Viktor Čárlík a jeho parta to zkusila jenom ze zoufalství. Mysleli si, že nás ty jejich cvičené gorily zbrzdí a že budou mít šanci...“

„To byl dobrej boj! Další! Víc vopic!“

„Ach jo. S tebou zas dneska není řeč.“

„Taky sem už dva dny nic nerozčtvrtil, divíš se? Začínám mít ty, tiktaky.“

„Tiky. Ale když jsme ještě bydleli doma s mámou, tak jsi často nerozčtvrtil nic několik dnů a nevyváděl jsi tolik.“

Starší barbar se zachmuřil.

„Protože by vo mě zlomila poleno. Moh’ sem čtvrtit akorát kuřata na voběd. Hele, voběd, to je nápad.“

„Před chvílí jsi jedl. S takovou do Cvajgounu nedojdeme nikdy.“

„Dojdem. Všecko má svůj ten, čas, nespěchej furt. Ha, támdle se něco pohnulo! Dostanu tě, ty svině!“

Balet se zahleděl za svým otcem, který odhodil obrovský batoh a vrazil do džungle s nadšením malého dítěte přivedeného na své narozeniny do hračkářství se slibem, že si bude moci vybrat, co bude chtít. Po obrněné postavě zůstával v husté vegetaci vyrvaný slušný tunel. To, co stárnoucí barbar zaslechl v křoví, se právě dalo na panický útěk.

„A tak dobře tenhle nápad vypadal,“ vzdychnul mladý barbar. Původně plánoval cestovat lodí po řece Mr. Sippo, ale po pohledu na mapu a několika opatrných dotazech v místní cestovní kanceláři usoudil, že vydat se po Děsné štrece bude výhodnější. Kromě toho, že by měla být cesta rychlejší, znamenala Štreka také, alespoň podle příruček, dostatek povyražení pro jeho otce, který byl v poslední době opravdu nesnesitelný. Při představě ctihodného a neúctyhodně prchlivého rodiče nudícího se na palubě pomalé říční lodě a vyhledávajícího spory se spolucestujícími a obrovskými mírumilovnými krokodýly mu syn raději naznačil výhody putování džunglí. Rozčtvrť o Štrece už slyšel dřív, a tak nadšeně souhlasil.

První den cesty sice probíhal dobře, dokonce je napadla jedna z registrovaných lupičských band, ale po ztrátě téměř všech goril a většiny lupičů zbytek zmizel někde v podzemních tunelech, kam se ke svému zklamání nedokázal Rozčtvrť nasoukat.

Ovšem první „zajímavé“ setkání bylo zatím také poslední. Kromě několika neopatrných zvířat nepotkali nic zvláštního, až na jednoho několikametrového zamilovaného hada škrtiče, který se během přestávky na „sváču“ pokoušel neúspěšně spářit s toporem Rozčtvrťovy sekery, ale když ho Rozčtvrť chvíli škrtil, sexuální vzrušení ho přešlo krátce před životem. Starý Jámufláknu z toho začínal být nervózní, nebo možná spíš naštvaný. Po namáhavém prostudování obrázků v několika turistických průvodcích totiž dospěl k názoru, že se bude bavit celou cestu. A zklamání je u většiny barbarů vhodná živná půda pro vznik zuřivosti.

Balet znovu vzdychnul.

„Své rodiče si nevybereš,“ poznamenal k okolní džungli a vložil si do úst plátek sušeného masa.

„Prarodiče taky ne,“ dodal, když si vzpomněl na poslední setkání s dědou. Ta vzpomínka vedla i k představě babičky, takže se hrůzou otřásl.

Rodič vylezl rozladěně z lesa. V jedné ruce svíral svou sekeru, v druhé držel síťovanou tašku, kterou Balet z nudy upletl den předtím u táborového ohně z lián. Z tašky kapala krev a byla nacpaná velkými steaky.

„Akorát nějakej daň, nebo teda daněk,“ pronesl Rozčtvrť zklamaně. „Parohy měl trochu jak to, no, takovej ten nesmysl, jak to měl Temnej dobyvatel na lítajících pevnostech, jak se to točilo, raport...“

„Radar.“

„Dyť řikám. Radar. Sem si myslel, že to byl nějakej ten relikvent z války a vono prd, akorát daň s parohama. Ani mě nezkusil otrka... potrkat. Tak sem vzal aspoň, co zbylo. Hele, ty tašky nejsou to, špatný. Na maso fakt dobrý, je to hezky na tom, na luftu. Akorát takový věci, to by měly dělat žencký, správnej barbar má...“

„Táto, dej mi už pokoj. Hele, dneska večer bychom se měli dostat k motelu...“

„Chlast!“

„To taky. Ale ne, aby sis tam vybíjel svůj vztek, táto! Rozumíš? Určitě tam mají poštovní netopýry. Jestli to tam vymlátíš, tak nás u příštího motelu bude...“ Balet se zarazil. Chtěl říct, že by je u dalšího motelu čekala většina okolních lupičských band a několik hrdinů spojených v nenávisti vůči porušovateli psaných pravidel Štreky. S momentálním naladěním jeho otce to ale možná nebyla ta nejlepší poznámka. Rozhodně nebyla rozumná.

„Tak nám u příštího motelu nenalijou. Žádný chlast.“

„Cože?!“

„Žádný chlast. V žádném motelu na Štrece. Dva týdny bez alkoholu, tati.“

„To by udělali? Ty… ty… svině abisinentovní!“

„Abstinentní.“

„To je sprostý!“

„To ano.“

„Ach jo... dobře no. Hele, bránit se můžu?“

„Táto,“ pronesl Balet varovně. „Nekuj pikle, sám tvrdíš, že to barbarům nesluší.“

„No tak jo no. Chceš steak? Nebo tatarák?“

Balet si vzpomněl na pasáž o Tatarácích, kteří na Štrece dřív řádili, a znovu se otřásl, tentokrát znechuceně, ne hrůzou, jako při vzpomínce na babičku.

„Ne, díky.“

***

Cesta k motelu probíhala klidně, jenom jednou Rozčtvrť zběsile zaútočil na postavu v brnění schovanou v křoví. Rytíř však už zahynul před dlouhou dobou a v brnění byly pouze zpráchnivělé kosti. Naštvaný barbar rozbitou zbroj a kosti ještě chvíli sledoval pro případ, že by v okolí úřadoval nějaký nekromant, ale pak s povzdechem opět vyrazil. Několik minut hořekoval nad nespravedlností, sliboval pomstu tomu, kdo ho předběhl, a spílal dávno mrtvému majiteli brnění, že si nedal lepší pozor a nepočkal.

K cíli dorazili vpodvečer. Motel U sedmi mravenečníků, nebo spíše jeho bar, byl obsazený rozmanitou skupinou lupičů a cestujících. Mezi nimi se proplétalo sedm mravenčníkovců, kteří střídavě roznášeli piva a pili je se svými hosty. Oba barbaři si sedli k volnému stolu.

„Pamatuj, táto, nedělej blbosti.“

„No jo furt. Pivo!“

Nahrbená postava s úzkým rypákem přiběhla s tácem půllitrů, krátkým pohledem zhodnotila velikost nových hostů a vyskládala na stůl všech osm piv, která nesla.

„Dvanácssst,“ sykl číšník. Balet bez řečí zaplatil, zatímco jeho otec uchopil do každé ruky jeden půl litr a nalil do sebe piva, vařená zřejmě z lián a pralesních bylin.

„Pivo dobrý, ale ten vrchní je nějakej divnej,“ zabručel Rozčtvrť a kopl do sebe další pivo.

„Mravenečníkovec, co bys čekal,“ pokrčil rameny Balet. Koutkem oka sledoval, jak si barman za barpultem dopřává čerstvou dávku mravenců z úzké lahve.

„Jídlo bych si tu možná radši nedával,“ poznamenal.

„Hlad je akorát ta, převlečená žízeň,“ poučil ho starší, nicméně rozhodně ne moudřejší barbar, tedy až na sbírku lidové barbarské slovesnosti s pochybným morálním ponaučením. „Kromě toho, tím daňkem sem se docela zacpal, už pomalu troubí, že se mu chce ven. Esli si to poslední pivo nevemeš, pomůžu ti s ním.“

„Vezmi si ho, objednám další.“

***

Zatímco Rozčtvrť splachoval daňka a několik dalších neopatrných lesních tvorů, Balet pomalu upíjel pivo a zkoumavě si prohlížel ostatní návštěvníky lesního hostince. Venku už padla tma a louče více čadily než svítily, ale mladý barbar po matce zdědil kromě na barbara netypicky výkonného mozku také vynikající zrak. A jelikož na rozdíl od otce neholdoval pochybným destilátům, oči mu stále sloužily.

Bandité z minimálně dvou různých lupičských band se družně bavili s partou sportovců a uzavírali sázky na zítřejší plánované setkání u malého, slizce vypadajícího mužíka, zřejmě od cestovní agentury. Dva paladinové sedící sami u vlastního stolu se mračili na obě skupiny, zjevně jim nebylo po chuti, že musí sdílet místnost s vyvrheli a zločinci, ale i oni respektovali Pax Alcoholica, podle kterého jsou všechny hospody, motely a bordely na Štrece přísně neutrálním územím, kam může vstoupit kdokoli, pokud má pochopitelně na zaplacení. Poslední skupinka, sedící v rohu místnosti, Baleta zaujala. Všichni seděli zády ke zdi, všichni měli zbraně a s výjimkou černě oděného mladíka podezřívavě koukali kolem, jakoby vypili lektvar paranoie. Vypasený, pestrobarevně oděný trpaslík s obrovským zahnutým nosem byl zjevně šéf, dva ozbrojené muže tipoval Balet na osobní strážce, nafintěný elf v zelené kamizolce a se zlatými kruhy v uších byl jasný průvodce a ze tří zbývajících nevýrazných mužíků přímo vyzařovala servilnost profesionálních sluhů a poskoků. Jenom posledního člena osazenstva, černě oděného mladíka, si nedokázal zařadit. Vypadal jako žanin, příslušník proslulého cechu vrahů, sabotérů a zlodějů. Na rozdíl od ostatních, které Balet poznal, byť velmi krátce a zůstala po nich vzpomínka na jednom ze starších toporů otcovy sekery v podobě několika zakuklených obrázků, se tento tvářil mírně, přátelsky a naprosto klidně. Když si všiml, jak se na něj Balet dívá, s úsměvem pozvedl sklenici s čímsi barevným a napil se.

Chvilka nepozornosti stačila a Rozčtvrť se přesunul k vedlejšímu stolu.

„Tak co, loupežníci, nedá si někdo páku nebo aspoň přes hubu?“ zahalekal barbar a dorazil poslední pivo. Hbitě si posloužil z tácu kolem jdoucího mravenčníkovce a tázavě se zadíval na bandu banditů u stolu. Ti se tvářili mírně vyděšeně.

„Ehm. Ehm, nejsi ty náhodou slavný Rozčtvrť?“ zeptal se nakonec jeden z nich.

„Sem já! Na zdraví! A masakr!“ prohlásila proslulá celebrita a hodila do sebe další pivo.

„Sakra, s takovou bude brzy namol,“ zabručel Balet a pomalu se začal zvedat.

Než stihl Rozčtvrť odložit sklenici a rozhlédnout se po jiné, stálo jich před ním hned několik s různorodým tekutým obsahem.

„Na zdraví, napij se s náma!“

„Dáš mi autogram?“

„Seš tu na vlastní pěst, nebo s nějakou cestovkou?“

„Kdybychom na zejtřek neměli naplánovaný vystoupení, tak bych si vod tebe nechal s radostí zlomit ruku, bych se měl čím chlubit, ale fakt sorry, nejde to.“

„Fakt jsi zakousl ve válce megaskřeta?“

„A bude ta Apokalypsa?“

Balet si zase sednul. Jeho tatík měl své chyby, ale věděl, že fanoušky není vhodné mlátit, alespoň ne moc. Balet si objednal další pivo a začal zkoumat mapu, zatímco se hlava rodiny bleskově opíjela pod obraz se svými novými nejlepšími kamarády. Ke stolu se přisunulo i několik hrdinů a pokoušeli se zavést řeč na oficiální žebříčky, letošní hlasování o masakru roku a podobné věci.

„Snad se neožere tak, že nebude zítra moct chodit,“ zabručel Balet a dál studoval mapu.

„Vypadá, že hodně vydrží,“ odpověděl mu příjemný hlas.

Balet na poslední chvíli zarazil reflexy zděděné po otci a neurazil černě oděnému mladíkovi hlavu. Určitě to byl žanin, nikdo jiný se nedokázal takhle nenápadně pohybovat, snad jen s výjimkou neviditelných běsů a matky, když se rozhodla nachytat svého manžela nebo méně často syna či dceru při nějaké lumpárně.

„Vydrží,“ prohlásil nakonec.

„Jsem Ctimiru-senpaj z Čóruj-rjó,“ představil se žanin.

„Balet Jámufláknu.“

„Já vím, poznal jsem tebe i tvého otce. Měl bych pro vás nabídku, nebo spíš můj zaměstnavatel by měl.“

„Nemám zájem,“ zavrtěl hlavou Balet, který se v žádném případě nechtěl zaplést do nějaké žaninské ničemnosti.

„Můj zaměstnavatel potřebuje doprovod.“ Žanin s podivným jménem odmítl vzít Baletovo odmítnutí na vědomí, čímž prokázal větší odvahu než sebevražedné skřetí komando zfetované vývarem z kurážníku. „Předpokládám, že míříte do Cvajgounu, můj klient taky. A je v dost zoufalé situaci, nebo si to alespoň myslí. Normálně je to zřejmě zatracená držgrešle, tak jako většina trpaslíků,“ pousmál se Ctimiru. „Ale jak mu jde o krk, solí dobře.“

„Odkdy žaninové dělají doprovod... obchodníků?“

„Alchymistů. Od té doby, co jim skončila poslední praxe u Pekelných andělů a potřebují se vrátit do Čóruj-rjó, aby udělali závěrečné zkoušky, už jen pouhá formalita, a převzali si diplom. Když mi trpaslík nabídl peníze, abych cestoval s ním, vzal jsem to.“ Žanin pokrčil rameny a napil se ze své skleničky. Balet překvapeně zamrkal, jelikož zachytil vůni jahodového džusu, na žanina dost netypické pití. Většinou pili jenom různé čaje, často vylepšené všelijakým tajným kořením, po kterém propadali do obludných depresí. Ty si pak dočasně vyléčili nějakou zákeřnou vraždou.

„Proč o tu ochranu tak stojí? Ti jeho dva ozbrojenci vypadají dostatečně schopně, aby většinu překvapení na Štrece zahnali. O žaninovi v partě nemluvě.“

Ctimiru-senpaj, byť co Balet věděl, přídomek senpaj by si měl zasloužit až po závěrečných zkouškách, opět pokrčil rameny.

„Myslí si, že po něm jde nějaká magická stvůra. Je pravda, že co jsme vyrazili, každou noc kolem tábora něco kroužilo, ale nikdy se to neodvážilo blíž.“

„Nemyslím si...“ Balet chtěl nečekanou nabídku odmítnout, ale v tu chvíli se vrátil jeho otec.

„Co je to tu za bordel? Chlastat, synu!“

Balet poslechl a dopil pivo. Podle zápachu připomínajícího výpary z lihovaru stačil Rozčtvrť zkonzumovat dost na to, aby to odrovnalo alkoholika na šesté až sedmé úrovni.

„A tendle ten je co jako? Žanin? Sem už dlouho nerejpal do topora žanina, naposled...“ obrátil přiopilý barbar pohled na mladíka v černé.

„Před dvěma roky v hradu Chlastštejn. Sedm žaninů jedenácté úrovně tam mělo zasabotovat lihovar a bylo rozčtvrceno,“ dopověděl za Rozčtvrtě Ctimiru. „Od té doby vás máme v učebnicích v bestiáři na čestném místě, pane Jámufláknu.“

„Huh?“

„S poznámkou, že cenu za mise, kde se dá počítat s vaší účastí na nepřátelské straně, je třeba zdesetinásobit. Pro začátek.“

„Huh?“

„Že z tebe mají strach,“ přeložil Balet otci.

„A jó, to jó, to dobře to, děláte. A co to, vůbec tady chceš?“

Balet rezignovaně odpověděl: „Nabízí nám práci. Doprovodit támhle toho trpaslíka do Cvajgounu.“

„Jo? Kolik?“ Rozčtvrť projevil zájem. Aby lépe vyjádřil svou míru zájmu, mocně si říhl a uhasil několik okolních pochodní.

„Padesát zlatých.“

„Eh? Hmm.“ Rozčtvrť se zahleděl na své ruce a několikrát sevřel a rozevřel pěsti. Pak se tázavě podíval na syna, který přikývl. Balet si vzápětí uvědomil otcovu patologickou lásku k penězům a chtěl zase hlavou zavrtět, ale už bylo pozdě.

„Tak jo. Bude po cestě nějakej pořádnej problém, co?“

„Je to možné.“

„Tak na to se napiju!“

***

Balet koupil otci ještě několik piv a každé vylepšil skřetí kořalkou, takže se jeho ctihodný rodič brzy složil na stůl se slovy: „Si musim na chvilku vydechnout.“ Mohutné chrápání trochu znepříjemnilo zábavu ostatním, ale brzy začali jednotliví pijáci odpadávat. Balet se mezitím pokoušel vytáhnout z trpasličího alchymisty Golana Glysserinna nějaké informace o tom, co ho vlastně pronásleduje, ale trpaslík pořád huhňal něco o hrozivé chlupaté stvůře, která mu jde po krku. Něco takového, jelikož měl tak příšerný přízvuk, že mu skoro nešlo rozumět. Balet to nakonec vzdal, chytil otce za nohu a odtáhnul ho do pokoje pronajatého od hlavního mravenčníkovce.

Pár vypitých piv se zřejmě podepsalo i na něm, jelikož nedával pozor a když při vstupu do místnosti jeho otec o něco zadrhnul, prudce škubnul. Chrápající Rozčtvrť zabrblal, jeho nos se stočil trošku nahoru a místo díry po suku v prknu podlahy bylo najednou po prkně. Balet pokrčil rameny, přetáhl otce na kavalec a sám se natáhnul na druhý. Čert vem díru, pomyslel si. Svedu to na mravence.

***

Trpaslík Golan chtěl vyrazit za svítání, ale zbytek malé karavany mu to rozmluvil. Svítání je časový limit pro bandity. Ostatní jim musí podle zákona Štreky dát alespoň dvě hodiny náskok. Dvě hodiny navíc oběma barbarům značně prospěly – Rozčtvrť prospal nejhorší kocovinu a Balet se nemusel tolik bát, že tatík hned po ránu ztropí nějaké pozdvižení.

„Blergh,“ prohlásil oduševněle Rozčtvrť, když konečně vstal. Balet ho přestal kopat do hlavy, což byl obvyklý způsob buzení ctihodného rodiče po prochlastané noci, jelikož jako budíček nic jiného po ránu nezabíralo, a hodil si přes rameno bagáž. Do ruky vzal tátův balík a vykročil ke dveřím.

„Pojď, tati, měli bychom vyrazit.“

„Huh? Komu co?“

„Na cestu, tati,“ vysvětloval trpělivě Balet. Tátovi po ránu hlava většinou sloužila ještě hůř než přes den.

„A koho?“

„Nikoho. Musíme jít. Doprovázíme toho trpaslíka, zapomněls?“

„Cože?“

„Ale nic. Na, dej si spravováka.“

Po dvou pivech se Rozčtvrť konečně probral a kymácivým pohybem připomínajícím opilou vlnu tsunami vyšel z motelu. Sluneční paprsky se ztěžka probíjely skrze pralesní vegetaci a poskytovaly tak slabé osvětlení, přesto barbar bolestivě zamrkal.

„Proč ty ptáky tak řvou?“ zahučel. Dopotácel se na kraj lesa a s mohutným oddechnutím začal vypouštět zbytky v noci zkonzumovaného alkoholu na velký strom obalený liánami. Krátce poté, co okolí naplnily zvuky středně velkého vodopádu začaly popínavé parazitické rostliny opouštět svého hostitele jako krysy potápějící se loď a přelézat na okolní stromy. Jelikož jejich rychlost, jako koneckonců u většiny rostlin s výjimkou některých druhů masožravé a magicky mutované vegetace, nebyla nic moc, nestačily svůj původní domov opustit včas. Většina z nich zahynula druhý den, kdy se strom s prožranými kořeny zřítil. Z hlediska světové vědy a alchymie to byla velká ztráta, protože na stromu rostl zřejmě poslední exemplář vzácné parazitické houby nadýmavky trvalé, hlavní ingredience několika variací na lektvar nesmrtelnosti. Na druhou stranu v Téměř Neškodném Lese dodnes v korunách stromů poskakuje několik veverek, jejichž věk dosáhl už více než desetinásobku předpokládané životnosti těchto tvorů, živících se mimo jiné i houbami.

Trpaslík Golan, obstoupený svou ochrankou, si staršího barbara znepokojeně prohlížel.

„Ten je nadratý jak trnkový drak,“ zahučel. „Spíš šecko pobluje, než aby to pobil.“

„Bude v pořádku,“ uklidňoval svého zaměstnavatele Balet.

„Daj mu hentého pár kapek,“ vytáhl Golan z jednoho váčku malou lahvičku a podal ji mladšímu barbarovi. „Střízlivoň s antikocovininem, to mu helfne. Sám to chlascu po ránu semotamo.“

„Díky.“

Začátek výpravy se tedy o chvíli opozdil, protože Baletovi nějakou dobu trvalo, než uklidnil svého otce. Toho náhlý přepad střízlivosti přivedl do značně zachmuřené a krvežíznivé nálady. Po druhé flašce skřetí kořalky se ale rozhodl s masakrem počkat. Balet prozíravě od mravenečníkovců koupil ještě několik lahví a schoval je ve svém batohu, pro případ nouze.

***

O mnoho hodin a tři lahve kořalky později se skupina utábořila. Rozčtvrť byl přes zkonzumovaný alkohol ve špatné náladě. Došlo k jedinému zajímavému setkání, ale několik banditů ze třetí sekce Pekelných Andělů bylo předchozí noc v motelu a patřilo mezi ty, kteří Rozčtvrtě nalévali alkoholem. A tak se původně plánovaný přepad změnil na řečnický souboj tří stran. Pekelní Andělé tvrdili, že tady číhají na sportovce z klubu Zavnadr neboli Závislí na adrenalinu, za jejichž přepadnutí už vyinkasovali tučnou zálohu. Jejich oponent s největším decibelovým potenciálem, pochopitelně Rozčtvrť, vřískal, že je to bordel a správný bandita nebo loupežník má banditovat nebo oloupežit každého, kdo jde kolem. Balet s Golanem se snažili starého naštvaného barbara přesvědčit, že si to nemá tak brát. Celou hádku šalamounsky vyřešil Veselej Prasoň, kterého šéf třetí sekce přivolal na pomoc. Ten nabídl Rozčtvrťovi jako kompenzaci pěstní souboj se svým obojživelným obrněným vozidlem pěchoty, ochočenou hrošicí Pětitunkou.

Ta brala souboj ze začátku jako skvělou zábavu, jelikož jí pancéřovaná kůže na mnoha místech svědila, ale když ji rozehřátý Rozčtvrť několikrát udeřil hlavou s tak velkým rozběhem, jak to jenom okolní prostředí umožňovalo, rozhodla se využít svou obojživelnou výhodu a vlezla zpět do říčky, kterou s Prasoněm připlula.

Rozčtvrť chvíli běsnil, ale do vody se mu za hrošicí nechtělo. Nakonec uznal provolávání ostatních, že je vítěz, jako odměnu zabavil banditům štěně piva a nechal se přesvědčit, že je třeba pokračovat v cestě.

Jeho rozmrzelost pramenila z několika důvodů – za prvé, pěstní zápas by měl končit knock-outem nebo dead-outem protivníka, za druhé, hrocha ještě nikdy nerozčtvrtil a za třetí ho po snaze taranovat hlavou několikatunové stvoření s velmi tvrdou kůží otravně brněla řečená část těla, což v kombinaci se skřetí kořalkou způsobovalo nepříjemné pocity. A navíc si ani jeden z osobních Golanových strážců nechtěl s Rozčtvrtěm hrát, přestože sliboval, že bude opatrný. Zkrátka, den nic moc.

„Kdy příde ta bestie?“ zahučel tázavě na trpaslíka, zatímco sluhové začali budovat jednoduchý tábor. Jeden z osobních strážců už na ohni opékal „kuře“, které rozmrzelý Rozčtvrť srazil z oblohy kamenem, a několik velkých kusů masa. Kuře bylo ve skutečnosti pralesní kondor s několikametrovým rozpětím křídel, na němž se podrážděný barbar rozhodl vykonat svou pomstu na ptačím plemeni za ranní „moc hlasitý vřískání“.

Golan se otřásl hrůzou.

„Ani ně hentu sviňu nepřípomínaj, Rozčtvrťu,“ zabručel. „Celů dobu, co zme na Štreke, sa furt chomejní kolo nás, každů noc leze až k tábořisku. Chce mně...“

„Jak to hovado vypadá?“ zajímal se Rozčtvrť. „Furt meleš něco vo chlupaté mrše, ale nic víc.“

Trpaslík se rozhlédl kolem a zašeptal: „Jako čert škaredá, smrdí, chlupatá ako jeti, co prej chlasce po hospodách v Himaláňu, hromada chlupů velká skorem jak ty, šak ti to furt pravim, z něj čučí akorát dvě zlý vočiska a sem tam je vidět kušňa, samej zub.“

Golan se posilnil lokem z láhve a nabídl ji barbarovi, který si promptně posloužil a prázdnou láhev odhodil někde do lesa. Trpaslík bolestně mrknul, jelikož kořalka patřila mezi kvalitnější a dražší nápoje, ale pokračoval v popisu.

„Objavila sa prvej deň, co zme došli do Hanhouja, hneď na večír ně lezla oknem do pokoja v hospodě a brblala cosi o zasratých trpaslíkách. Praštil som ju do tlamiska židlů, ale za chvilu byla zas tam. Marňo Vymrsk támdle ju jebnul kladivom a do rána byl pokoj, ale pak jak zme vyšli na Štreku, furt sa nás drží. Aji včera brousila kolem tej krčmy, kde ses tak zchlascal. Sviňa akási chlupatá, co ně chce?! Musí to být zasratá magijácká potfora od nějakého teho mágusa, furt s nima mám akési problémy.“

„Napadá tě konkrétní nepřítel?“ zeptal se Balet, i když tuhle otázku už včera kladl několikrát.

Trpaslík vehementně zavrtěl hlavou.

„Tak až příde, já ji rozčtvrtím a bude,“ zachechtal se starý barbar a pohodil si sekerou.

„Pokud si troufne,“ pokrčil rameny mladý žanin, který se znenadání objevil vedle debatující skupiny. Balet bolestně zamrkal. Už během pochodu ho zničehonic mizící a objevující se vrah deptal.

„Jesli ne, tak ať si mě nepřeje,“ prohlásil Rozčtvrť. „Sem dneska nějakej aktogresorní...“

„Agresivní, tati.“

„Nebo tak nějak. A chcu novej vobrázek na topor! Hej, svině chlupatá, pocem!“ zařval barbar z plných sil.

Džungle na mnoho mil daleko ztichla. Po chvíli se z dálky ozvalo bolestivé mňoukání tygra sraženého sonickým útokem ve skoku. Místo na tučného daňka narazil do balvanu, což ho nepotěšilo. Kdyby mohutný zástupce místních predátorů, podsekce kočkovité šelmy, chodil k dentistovi, byl by řečený zubní operátor naopak potěšen, protože dva nové zlaté špičáky by pro něj znamenaly pořádný zisk. Z dlouhodobého hlediska měly velkou radost cestovní agentury, protože Rozčtvrťova hlasitá výzva stvořila novou pohromu a atrakci, lidožravý tygří přelud, zvaného Polykače hrdinů. Tygr totiž kvůli vyraženým zubům a snad i z pomstychtivosti začal lovit neopatrné hrdiny na Štrece a zpočátku i bandity, dokud se s nimi nespřátelil a nedohodli se na vzájemné spolupráci, což vešlo do dějin banditění na Štrece jako jeden ze známých důkazů proslulé výřečnosti Merry Pasona aka Veselého Prasoně. Příběh slavného vzestupu a tragického pádu Pruhované Pizizubky, jak tygrovi kvůli mezerám v chrupu přátelsky přezdívali loupežníci si nicméně necháme na jindy.

Sluhové beze slova vstali ze země a začali znovu stavět stan, Marňo Vymrsk opět rozdělal oheň a Rozčtvrť, kterému z řevu opět vyhládlo, sežral na několik hltů kondora polosyrového.

„Jen tak mimochodem,“ ozval se Baletovi za zády žanin, „až ta...“

„Sakra, už mi to nedělej,“ zavrčel mladý barbar tak výhružně, že jeho otec pochvalně zamlaskal. Nebo mu kondor zachutnal, kdo ví.

„Promiň, to jsou ty návyky. Vždycky zezadu, znáš to. Ale jak jsem říkal, až ta mrcha přijde, její konečná likvidace bude na vás.“

„Tím chceš říct?“

„Pomůžu vám ji najít, případně znehybnit, označit nebo tak něco, ale zabít ji nemůžu.“

„Cože? To fakt musíte mít na každou mrtvolu speciální kontrakt?“

Mladý vrah a sabotér smutně zavrtěl hlavou.

„Ne, to ne. Je to dlouhá historie. Zkrácená verze a morální ponaučení zní: nesmím zabít ani zmrzačit žádnou rozumnou, tedy mluvící bytost.“

„Eh?“ Balet byl překvapený, což se mu moc nestávalo.

„No, řekněme, že jsem stejně netypický vrah, jako ty barbar,“ pokrčil rameny žanin Ctimiru. „Je to dlouhý příběh, o který se teď dělit nechci, ale jsem tím pracovně značně omezený. Zatímco si moji kolegové nosí spoustu vrhacích nožů pokrytých exotickými jedy, já s sebou tahám omračující míčky z gumy a speciální sadu různých obušků. Jenom abys věděl.“

„Aha. Zajímavé.“ Mladý vrah v Baletových očích trochu stoupl. Měl pochopení pro každého, kdo měl svou životní kariéru značně zkomplikovanou. Však on sám také stále litoval toho, že se nemůže věnovat taneční kariéře, což byl jeho sen už od útlého věku.

***

Padla tma. Mihotající oheň osvětloval tváře cestovatelů, kteří zachmuřeně naslouchali zvukům džungle. Trpaslíkova neskrývaná paranoia se přenesla i na ostatní, včetně obou barbarů.

„Kde je ta svině?“ zeptal se posté Rozčtvrť a upil z hrnku. „Já fakt nesnáším todle, to, no, čekanku.“

„To kafe je pravé,“ ohradil se Ctimiru. „Žádná čekanka!“

„Táta tím myslel, že nesnáší čekání,“ vysvětlil Balet. „Občas se mu některá slova trochu pletou.“

„Nic se mě neplotí,“ odsekl Rozčtvrť a rozčtvrtil sekerou další polínko. Přihodil dřevo na oheň a pokračoval: „Prostě nechci čekat, chci tu mrchu majznout a bude. Sem nikdy neměl rád todleto voto, votálení. Aj když byla válka s Temnym Dobovatelem...“

„Dobyvatelem.“

„Však, tak sem taky nikdá nechtěl čekat, dycinky sem útočil hnedka. To byly časy,“ zasnil se Rozčtvrť při vzpomínce na krátkou, ale z jeho hlediska veselou válku.

„Ssst,“ syknul Ctimiru a zmizel ve stínech. Balet bleskově vyskočil a tasil meč. Golan vyletěl ze stanu s dvěma malými sekerkami, jimiž se předtím chlubil, prý zděděné po dědečkovi.

„Už je tu, cítím ju!“

Balet začichal. Opravdu cítil něco podivného, připomínalo mu to pach z domova, smrad linoucí se občas ráno z kadibudky za domem, když byla máti pryč a tatík se v noci ožral nějakou alchymisticky vylepšenou kořalkou.

„Tady je!“ ozval se z lesa žaninův výkřik, následovaný několika tupými údery.

„Jauvajs,“ prohlásilo cosi a začalo sprostě nadávat.

„Utíká,“ zjevil se u ohně Ctimiru. „Tentokrát se přiblížil dost blízko, a tak jsem ho objevil, ale nepovedlo se mi ho omráčit.“ Smutně se zadíval na kožený obušek, který stále držel v ruce. V druhé měl chumáč hustých a dlouhých chlupů.

„Nemá smysl se za ním honit,“ křiknul za Rozčtvrtěm, který se sekerou vletěl do džungle.

„Já mu nemám v plánu honit,“ zařval přes rameno barbar, „ale chytit tu zbabělou mrchu, vyškubat jí šecky chlupy a pak rozčtvrtit! Au! Která svině sem dala ten to, strom?“

„Tati, vrať se!“

„Akorát s těma, chlupama! Kde jsi?! Tu máš!“

„Tati, podle zvuku to byl strom, vrať se!“

Rozvzteklený barbar ale slova rozumu odmítal a ještě chvíli pronásledoval stíny, stromy a další flóru okolo tábora. Zastavil se, až když měl pocit, že se mu z koruny jednoho stromu směje veverka, a jelikož se mu za ní nechtělo šplhat, rozhodl se pokácet mohutný kmen, což mu nějakou dobu zabralo. Balet si zatím prohlížel hrst ochlupení, kterou získal Ctimiru.

„Vypadá to jako lidské vlasy, ale smrdí to po alchymii...“ zamyslel se.

To přilákalo pozornost Golana, neustále se nervózně rozhlížejícího kolem. Při každém hlasitém nárazu sekery do stromu se bolestně ušklíbl.

„Ukaž ně to,“ zavelel. Když si přičichl k hrsti chlupů, zatvářil se překvapeně.

„Že by?“ zabručel.

„Že by co?“

„Ale nic. Zavolaj teho svého jeblého fotra, bo ináč zruší celý les kol dokol.“

„Co je to za potvora?“ nenechal se Balet odbýt.

„Řek bysem, že nespokojenej kunčoft,“ zamumlal trpaslík.

„Tím myslíš?“

„Počkaj.“

***

Nakonec se jim podařilo zpoceného a unaveného barbara přilákat zpátky na poslední láhev skřetí kořalky. Ctimiru obhlédnul škody a s uznáním prohlásil: „Pokud tě někdy přestane bavit barbaření, jako dřevorubec máš kariéru jistou.“

„Huf huf,“ sípavě dýchal Rozčtvrť. „Nedělej uf, toho, chytrolína a naval kořalu. Mám žízeň, uf uf, jak velekapr na poušti. Uf. Glo glo glo.“

„Rozčtvrťu, můžeš do lesa zařvat, co ti řeknu? Ale potišejc jak předtím,“ optal se trpaslík.

„Uf uf. Uhm.“

„Na, napij sa tehoto.“

„Brrrr, co je to… urgh?“

Trpaslík se ušklíbl. „Domácí špecielita. Tož vřískneš?“

„Co?“

„Zařvi naň: ESLI NEMÁŠ ÚČTENKU, TÁHNI DO ŘITĚ! ESLI MÁŠ, POCEM!“

„He?“

„Mám ti to zvopakýrovat?“

„Ne. Nejsem přece to, blbej.“

Barbar se zhluboka nadechl.

„Tišeji,“ připomněl Balet.

Starý barbar se zašklebil a trochu vydechl. Pak teprve vypustil z plic požadované heslo.

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo odněkud z džungle: „Mám! Jdu k tobě, ty mizernej zakrslíku! Odvolej si ty svoje gorily!“

„Gorily?! Kde?! Kde, sem s nima!“ zařval Rozčtvrť.

„Nikde, tati, to byl řečnický obrat.“

„Obchvat? Dou z boku? Kde?“

„Nejdou vůbec, mlč už, prosím.“

„Ach jo.“

***

Z lesa se pomalu vynořila velká, neuvěřitelně chlupatá postava. Trpaslíkův popis byl překvapivě trefný. Před sebou nesla jako magický štít kousek špinavého papíru.

„Mizero!“ prohlásila huňatá hromada. „Zatracenej trpajzlíku! Neschopnej alchymisto!“

„Nešil sa tak,“ odpověděl Golan. Najednou byl docela klidný. „Pravil sem ti, že to može mať vedlejšé účinky.“

„Svině! Jen počkej!“

„Nevřešči a pocem.“

„Mohl by mi to někdo vysvětlit?“ zeptal se tázavě Ctimiru. „Mám pocit, že mi tady uniká pointa příběhu.“

„Jaká pointa?“ zavrčelo chlupaté stvoření. Zblízka bylo vidět, že má lidskou postavu, ale každičké místo kůže bylo zarostlé hustými dlouhými chlupy, pod nimiž se případné oblečení úplně ztrácelo. „Sem slavnej lovec Bill Jetel! Ten hajzl mi prodal lektvar proti plešatění a podívejte se, co se mi stalo! A když jsem si chtěl stěžovat a využít tu roční záruku, tak mě praštil židlí, utek z města a navíc si najal vás, ať ho před spravedlivým hněvem podvedenýho zákazníka vochráníte! Takový zacházení, to je skandál! Chci svoje prachy zpátky a vodškodnění navíc! A těch chlupů mě zbavíš grátis, trpajzle, nebo uvidíš!“

***

Hádka mezi lovcem a alchymistou pokračovala ještě nějakou dobu, během níž depresivní Rozčtvrť, kterému opět nebylo povoleno čtvrtit, vypil většinu alkoholu a nějaké trpaslíkovy lektvary, čímž se uvedl do takového stavu, že se výprava musela nakonec utábořit.

Podle popisků na nalezených prázdných lahvičkách postarší barbar vypil kapky na podporu trávení, odstraňovač vrásek a slabé antidepresivum, nicméně účinky projevující se na Rozčtvrťovi odpovídaly jen částečně. Depresí už zjevně netrpěl, ušní boltce měl krásně hladké a zdálo se, že i chuť k jídlu má značnou, nicméně projevily se u něj mnohé další změny. Golan se hádal, že jsou to vedlejší účinky způsobené zkonzumováním příliš silné dávky v kombinaci s nevhodnými dodatky, ale ti, kteří ještě měli jakous takous důvěru ve výsledky jeho vaření a pálení, s výjimkou čistě konzumní kořalky, ji definitivně ztratili.

Což vedlo k dalším problémům. Golan s těžkým srdcem vrátil peníze za lektvar proti plešatosti a po dlouhé době smlouvání i dvacet procent původně požadovaného odškodnění. K tomu nabídl grátis řešení lovcovy chlupatosti, jelikož ve své rozsáhlé sbírce cestovního zboží všech možných elixírů měl i odchlupovač, jenže Bill Jetel odmítal zkonzumovat další pochybnou směs „špatný parodie na alchymistu“ bez toho, že by se napil i majitel. Majitel a výrobce lektvaru argumentoval nutností zachovávat správné trpasličí dekórum, což by s vousy depilovanými lektvarem mohl jenom těžko. Protinávrh, ať pak použije svůj lék proti plešatosti, zamítl stejně rezolutně, což důvěře v jeho směsi nijak nepomohlo.

Jiná pokusná osoba se nenabídla. Rozčtvrť by to možná zkusil, protože většina elixírů obsahovala alkohol, ale pokud by lektvar zafungoval příliš, hrozilo nebezpečí, že barbar, pyšný na své šedivějící vlasy a stejně prokvetlý mocný plnovous, rozčtvrtí po vystřízlivění všechno široko daleko.

Nicméně ani tak to nikdo nenavrhoval, jelikož nikdo nechtěl riskovat další podivný vedlejší účinek, nehledě na fakt, že snad s výjimkou žanina by se k němu v tu chvíli nikdo ani nedostal.

Starý barbar totiž v důsledku bujaré konzumace zezelenal, na holé kůži mu naskákala pestrobarevná srdíčka a při pronásledování drzé veverky do koruny vzrostlého stromu se s šíleným smíchem rozhodl zůstat nahoře, mimo jiné proto, že se zapletl ušima do větví. Nějakou dobu trvalo, než se z toho vykousal za hlasitého pořvávání: „Čumte, sem bobr!“

Zatímco se Balet odhodlával, že se pokusí za otcem vyšplhat pomocí úchytů vyrytých v kmenu stromu barbarskými prsty, bobr dokončil vyhlodání pohodlného hnízda a děsivým houknutím oznámil: „Zkusim ulovit ňákýho kondora, ať zajim to dřevo! Nebo kondořici! Jo, to je nápad, jdu ji přilákat.“

Následně se zavěsil nohami z větve, hlasitě kokrhal a zběsile plácal neskutečně narostlými ušními boltci, až se chvěla celá džungle.

Balet ho pozoroval s obavami, ale byl si celkem jistý, že barbarská konstituce časem všechny alchymistické efekty potlačí.

Jestli ne, bude muset tátu nějak dopravit za mámou, aby ho vyléčila magií. Možná se to ztratí samo, potom, co je matka oba zabije a pak zase oživí.

Shigor Birdman

Brno, 14.8.2004 / 11.7.2026

---