---

Temná strana kávy

Bezejmenné horské údolí, Kaffa, Etiopie, 845 A.D.

Všichni kultisté seděli v jednom velkém kruhu, dělili se o magický lektvar a hlasitě vykřikovali slova rituálu, kterým žádali svého boha o moc.

„Žádné stráže,“ zašeptal bratr Heinrich. „Tohle bude snadnější, než jsem čekal.“

„Je to divné,“ řekl na to bratr Eskender. „Nelíbí se mi to. Když jsme v téhle vesnici prokletých byli na výzvědách, měli všude stráže. Proto jsme si nic netroufli udělat, ne sami dva… Ale teď jsou všichni v kruhu, i ženské, a pijí tu smradlavou černou břečku…“

„Přišli jsme pozdě,“ ozval se za připravenými bratry melodický smutný hlas. „Cítím to. Oni už to kouzlo dokončili.“

Bratři rytíři se zhrozeně obrátili ke svému starému poradci.

„Co budeme dělat, sifu? Pokud hned zaútočíme a všechny je pobijeme…“

„Prolitá krev může zafungovat jako oběť a jen to kouzlo posílit,“ varoval bratr Hassan. V pradávných tajemstvích a způsobech nepřítele a jeho služebníků se z nich vyznal nejlépe, pochopitelně kromě starého může z dálného Východu, který trval na tom, že se výpravy účastní jen jako pozorovatel a poradce.“

„Může se tak stát. Nebo to může účinek oslabit a dát nám šanci, abychom to ještě zvrátili. Cítím, jak se pradávný nepřítel kroutí a reaguje na jejich volání. Vy to necítíte, bratři? Ten nelidský vztek a pradávné zlo, probouzející se hluboko v podzemí pod našima nohama?“

„Jestli jsme přišli pozdě, tak už můžeme akorát potrestat ďáblovy služebníky a pak, až se objeví sám ďábel, zemřít se ctí,“ prohlásil bratr Heinrich zachmuřeně.

Bylo jich tucet, ti nejlepší, které se podařilo narychlo sehnat, když do přístavu Zeila dorazilo hlášení o temném kultu. Rytíři se mezi sebou dobře znali. Bojovali bok po boku proti zlu již mnohokráte, v horách a pouštích, dokonce i na moři. Všichni znali reputaci drobného staříka z dalekého Východu a během posledního týdne měli hned několik příležitostí, aby se na vlastní oči ujistili, že si svou pověst zaslouží.

Starý mystik si povzdychl. „Myslím, že v této situaci bude lepší jednat špatně, než nejednat vůbec. Kouzlo bylo sesláno. Ale možná se mi ho podaří prolomit nebo alespoň oslabit. Do toho, bratři.“

A tak zaútočili, meči a v některých případech magií, podle dávného hesla, že s ohněm je někdy nutno bojovat ohněm. Kultisté, hluboce ponoření ve spojení se svým temným bohem, byli naprosto překvapeni a jen hrstka z nich se pokusila alespoň o symbolický odpor.

„Co teď? Spálit těla, spálit celou vesnici, připravit se na ďábla?“ zeptal se bratr Heinrich a otřel krev z čepele svého meče do haleny bezhlavého kultisty.

„Nejprve všechno prohledejte. Pátrejte po artefaktech nebo písemných záznamech,“ připomněl mystik příliš horlivému rytíři a pak poklekl u obrovského kotle plného temné tekutiny. Opatrně do ještě teplého lektvaru namočil prst a přičichl k němu.

„Hlavní ingredienci toho vyvolávacího lektvaru zjevně tvoří semena toho křoví, které všude kolem vysadili. U každého každý den prováděli rituály,“ řekl mu Eskender. „Měli jsme něco udělat, jen co jsme je našli…“

„Nedopustili jste se žádné chyby, bratře. Byli jste sami dva. Dosáhli byste pouze své vlastní smrti a nemohli byste nás varovat. To křoví, to je místní rostlina?“

Eskender zavrtěl hlavou. „Vyrostl jsem v těchto horách, sifu. Tohle konkrétní jsem nikdy neviděl. Museli ho sem odněkud přinést…“

„Nebo ho vytvořili tady,“ dokončil mystik. „Překroutili a proměnili něco přirozeného podle přání svého temného pána.“

„Takže máme spálit i to křoví?“ zeptal se Heinrich dychtivě.

„Nejprve se na něj musím sám podívat,“ řekl mystik. A pak si opatrně olízl prst. Bratři se otřásli zděšením. Mystik se znechuceně zašklebil. „Nechutný a odporný vývar. Hořký a hnusný.“ Na chvíli zavřel oči. „Sám o sobě není nijak magický, pouze skrze magické pouto… ne, pletu se. Je v něm droga, kterou znám. V takové koncentraci by skoro dokázala probudit mrtvé. Při rituálním použití, se správným magickým poutem… by mohla probudit i něco jiného. Spalte to, bratři. Spalte to všechno, dokud pradávný ještě dřímá. Možná jsme přeci jen dorazili včas. Kouzlo sice dokončili, ale nebylo jich dost, aby mu dokázali poskytnout dostatečnou sílu.“

Brzy údolí skryté mezi horami vzplálo plameny. Bratři stáli na hřebeni a sledovali výsledky svého úsilí, fyzického i metafyzického. Hněv pradávného nepřítele soustředěný na vesnici a její okolí pomalu mizel spolu s tím, jak se vše měnilo na popel. Nepřítel byl zahnán, ale jistě mu to nijak nevadilo. Věděl, že se jednoho dne vrátí a postará se o otravný smrtelný hmyz, ať již s pomocí svých přisluhovačů z řad šílených hlupáků toužících po moci, nebo prostě sám. Bylo to nevyhnutelné. Všechna proroctví to potvrzovala. Jednou ta chvíle přijde.

„Netváříš se spokojeně, sifu,“ řekl bratr Hassan tiše.

„Také nejsem, bratře. Přijde mi to všechno špatné. Něco mi muselo uniknout. Možná jsem jednal příliš unáhleně.“

„Říkal jsi, že kouzlo bylo dokončeno. I já ho dokážu vycítit, když o něm vím. Vznáší se v aetheru, stále aktivní. Dovolávali se moci temného, využívali svůj lektvar v rituálu probuzení…“

„Musím pozorně prozkoumat to ovoce a lektvar, ale prozatím jsme tady skončili,“ přerušil ho mystik. „Sepíšeš prosím hlášení, bratře? Stydím se, ale stále jsem ještě nezvládl abecedu, kterou používáte tady na západě.“

„Samozřejmě, sifu.“ Hassan zaváhal a znovu se zadíval na pytlík visící u pasu mystika. Obsahoval semínka, malou lahvičku hotového lektvaru a několik popsaných kousků pergamenu, které nalezli. „Měl bych zmínit i…“

„Bude lepší, když ne. Mohlo by to představovat příliš velké pokušení. Nebýt toho kouzla, neobtěžoval bych se s tím. Je to obdoba nápoje, který konzumujeme v mé domovině, ačkoli je mnohem silnější. Nahrazuje delikátní chuť a vůni hrubou silou. Ale s tím, jak to jejich kouzlo stále rezonuje v aetheru, jak tomu říkáte tady na Západě, se rituální spojení nedá vyloučit. Co zbývá, zničím, jen co dokončím své pokusy.“

***

Podzemní kanceláře Strategického Výzkumného Marketingu, Ltd., New York, 2020

Když mladý výzkumník konečně dorazil na její předvolání do kanceláře, stará čarodějnice, která se teď prohlašovala za manažérku, vstala. „Kávu?“ zeptala se a připravila se v duchu na jeho vzteklý pohled. Než stačil něco vyhrknout, stiskla tlačítko na kávovaru a hlasitě si povzdychla, čímž ho zarazila právě včas. „Ano, Martine, já vím, že ty kávě nebo energydrinku nikdy neřekneš ne. Ty víš, že já to vím, a já vím, co si o této situaci myslíš. Už jsme tuhle konverzaci vedli vícekrát, tak co kdybys pro jednou zkusil aplikovat svého génia na sebe osobně a analyzovat mé důvody?“

Podala mu velký hrnek, který měla speciálně pro něj, zaplněný trojitým espressem, a vyzvala ho gestem ruky, ať si sedne.

„Je to jen společenská norma. Bezvýznamný rituál. Dodržuješ ho, i když víš, že se mnou se nemusíš obtěžovat,“ řekl s úšklebkem, ale vzal si hrnek a nejdřív se napil, než si sedl.

Jane se snažila, aby měla v podzemním komplexu vždy tu nejlepší kávu, hned po téměř magickém dryáku, který při poradách vrchního vedení nabízel ceremoniální mistr kávy. Byl to jeden ze způsobů, jak ztišit frflání některých lidí, s nimiž musela pracovat.

„Buď to děláš automaticky, nebo abys ten návyk posílila a nezapomněla s někým jiným. Nebo se mě snažíš naštvat. Může to být libovolná kombinace kteréhokoli ze tří faktorů,“ prohlásil. Znovu se napil, zhluboka si povzdychl a dodal: „Ach, kafe. Někdy si myslím, že bychom si měli říkat Kafeináti, ne Ilumináti.“

„Prosím, neopakuj ani jeden ten termín kdekoli, kde by ho mohl slyšet někdo ze starších,“ řekla mu vážně. „Většina lidí v naší organizaci, většina lidí obecně, klade značný důraz na to, co ty považuješ za zbytečné sociální rituály, Martine. Ty rituály jsou mazivo, které se stará, aby se ozubená kolečka společnosti hladce otáčela…“

„Já to vím, Jane. Mám doktoráty z…“

„Ale pořád nedokážeš ty znalosti aplikovat na sebe osobně a své přímé okolí, Martine.“

Povzdychl si. „Tohle bude personální konzultace? Zase jsem si otevřel hubu před někým důležitým?“

„Zdáš se v poslední době neklidný a nesoustředěný. A více…. Jak to říct. Antagonistický. Lidé si toho všimli.“

„No jo, možná potřebuju pomoc specialisty. Škoda, že nemůžu za profíkem. Hele, doktore, já mám mentální potíže, protože mě naverbovala tahle pradávná konspirace, abych pro ně dělal nějaké analýzy, a já teď furt sedím v podzemním komplexu a snažím se ve starých dokumentech vyhrabat způsoby, jak zabránit probuzení Cthulhua…“

„Martine, prosím. Nepoužívej to jméno. Nikdy. Někteří…“

„Ze starších jsou furt podělaní vzteky kvůli Lovecraftovi, já vím.“

„Tak tedy, co je špatně? S tebou osobně?“

Povzdychl si. „Prostě… už nic nefunguje. Ty první dva roky, to byla jízda jako prase, i věci, co nevyšly. Tolik záznamů, zdroje, ke kterým nikdo jiný nemá přístup, všechny ty novinky a překvapení… Ale teď už jsem prošel většinu zajímavějších věcí a zbývá mi jen prosívání hromady sraček v naději, že někde najdu malý úlomek pravdy. Něco, čeho si zatím nikdo nevšiml. Přehlédnutý detail v jinak neškodném rituálu…“ Náhle zmlkl a jen upřeně sledoval svůj hrnek kávy, jako by v něm najednou něco plavalo.

Ostatní výzkumníky Jane často navštěvovala v jejich pracovnách nebo laboratořích. Martin, její poslední nadějný úlovek z řad smrtelnické akademické obce, většinou dostal předvolání do její kanceláře, kde bylo jen minimum věcí, co by ho mohly rozptylovat. Jednou z jeho největších slabin byla tendence zatuhnout uprostřed hovoru nebo jiné činnosti, protože ho právě něco napadlo a on prostě musel nahnat všechny své mozkové buňky do práce, na tu jednu jedinou myšlenku.

Naštěstí nejevil zájem o cokoli fyzického či metafyzického. Jinak by ho musel pořád doprovázet kvalifikovaný personál.

„Martine?“ řekla po minutě, kdy začal něco mumlat. Podezřívavě se zadíval na vychladlou kávu a trochu upil.

„Hm? Aha, sorry, něco mě napadlo. Sakra, to je debilní nápad. Neškodný rituál. Heh. Hele, mohla bys odsunout cokoli, cos po mně chtěla, tak o den nebo dva? Fakt se na tohle potřebuju aspoň zběžně podívat, protože jinak…“

„Běž, Martine. A dej mi vědět, co zjistíš.“

***

Bezejmenné horské údolí, Kaffa, Etiopie, 870 A.D.

Kaldi sledoval své kozy. Zdálo se, že divoce pobíhají sem a tam. Zavrtěl hlavou a povzdychl si. „Na tomhle údolí je něco divného,“ prohlásil.

„Vskutku?“ zeptal se prastarý poustevník sedící na balvanu nedaleko svým podivně melodickým hlasem.

„Moje kozy,“ ukázal pasák prstem. „Vždycky, když procházíme tady po okolí, tak jsou pak takové aktivnější.“

Poustevník si halil tvář pruhy látky, aby skryl následky nějaké odporné nemoci, po které mu zežloutly tváře. Koukaly mu z ní jen podivné oči, které se zaleskly, když přikývl. „Zdají se takové veselejší, pravda,“ řekl po chvíli.

Kaldi chvíli čekal. Na trase, kterou se svými kozami procházel, žilo hned několik svatých mužů. Někteří ani necekli, když jim nabízel kousek chleba jako obětinu. Jiní mu vztekle nadávali a hnali ho pryč, jen ho zahlédli, aby mohli dál o samotě pátrat po mystériích. Tento, který se po horách potuloval už hezkých pár let, byl na poustevníka docela výmluvný, jen ho stačilo vyprovokovat správnými otázkami. Kaldi měl navíc pocit, že ten chlap je fakt moudrý, takovým tím praktickým užitečným způsobem, ne jako mniši z kláštera, který často navštěvoval z obchodních důvodů. Tamní mniši mu přišli kyselí a vždy se naštvali, když se z nich pokusil usmlouvat trochu větší odměnu za zboží, které jim přinesl.

„Co myslíš, proč tomu tak je?“ zeptal se. Spíš z nudy, než z opravdové zvědavosti. Kozy byly kozy. Někdy se chovaly divně. Některým místům v horách se panikářsky vyhýbaly, jindy se nadšeně a sebevražedně snažily šplhat na nejnemožnější strmé útesy.

„Bobule,“ zamyslel se starý poustevník. „Zdá se, že jim chutnají bobule z křoví, které tady roste.“

Kaldi chvíli přemýšlel a pak vstal. Došel k nejbližšímu křoví a utrhl jednu ze zbývajících velkých červených bobulí. Všiml si, že tady rostou, ale nikdy je nezkusil ochutnat. Spousta věcí v horách byla jedovatá. Kozy je samozřejmě žraly. Ale kozy jsou schopné sežrat skoro cokoli a ochotné aspoň ochutnat zbytek. Opatrně si k ovoci přičichl a podíval se na poustevníka.

„Tys je někdy zkoušel?“

„Nechutnají mi. To zrnko uvnitř by mohlo být výživné, ale chutná hořce a kysele. Jen kozy budou dobrovolně žrát něco takového…“

Kaldi si strčil bobuli do pusy a rozdrtil zuby i tvrdou pecku uvnitř. Poustevník měl pravdu. Ale i tak se Kaldi usmál. „Není to zas tak špatné.“

„Kozy a jejich pasáci,“ zasmál se poustevník. „Ale kozy mají aspoň výmluvu, že si tu pecku nedokáží oloupat.“ Pak starý muž znovu upřel pátravý pohled na oblohu.

Kaldi si cestou nasbíral ještě pár bobulí. Dužina samotná nebyla nijak výrazná. Pecka uvnitř, i po oloupání, nechutnala nic moc, ale chvíli poté, co rozkousal první, dostal chuť se proběhnout a další zrnka ten pocit jen posílila. A tak se rozběhl a se smíchem hnal své kozy. Zastavoval se jen pro další ovoce. Dospěl k názoru, že i jemu se ty bobule zamlouvají a neviděl důvod, proč je nechat kozám.

Své nenažranosti v noci litoval, protože ani za nic nemohl usnout.

O pár dní později dorazil ke klášteru, váček sesbíraných semínek u pasu. Zjistil, že stačí jen jedno ráno ke snídani a pak se mnohem rychleji probere a zbaví zbytků únavy. Těšil se, až se s někým o svůj úžasný objev podělí. Pochopitelně za drobnou úplatu.

***

Podzemní kanceláře Strategického Výzkumného Marketingu, Ltd., New York, 2020

Když Martin vstoupil do její kanceláře, už stála u kávovaru a ptala se: „Kávu?“

Stiskla tlačítko dřív, než její mozek dokázal dešifrovat zachroptění, které ze sebe vydalo výzkumníkovo hrdlo. Ztuhla na místě a pomalu se otočila.

„Tys právě… odmítl kávu?“

Vypadal hrozně. Když mu poslala kratičký email s dotazem na to, jak jde jeho poslední projekt, s připomínkou pár věcí, které od něj potřebovala, odpověděl okamžitě s žádostí o osobní schůzku co nejdříve. To bylo první překvapení.

„Martine, co se ti stalo?“

„Přestal jsem to svinstvo pít. Zjistil jsem, že má temnou stranu, co se mi fakt nelíbí.“

„Temná strana… kávy?“ zeptala se opatrně.

Ačkoli teprve nedávno přelezl třicítku, jako by za poslední týden zestárl alespoň o dvě dekády. Temné unavené oči zapadlé hluboko ve vrásčitém zoufalém obličeji. Na empatické vlně z něj cítila hrůzu a zoufalství. Jane byla mimo na jeden jediný týden, protože musela dorazit jeden veřejný podfuk na drobnou čarodějku, která začala být příliš populární. Nechutná práce, ten typ, který nesnášela, ale bylo to potřeba udělat. Jedna další malá bitva v nekonečné válce, kterou Společenstvo vedlo proti veřejnému mínění a povědomí, ve snaze zahnat všechny znalosti magie a nebezpečné pravdy do pohádek, legend a zapomenutých diskuzních fór na internetu. A samozřejmě, že se během toho týdne muselo něco stát. U kohokoli jiného by předpokládala incident s něčím metafyzickým, ale u Martina ne. Na Gaussově křivce čněl na levé straně na skoro nemožně nízké hodnotě. Na cokoli metafyzického byl citlivý asi jako průměrná cihla, možná méně.

„Potřebuju tvou pomoc,“ řekl jí. „Musím něco přeměřit. Už jsem ukecal pár místních mystiků, ale musím zkontrolovat i krajní možnosti. A taky potřebuju svolení k experimentu venku, s veřejností, na náhodném vzorku.“

Chraptěl a vypadal na smrt unavený. Pokud opravdu přestal zneužívat kofein, dávalo by to smysl.

„O co jde, Martine? Co jsi objevil?“

Upřel na ni podivný pohled, plný nejistoty a zoufalství. Olízl si rty a pak se viditelně rozhodl. Začal mluvit, zprvu nejistě, ale s každým dalším slovem jeho tiráda nabírala na hlasitosti i intenzitě.

„Když jsi mě naverbovala, přísahala jsi, že tahle organizace má jeden jediný cíl. Ochranu lidstva před pradávným. Žádná politická agenda, absolutní neutralita na všem, co se přímo netýká metafyzické hrozby a probuzení pradávných. Kdo se přidá, přidá se naprosto a nechá všechno za sebou. Pradávný nepřítel, to je ta jediná věc, na které záleží. Použijeme cokoli, co ochrání lidstvo a Zemi, co oddálí jejich probuzení. Často jsou to hnusné a nechutné věci, když se nenajde jiná možnost, ale to vše ve jménu přežití lidské rasy. Jsme ti hodní. Nedopustíme zlo.“

Chvíli ho sledovala, než přikývla. „V minulosti došlo k omylům. Při zpětném pohledu se mohla spousta věcí řešit jinak a lépe. Ale vždy šlo o omyl, kdy někdo vybral tu nejméně špatnou možnost, jakou viděl. Co tě tak žere, Martine?“

„Rozhodl jsem se, že ti budu věřit. Musím někomu věřit.“

„Můžeš mi věřit naprosto, Martine. S čímkoli, to přece víš,“ řekla opatrně.

„Tím už si fakt nejsem jistý. Ale musím. Musím riskovat, že o tom nevíš, že jsi pořád poctivá.“

Tohle riziko existovalo u všech nově naverbovaných lidí. Navzdory opatrnému a postupnému procesu někteří z nich prostě nedokázali zvládnout fakt, jak moc jsou některé konspirační teorie a legendy pravdivé. Někteří začali věřit naprosto všemu. Jiní se hrůzou uzavřeli ve svém vlastním mozku, nebo je zachvátila naprostá paranoia, která viděla další a další konspirace úplně všude a za každým rohem.

„Martine, o co jde?“

„Fakt bychom si měli říkat Kafeináti,“ zavrčel. „Temní nás infiltrovali, Jane. Už dávno, hrozně dávno nás ovládli.“

***

Klášter Kaffa, Etiopie, 871 A.D.

Opat upřel pohled na starého muže a povzdychl si. „Takže nás definitivně opouštíš, sifu?“

„Zdá se, že se celá oblast již uklidnila. Za poslední rok se mi nepodařilo vystopovat jediného ifríta nebo jiného služebníka pradávného. Poslední případ byla ta smečka boudů v Safanu.“

„Hnusné bestie,“ pokýval opat hlavou. Než aby vzpomínal na své vlastní zážitky s příšerami, které konzumovaly strach svých obětí, raději si strčil do pusy další semínko a začal žvýkat. Napadlo ho, že by se mohl starého mystika zeptat, zda tedy považuje svou pomstu za ztracené bratry za dokonanou, ale raději mlčel. Stařík z dálného Východu neměl rád, když mu někdo připomněl již téměř zapomenutou záležitost, kdy nedokázal ochránit skupinu bratrů, které doprovázel. A jako pokání za své selhání si zjevně zvolil osamělou hlídku v horách ve snaze vymýtit všechny aktivní sluhy pradávného nepřítele.

„Ale už je o ně postaráno. Pokud nevíš o něčem, bratře, na co bych se měl podívat, vrátím se na pobřeží. Po těch dlouhých letech strávených tady v horách bude příjemné přebývat někde, kde nemusím složitě maskovat svou pokožku.“

„Už nějakou dobu jsem o ničem neslyšel, sifu. Nicméně, rád bych tě požádal o asistenci s jednou záležitostí. S tímhle,“ vytáhl opat z misky další zrnko.

„Co je to? Nepřipadá mi to povědomé.“

„Je to pecka z místního křoví. Našel to jeden pasák koz. Má to silné medicinální účinky, podobné čaji, o který ses se mnou podělil, sifu, ale roste nám to tady.“

Pradávný mystik přikývl. „A jak zní tvá otázka, bratře? Předpokládám, že vlastnosti té rostliny sis ověřil ještě před její konzumací.“

„Je to obyčejný stimulant, i když silný. Pomáhá se soustředěním a zahání únavu. Má otázka se týká chuti. Jakým způsobem z toho připravit něco poživatelnějšího? Zkoušel jsem z toho udělat odvar, ale…“

Mystik se usmál. „Ach tak. Neptáš se mě jako muže znalého pradávných a nepřirozených tajemství. Jde ti o…“

„Tvé téměř magické kulinární dovednosti, bratře,“ dokončil opat s úsměvem. „Budou mi chybět ty vzácné chvíle, kdy ses rozhodl se mnou o své umění podělit.“

Mystik si vzal zrnko a zamyšleně se na něj zadíval.

„Jako dar na rozloučenou za roky tvého pohostinství, bratře, se pokusím něco vymyslet. Možná, kdybychom to zrnko upražili nad ohněm… přidali špetku nějakého koření, možná med, pokud nějaký máš…“

***

Podzemní kanceláře Strategického Výzkumného Marketingu, Ltd., New York, 2020

„Na první pohled nevinný rituál, ale opakovaný každý den miliardou lidí. Jak nám to jen mohlo uniknout,“ kroutila hlavou další stará čarodějnice. Když viděla, jak se Jane tváří, vesele se zašklebila. „Ano, drahoušku, hypotéza doktora Calentroppa ohledně temné strany kávy je podle všeho pravdivá.“

„Prakticky každý mentální stimulant způsobuje posílení spojení s…“

„Ale kafe je něco speciálního. Opravdu zvláštní. Očekávala bych to spíš u čaje. Je mnohem starší a rituály kolem něj jsou výrazně komplikovanější. Ale na druhou stranu bych čekala, že si toho některý z Draků dávno všimne.“

„Chceš snad říct, že…“

„Ano, Johanko,“ řekla jí čarodějnice s vážným výrazem na tváři. „V noosféře, nebo aetheru, pokud chceš starší názvy, existuje výrazné spojení mezi pradávným a pitím kávy. Dokonce jsme i identifikovali, které chapadlo to je. Nijak nepřekvapivě to pod Etiopií.“

„A ta identifikace není subjektivní, protože jsi něco takového…“

„Ale no tak. Mám to potvrzené od jednoho kluka z Nepálu, který o historii kávy nic neví. Dokonce ho nikdy v životě neochutnal, dokud jsem ho nepožádala o replikaci. Teď je hrůzou bez sebe, nechápe, jak to svinstvo můžeme pít. Tohle nemůžeme dál utajovat.“

„Kolik lidí o tom ví?“

„Že existuje temná strana kávy a je propojená s pradávným nepřítelem… už docela dost. Ohledně některých paranoidních nápadů doktora Calentroppa…“

„On ti o tom řekl?“ přerušila Jane svou nejstarší přítelkyni. Stará čarodějnice se na ni zašklebila. „Nejspíš mi řekl víc než tobě. Ty jsi pro něj stará páka, která sedí vysoko ve Společenstvu už hrozně dlouho. Mě považuje za neškodnou mladou asistentku s trochou talentu pro magii. V jeho očích nejsem podezřelá stará čarodějnice, která by…“

„Jsi starší než já!“ zasyčela Jane.

„Jen o pár desetiletí. To je fuk. Co s tím budeme dělat, drahoušku?“

„Co navrhuješ?“

„No já pro začátek přestala pít kávu. To je to nejmenší. Temná strana kávy prostě existuje. V aetheru rezonuje pradávné a úžasně pečlivé kouzlo napojené na pití kávy, zvlášť ráno nebo na zahnání únavy. Když voláš kávu na pomoc…“

„To dělá kofein, jako normální chemický stimulant!“

„Drahoušku, na někoho tvého věku a zkušeností se z tebe stal strašný skeptik. Jistě, naprostá většina toho je obyčejná chemie. Ale je tam malinká metafyzická jiskřička. Bůh kávy naslouchá našim modlitbám a dává nám trochu toho, o co žádáme. Jenže je to pradávný a mimořádně hnusný bůh. Příšera, se kterou oficiálně a zoufale bojujeme už tisíce let.“

„Takže si myslíš, že nás opravdu nějaký kult… infiltroval? Nebo dokonce ovládl?“

Druhá čarodějnice zavrtěla smutně hlavou. „Musíš uznat, že historická špína, co tvůj akademický zázrak vyhrabal v záznamech, vypadá ošklivě. Kafeináti!“ rozchechtala se najednou. „To je prostě dobrý! Vždycky jsem nesnášela, jak nás omladina přirovnává k Illuminátům. Pitomí pozéři. Nikdy jste jim neměli dovolit…“

„Dost!“

Stará čarodějnice se na chvíli tvářila smrtelně vážně. „Johanko, nemůžeš tu možnost popírat. Historické prameny, když je vezmeš v kontextu tohoto objevu, jasně dokazují, že Společenstvo napomáhalo přímo i nepřímo šíření kávy po celém světě. Zapomeň na osvícenství, šíření moderní vědy, aby se potlačilo nadpřirozeno. Teď to vypadá, že prostě šlo o kafe. Vždyť rada starších má dokonce i ceremoniálního mistra kávy, už někdy od koncilu v Benátkách v šestnáctém století! Takže, drahoušku… buď opatrná. Aby tě zase nezkusili upálit. Tentokrát by se nemusel najít někdo, kdo tě z toho na poslední chvíli vytáhne. Radím ti, ať se opatrně zeptáš někoho ze starých Draků. Pokud nějaká úmyslná konspirace existuje, zjevně se soustřeďuje na naši evropskou větev.“

***

Benátky, 1550 A.D.

„Cítím se jako chodící mrtvola,“ postěžoval si Johann svému starému čínskému mentorovi. „Ta jednání jsou nekonečná a k ničemu. Nenávidím to.“

„Přijde mi, že rozhodnutí, zda Společenstvo podpoří evropskou koloniální expanzi, nebo ji naopak začne sabotovat, je velmi důležité.“

„No to je, ale… Překvapuješ mě, sifu. Mám dojem, že ty sám jsi pro. Přestože Draci vždy trvali na opatrné politické neutralitě. To bylo jedno z pravidel, co jste nám nacpali do krku, když se kdysi dávno Strážci Světa a Draci Země spojili a vytvořili Společenstvo.“ Hlasitě zazíval. „Promiň.“

„Nabídl bych ti čaj, ale došel mi, Johanne. Nicméně, pokud máš chuť na experiment, existuje jeden nápoj ze středního východu, který je ještě silnější, a mě právě dorazila zásoba.“

„Silný nápoj zní dobře.“

„Hned ho připravím, za chvíli to bude.“

„Už se těším. A na tvou odpověď, které ses vyhnul, sifu.“

„Počkám, až se trochu probereš.“

Nápoj, který Johann dostal, byl v skutku silný. Také tmavý jako noc a nepříjemně hořký.

„Arabové tomu říkají kahva,“ vysvětloval jeho učitel. „Zahání to únavu a pomáhá potlačit spánek, alespoň na nějaký čas.“

„Aha, o tom jsem už něco slyšel. Mezi Ottomany je to teď hrozná móda, i mezi našimi lidmi, co tam operují.“ Johann se opatrně napil ještě jednou a znovu se donutil, aby nezkřivil pusu. „Sifu, já tě nechci urazit, ale tohle je fakt hnus.“

„Obávám se, že si na to jeden musí nejprve trochu zvyknout. Zkus si přidat trochu cukru.“

„Cukr. Cukrová třtina. Další argument pro kolonizaci, i když převážně ekonomický. Což mě přivádí zpátky k mé otázce, sifu.“

Mystik pokrčil rameny a upil ze šálku své vlastní kahvy. „Princip striktní neutrality v politice smrtelníků je základem Společenstva. Musíme ho dodržovat, jelikož jsme lidé mnoha ras a národů. Navzdory přísahám, nějaké spojení s domovinou a lidem vždy zůstává.“

„Víš, že tu historii a argumenty dobře znám. Víš, na co se ptám. Znamenalo by to, že budeme tiše podporovat Evropu a nejen na nových kontinentech, ale na celém světě. Jde to proti tomu principu. Co si o tom myslí ostatní Draci?“

„Slyšel jsi někdy o pokladové flotile?“

„Čínský pokus o námořní expanzi, tak sto let zpátky. Vím, že Společenstvo se kolem toho tehdy hodně hádalo.“

„A nakonec ta snaha selhala, jelikož jsme po smrti císaře dostatečně netlačili na pokračování. Byla to chyba. Pradávný nepřítel se neomezuje jen na místa, která máme pod dohledem. Vždy jsme věděli o uzlech, které jsou mimo náš dosah. Společenstvo musí být schopné hlídat celý svět, a musí to dělat ze stínů. Čím méně toho bude obyčejné lidstvo vědět o pradávných tajemstvích, tím lépe pro budoucnost. Ještě pořád existuje šance, že se nám podaří zvrátit trendy a oddálit okamžik probuzení. Ale pokud budeme potlačovat pouze ta místa moci, kam máme snadný přístup, prohrajeme. Musíme mít celosvětový dosah. Potřebujeme říše smrtelníků, které nám ten dosah poskytnou. Musíme být schopní sledovat, hlídat, reagovat a chránit všude.“

Johann dopil šálek nápoje, odporného i po oslazení, a nějakou dobu přemýšlel.

„Máš pravdu, sifu. Ta kahva jednoho probere. Až mi přijde divné, že se už nerozšířila i v Evropě.“

„Na blízkém a středním východě je populární, ale začíná být velmi drahá. Naneštěstí existuje jen omezené množství míst, kde dobře roste. Vyžaduje výšku, ale zároveň vysokou teplotu a vlhkost.“

„No nepovídej. Takže by dobře rostla na těch objevených ostrovech v Amerikách?“ zeptal se Johann pečlivě hlídaným tónem hlasu.

„Z toho, co jsem vyčetl v hlášeních, by vulkanická půda na některých z nich představovala ideální místo pro plantáže.“

„Sifu, obvykle jsi mnohem nenápadnější, když mnou zkoušíš manipulovat.“

„Ale tohle je důležité. Dej si další šálek a já ti povyprávím jeden starý příběh. Možná se ti bude líbit, protože je o tom, jak jsem udělal velkou chybu.“

***

Podzemní kanceláře Strategického Výzkumného Marketingu, Ltd., New York, 2020

Když Jane dokončila svůj souhrn situace, mistr Li pomalu přikývl. Seděl naprosto nehybně od chvíle, když začala mluvit. V ruce držel šálek teď již úplně studeného čaje. Opatrně ho položil na stůl a prohlásil: „Velmi zajímavé.“

„To je vše, co mi k tomu řekneš, sifu?“ zeptala se Jane.

„Čekám, zda mi povíš i své závěry. Prozatím jsi, kromě rituálního spojení kávy a pradávného nepřítele, citovala jen útržky historických faktů, převážně z třetí ruky, jako třeba ta dávná expedice v Etiopii.“

„Závěry jsou snad jasné. Máme, nebo jsme minimálně měli, mezi sebou cosi prohnilého. Ale s ohledem na to, kolik lidí mezi námi získalo dlouhověkost…“

„Proto jsi s tím přišla za mnou, ne za některým ze svých starých přátel?“ přerušil ji mistr Li.

Povzdychla si. „Vůbec se mi to nelíbí. Pořád tomu nemohu sama uvěřit. Ale mezi staršími vedoucími prostě musí být někdo, kdo napomáhal po stovky let šíření kávy do světa. Uvědomila jsem si, že vlastně nevím, komu mohu věřit. Snažím se to udržet pod pokličkou. Calentroppe je teď naštěstí úplně paradoidní. Řekl mi, že každou chvíli očekává popravu zabijáky vyslanými Kafeináty. Ta více… znepokojivá fakta řekl jen pár lidem, nicméně…“

„Budu potřebovat jména všech těch lidí,“ přerušil ji mistr Li znovu. „A pro jistotu i seznam všech, kdo se podíleli na měření, jen tak pro jistotu.“

S hrůzou na něj zírala. Pokusila se pohnout a zjistila, že nemůže. Na židli se aktivovalo magické pouto, pečlivá a jemná práce, které si vůbec nevšimla.

„Nemusíš mít strach, Johanko. Je to jen pojistka, abys neudělala něco zbrklého, než si vyslechneš můj příběh. Už tak jsi byla příliš zbrklá v některých svých závěrech, ty i tví přátelé, ale nemohu ti to mít za zlé, protože jsem se tím sám provinil, kdysi dávno v bezejmenném údolí v horách Etopie.“

„Ano, rituál pití kávy za účelem zahnání ospalosti a únavy je pevně připoután k jednomu z ramen pradávného nepřítele. Toho, které bývalo v minulosti nejaktivnější a šířilo chaos po středním východu a Evropě. Nevím, zda šlo o omyl, nebo úmysl. Kvůli mé zbrklosti jsme toho ztratili příliš. To kouzlo samo o sobě je geniální a od začátku se toho musel účastnit pradávný. Možná to byla jen hloupá chyba některého z kultistů. Mohlo se to stát snadno. I ty ses chytila prvního vysvětlení, které odpovídalo. Ale možná mezi sebou měli mistra, který se rozhodl bestii přechytračit. Protože to rituální kouzlo má ve skutečnosti převrácený účinek.“

„Jak převrácený?“ dokázala Jane aspoň zasyčet.

„Když piješ kávu a voláš jejího boha, aby ti poskytl odpočatou mysl a pozornost, vzal si tvou ospalost, ve skutečnosti všechnu svou únavu posíláš přímo pradávnému nepříteli a zbavuješ ho drobků pozornosti. Je to slaboučký efekt, i u těch, jejichž duše má velkou moc. Zanedbatelný. Prakticky neexistující. Ale když to provádí tisíce, pak miliony, dnes miliardy lidí, každý den, často opakovaně, udržuje to pradávného v neklidném spánku. Když o tom spojení víš, efekt zeslábne nebo úplně zmizí. Proto jsme pravdu vždy udržovali v utajení i před většinou našich bratrů a sester. Je to ta nejmocnější zbraň, kterou máme k dispozici. Podle původních věšteb a trendů se měl pradávný už probudit, přibližně kolem přelomu tisíciletí. Ale káva nám získala čas. Zvrátila trend, pomohla potlačit nadpřirozeno a dává lidstvu šanci na přežití toho, co se blíží. Vyplatilo se to, i za cenu některých nechutných zvěrstev, kterých jsme se cestou dopustili. Jako třeba bezkafeinové vanilkové latté se sojovým mlékem.“