Proroctví rudé krve

---

Chrám se připravoval na výroční rituál věštby, zaplněn nervózními kněžkami, sestrami a novickami, které všechny pomáhaly, jak jen mohly. Staré Orákulum se snažilo udržovat důstojný klid, když předávalo poslední instrukce své nástupkyni, dívce staré pouhých šestnáct let. Nové Orákulum už nicméně prokázalo svůj talent, který stále sílil. Za normálních okolností by dívka ještě studovala a pomáhala svým talentem starému Orákulu. Sama osobně by mohla provádět jen drobné, nedůležité věštby.

Ale časy byly zlé. Chrám byl zoufalý a Orákulum se po dvou selhání po sobě rozhodlo riskovat vše a předat svou pozici nové mladé krvi.

„Pamatuju, Amilo. Musíš si být jistá. Bude to těžké, děvče, velmi těžké, ale je lepší nevyřknout proroctví, než se splést,“ šeptalo staré Orákulum.

„Ale, Orákulum, Chrám musí…“

„Pssst. Amilo, dokážeme přežít i v případě, že nevyřkneš proroctví. Za pár měsíců se objeví další příležitost a už teď hledáme další a další způsoby, jak udržet všechno v provozu. Pokud neuvidíš jasnou, jistou cestu, přežijeme. Ale pokud pro nás zvolíš špatně, bude to… velmi těžké. Prosím, v případě sebemenší nejistoty… raději neříkej nic, dobře?“

Stará žena po předání své poslední instrukce ustoupila stranou, v naději, že dnes přijde o svůj titul.

Mladá Amila se usadila v ochranných kruzích. Její sestry začaly s pomalým deklamováním, které postupně přerostlo v tichý chorál, s jednoduchou nekomplikovanou melodií. Neměl žádný magický smysl, jen zaplnil chrám a utopil v sobě všechny rušivé zvuky přicházející z venčí. Orákulu to napomáhalo v soustředění a zvyšovalo šanci, že se mu úspěšně podaří nahlédnout za závoj budoucnosti, proniknout na stezky pravděpodobnosti a vybrat tu jednu správnou.

Amila musela najít cestu, která umožní Chrámu přežít další rok, nebo dokonce zajistit jeho existenci na delší dobu.

Oči dívky se nejprve soustředily do plamene ceremoniálního ohně a pak se rozostřily. Amila pročistila svou mysl od všeho vnějšího a začala hledat.

Byla to opravdu náročná věštba, protože měla vést k velmi jednoduché odpovědi. Z určitého pohledu bylo snazší předpovědět se slušnou pravděpodobností velké události někde v dálné budoucnosti než získat odpověď na jednu jasnou otázku ohledně toho, co se stane ještě dnes.

Příliš mnoho proměnných a pravděpodobností. Žádná z cest nebyla jasně definovaná, všechny se příliš přesouvaly a kroutily, ale Amilu překvapilo, jak rychle se dostala na křižovatku možností. Stezek pravděpodobnosti bylo mnohem méně, než očekávala. Obrazy a dojmy se kroutily a míchaly, ale nejistota byla neuvěřitelně nízká. Všechny cesty byly temné a páchly nebezpečím.

Pokusila se soustředit na tu nejsilnější stezku a projít po časové lince budoucnosti, aby získala aspoň nějaký dojem výsledku. Okamžitě sebou škubla a vykřikla překvapením i bolestí.

„Krev! Tolik krve!“

Chrámový chorál dál nerušeně pokračoval. Jen díky důkladnému tréninku dokázaly sestry bez sebemenšího zakolísání pokračovat, přes vytřeštěné oči a strach, které ucítily. Dál zpívaly ve snaze pomoci svému mladému Orákulu najít cestu pro všechny.

Amila neměla čas stydět se za svou slabost. Okamžitě soustředila svou mysl zpět na stezky a opatrně je začala všechny zkoumat, i ty nejslabší a téměř nemožné.

Byla si naprosto jistá, možná i jistější než při kterémkoli svém dřívějším samostatném jednoduchém věštění. Tohle nebylo správné. Mělo to být mnohem náročnější. Rozdíl mezi časovými linkami měl být naprosto minimální a volba té správné neskutečně těžká.

Ale bylo to snadné. Všechny kromě těch téměř neexistujících cest byly rudé a plné krve. Soustředila svou mysl na tu klamně jednoduchou otázku a znovu se zahleděla do budoucnosti.

Správně měla vyslovit věštbu, zatímco byla stále v transu, pohlcená budoucností. Snaha udržet si odpověď v mysli a vyslovit ji až po dokončení věštby bylo extrémně nespolehlivé. Logické části jejího mozku mohly výsledek narušit. Ale tentokrát neváhala. Mohla jim dát tu správnou odpověď hned. Ale nebyla to ta, kterou chtěly. Co jen budou dělat?

Donutila svou mysl k návratu do normálního světa a pak musela bojovat se slzami.

„Je vykonáno,“ zašeptala a uhasila plamen. Zadívala se na staré Orákulum, které s náznakem úsměvu přikývlo, byť Amila viděla zklamání v očích své staré učitelky. Staré Orákulum nepochopilo.

„Rudá,“ prohlásila Amila nahlas. „Odpověď je rudá. Rudá jako krev, jako řeky krve, které všechno zaplaví.“

Staré Orákulum se zamračilo.

„Jsi si tím jistá, Amilo?“ zeptala se stará žena opatrně.

„Jsem. Jakákoli jiná cesta je nemožná. Rudá. Ale povede to ke krvi a chaosu.“

Amila se postavila a na nejistých nohách vystoupila z kruhu. Staré Orákulum ji sevřelo do náručí a zašeptalo jí do ucha: „Co přesně jsi viděla, Amilo?“

„Rudou, Orákulum. Ale pokud věštbu použijeme, nepomůže nám to. Přijde krev a smrt… I když ji použijeme… bez ohledu na to, co uděláme, čeká Chrám zkáza!“

Amilino sebeovládání konečně povolilo a nejmladší Orákulum v dějinách Chrámu se bezmocně rozplakalo.

***

Rada kněžek proběhla rychle. Musela. Neměly čas. Musely se rozhodnout během jediné hodiny.

„Amiliny věštby byly vždy… pochmurné. Temné. Málokdy vidí něco pozitivního,“ řekla jedna z nich varovně.

„Časy jsou zlé, sestro. Nemůže vidět hezké věci, když nás v budoucnosti čekají jen chmury a zoufalství, stejně jako to tvrdí některá starší proroctví.“

„Je si tou odpovědí opravdu jistá, Orákulum?“

Staré Orákulum si povzdychlo. Vytáhla z Amily všechno, každý temný obraz a děsivý pocit, který do sebe dívka během cesty budoucností nasála.

„Je to rudá. Jistota věštby v tomhle případě může znamenat jen jednu jedinou věc. Někdo zasahuje do toku událostí a skončí to špatně bez ohledu na to, co uděláme. Amila se nám dokonce pokusila najít novou cestu, ve které bychom nepoužily proroctví pro sebe, ale varovali bychom ostatní. Nicméně i to končí krví a nebezpečí pro Chrám je ještě větší. Musíme se rozhodnout, sestry. Použijeme proroctví a budeme doufat, že nám to v nadcházejících zlých časech pomůže, nebo nebudeme riskovat a pokusíme si od toho udržet odstup?“

Nakonec se rada rozhodla riskovat a přikázala novicce Marice použít proroctví pro dobro chrámu.

A také přikázala všem sestrám, ať se co nejlépe připraví pro nadcházející chaos, zkázu a krev.

***

Marika vyběhla z Chrámu. Na své starší sestry byla neskutečně naštvaná. Nedaly jí a Beliarovi moc času na přípravu. Musela městem běžet ze všech sil a dorazila na místo zpocená a s rozcuchanými vlasy, ale nemohla se zdržovat a aspoň se trochu upravit.

„Beliare, Rudá,“ vydechla a rozkašlala se. „Rudá. Rychle. Jdi do toho.“

Zamračil se. „Mariko, seš si jistá? Rudá, to znamená hodně, ale taky…“

„Je to rudá. Nové Orákulum si je jisté.“

Mladý dobrodruh se na svou milenku znovu zamračil. Za své služby měl dostat podíl deset procent a najednou to vypadalo jako spousta peněz, ale…

„Dobrá. Ale pokud to vyjde, budu muset najmout více lidí. Sám to nedokážu odnést!“

„Pokud to vyjde, Chrám za ně s radostí zaplatí. A teď běž, Beliare. Prosím.“

„Pokud vyhrajeme… budu… budu muset zmizet z města,“ řekl jí smutně.

„Já vím,“ odpověděla Marika.

Beliar z toho měl opravdu špatný pocit, ale vzal těžký pytel, na kterém celou dobu seděl, a vešel do hippodromu. Rychle našel sázkaře, kterého měl vybraného. Většina sázek už byla dávno uzavřená. Jen hrstka nerozhodných postávala kolem, přemýšlela a doufala v záblesk inspirace na poslední chvíli.

Hodil pytel na stůl před sázkaře, až to zadunělo a zacinkalo.

„Deset tisíc. Na Rudé,“ oznámil.

Sázkař se okamžitě zamračil. „Beliare, zbláznil ses?“

Dobrodruh se na něj zašklebil od ucha k uchu. „Štěstěna přeje odvážným. K tomuhle jsem se dostal náhodou, aniž bych se nijak zvlášť nadřel, a právě jsem se rozhodl to hodit na další náhodou. Mám pocit, že mi štěstěna přeje. Pokud to vyjde, s kurzem dvacet ku jedné na Rudou budou zasraně bohatej. Pokud ne… no co, lehko nabyl, lehko pozbyl.“ Pokrčil rameny a snažil se na tváři držet tu správnou směsici emocí.

Hrál to spíš na okolní čumily kteří ho se zájmem sledovali, než na starého sázkaře. Beliarův špatný pocit nabral na brutální intenzitě, když se v sázkařových očích objevil náznak strachu.

Jen na chviličku, pak se sehnul, aby převážil zlaté dukáty v pytli a dal Beliarovi stvrzenku. Dobrodruh mu poděkoval a rychle zmizel. Musel toho ještě hodně udělat, a pekelně rychle.

***

Byla pravda, že se k tomu dostal naprostou náhodou, protože když se s Marikou seznámil, neměl nejmenší tušení, kdo ta veselá mladá dívka ve skutečnosti je. Hledal jen trochu zábavy a jako nečekaný bonus dostal tajný kšeft s Chrámem Orákula. Když ho Marika odtáhla do Chrámu, aby ho představila svým starším sestrám, automaticky se snažil na ně udělat co nejlepší dojem. Říkal si, že by z toho mohla být jedna nebo dvě slušně placené prácičky. Ale tohle nečekal.

Zoufale doufal, že se Orákulum plete a že Rudí nevyhrají.

Protože pokud ano…

Beliar byl víceméně poctivý chlap. Ale vidina pytlů zlata ho nutila k přemýšlení, jestli by si je neměl nechat všechny pro sebe. Spolu s Marikou, pokud by byla ochotná zdrhnout s ním z města.

Stejně by nemohl zůstat. O jeho případném náhlém zbohatnutí se rychle dozví celé město.

***

Rudí byli tento rok totální outsideři. Měli za sebou hned několik let smůly, přišli o pár dobrých jezdců, a náhrady, které se jim podařilo sehnat, byly v lepším případě podprůměrné.

A tak dav na hippodromu hučel překvapením, když se od začátku Rudí drželi v čele.

Když vyhráli, hippodrom se začal otřásat hlasitým křikem a prvním násilím mezi fanoušky.

Beliar se dokázal procpat k sázkaři doprovázený čtyřmi muži, kterým tak trochu věřil a najal je ve chvíli, kdy to vypadalo, že by se jeho špatný pocit potvrdil a Rudí by mohli vyhrát. Sázkař ho vztekle vyplatil.

„Tys o tomhle věděl, Beliare?“ zasyčel na něj.

Beliar se bezstarostně ušklíbl.

„Nemám tušení, o čem to mluvíš. Říkal jsem ti, náhoda. Potkal jsem holku, která mi přináší štěstí.“

Sázkař ho chvíli bezvýrazně sledoval. „To se ještě ukáže, jestli štěstí, nebo smůlu, Beliare. Na tvém místě bych někam zalezl a nevystrkoval hlavu.“

„Přesně to mám v úmyslu,“ ujistil ho Beliar. „Tak jo, chlapi, seberte to a rychle vypadneme.“

K jeho překvapení se dokázali dostat ven k Marice čekající u vypůjčeného vozíku bez větších incidentů. Rychle naházeli dovnitř přes dva metráky zlata. Ale městem už se šířily zkazky o velké výhře a kolem se začal shromažďovat dav zvědavců a závistivců. Byl by mnohem větší, ale v hippodromu to vřelo. Spousta lidí se hádala se sázkaři nebo mezi sebou, a násilnosti mezi fanoušky přerostly do jedné gigantické rvačky.

„Ještě z toho nejsme venku,“ varoval Beliar své chlapy, kteří už dostali po padesáti dukátech se slibem dalších dvou tisíc. Všichni s ním souhlasili. Nervózně se rozhlíželi kolem a proklínali oslíka táhnoucího káru, že není rychlejší.

Marika chtěla původně odvézt peníze hned do Chrámu, ale Beliar ji dokázal přesvědčit, že musí být opatrnější. Byl na sebe pyšný, že to vůbec dokázal dát všechno dohromady s takovým minimem času.

Podařilo se jim zmizet ve zvědavém davu, který mířil k hippodromu. Zvěsti o zázračném vítězství Rudých a narůstajících nepokojích se rychle rozšířily. Spousta lidí, kteří se o finále závodů nezajímala, dospěla k názoru že sledování krvavých bojů mezi frakcemi by mohla být slušná zábava.

Zastavili se ve vhodné temné uličce. Beliar se obával, že by to mohlo dopadnout špatně, ale nedával to na sobě nijak znát. Místo toho věnoval svým chlapům zářivý úsměv.

„No, chlapi, tohle jsou asi nejrychlejší a nejsnazší prachy, co jste si kdy vydělali, co?“

Nečekal na odpověď, popadl pytel, ve kterém by mělo být deset tisíc dukátů a podal ho nejbližšímu žoldákovi.

„Myslím, že si zasloužíte malý bonus. Tady je deset tisíc. Můžete si ho jít rozdělit mezi sebou a nechat mě a mou parťačku, ať se postaráme o zbytek?“

Beliar se schválně postavil tak, aby byl nejblíž Dimyn, obrovský chlupatý chlap připomínající spíš medvěda, kterému Beliar věřil víc než ostatním. Dimyn okamžitě popadl pytel a vesele se zašklebil.

„Myslím, že to zvládneme, Beliare. Fakt nechceš další pomoct? Teď seš boháč. Měl bys mít osobní stráž.“

Beliar viděl v jejích očích záři chamtivosti. Zvlášť v Gríškových.

„Chlapi, já z toho mám docela blbej pocit. Možná bude lepší, když se do toho nezamotáte,“ řekl jim Beliar upřímně. „Pokud se někdo zeptá, řekněte mu pravdu. Najal jsem vás, ať mi to pomůžete odvízt. Dostali jste zaplaceno a nemáte tušení, kam jsem s tím zmizel. Protože já dneska v noci mizím z města.“

Gríška se zamyšleně mračil. „Byl to podfuk? Tys v tom jel od začátku?“

„Nic takového,“ prohlásila Marika arogantním hlasem, trochu tlumeným šálou, kterou si na Beliarův návrh zamaskovala tvář. „O vhodné investiční možnosti jsme se dozvěděli hodinu před tím, než finále začalo. Navzdory zjevnému riziku jsme se ji rozhodli využít.“

„S ohledem na to zjevný riziko si mi zjevně zasloužíme větší bonus,“ řekl jí na to Griška. Ostatní žoldáci si mezi sebou rychle vyměnili pohledy. Dimyn se na ně vztekle zamračil.

Tohle dopadne blbě, pomyslel si Beliar, připravený tasit svůj meč.

„Vidím, že sám přemýšlíš o riskování,“ prohlásila Marika a upřela zamračený pohled na Grišku. Pak jedovatě dodala: „Nedělej to. Neriskuj svou duši.“

A na chvíli to vypadalo, že se její ruka rozzářila.

„No, chlapi, doufám, že se zas někdy setkáme,“ ušklíbl se Beliar na překvapené žoldáky. Opravdová magie byla v Říši vzácná a obávaná. „Kdo ví, třeba pro vás zas budu mít rychlou a dobře placenou fušku.“

„To taky doufám, Beliare,“ zaduněl v uličce veselý Dimynův hlas. Jeho majitel se pak mnohem méně vesele zadíval na Grišku a zatřásl pytlem. „Zmizíme a rozdělíme se. Je to těžký a já jsem moc lenivej na to, abych tahal celej pytel dýl, než je potřeba.“

„Já ho klidně vezmu za tebe,“ zareagoval Griška okamžitě s úšklebkem.

„Taky bych měl poznamenat, že moje paranoia je silnější než moje lenivost,“ usmál se Dimyn. „Tak zas někdy, Beliare. A hodně štěstí.“

„Vám taky, chlapi.“

Když žoldáci zmizeli za rohem, mohl si Beliar konečně s úlevou oddychnout. Pak se obrátil k Marice.

„Nevěděl jsem, že umíš… používat magii.“

Zahihňala se. „Tuhle magii dokáže každý, miláčku.“ Rozevřela dlaň a ukázala mu světelný krystal, jednu z mála magických věcí, které byly v Říši sice pekelně drahé, ale relativně běžné.

„Moc hezkej blaf,“ řekl Beliar s úsměvem. „Víš, lásko, funguje nám to spolu dobře. Fakt dobře.“

„Přesně tak, lásko.“

„Škoda, že… teď budu muset odejít,“ povzdychl si Beliar.

Marika přikývla. Výraz její tváře stále halila šála.

Beliar se zhluboka nadechl a zeptal se jí: „Říkala jsi mi, že v Chrámu se nikdy nedostaneš na vyšší pozici. Co takhle… jiná kariéra?“

Zamračila se.

„Mariko, myslím to vážně. Nechceš jít se mnou?“ Zaváhal, protože stál na křižovatce dvou různých cest. Nakonec byl rád, že se jeho svědomí shodovalo s odhadem její reakce. Vždycky byl raději upřimný a poctivý, když to šlo. „Odtáhneme zlato do chrámu a zmizíme spolu. S dvaceti tisíci dukáty můžeme dělat, co se nám zlíbí. Ukážu ti místa, o kterých jsi zatím jen slyšela.“

Marika pomalu zavrtěla hlavou.

„Teď své sestry nemůžu opustit, Beliare.“

„Chápu. Ale musel jsem se zeptat, lásko.“

„Já vím. A děkuju ti.“

***

Dokázali dostat zlato do bezpečí Chrámu bez dalších problémů. Beliar si vzal dva pytle se svým podílem a rozloučil se s Marikou. Věnovala mu dlouhý a smutný polibek. Když ho pustila, zadíval se jí do očí a přemýšlel, jestli nezopakovat svou nabídku. Zastavila ho ve chvíli, kdy otevřel pusu.

„Ne, Beliare. Určitě se zase někdy setkáme. Možná pak budu ochotná zvážit jakoukoli nabídku, kterou pro mě ještě budeš mít.“

Ušklíbl se na ni. „Tak už teď se na tu chvíli těším.“

Ještě ji jednou rychle políbil a pak vyrazil hledat dobrého koně. Cestou se tak trochu litoval.

„Možná jsem to měl riskovat všechno a říct jí, ať zdrhneme se všemi penězi,“ bručel si pod nosem cestou ven z města. „Ne… jen by se na mě naštvala. Prostě si musím počkat. Tohle stejně rychle přejde,“ pomyslel si nejistě a pak se obrátil přes rameno, zpátky k městským hradbám.

„No možná ne,“ řekl nahlas, protože nad městem se vznášelo čím dál víc kouře. Nepokoje se vymkly z rukou.

***

O týden později Marika litovala, že Beliara odmítla. Město hořelo a situace se zhoršovala snad každou minutu. Sestry byly připraveny opustit město, přesunout se někam do bezpečí, ale nedokázaly se shodnout, které místo to je. Amila se opakovaně, až do naprostého vyčerpání, zoufale snažila prodrat nejistotou budoucnosti a najít nějaké takové místo. Ale všude byla krev. Všechna její proroctví byla plná zkázy.

Rudým by jejich blafování a snaha vypadat na finále mnohem slabší možná vyšlo samo o sobě. Získali by vítězství a ze sázek na sebe. Ale netušili, že se jejich plán dostal k méně poctivým sázkařům, kteří o něm řekli dalším, a rozhodli se, že Rudí by měli rozhodně vyhrát.

Nepoctiví sázkaři čekali potíže a vztek davu. Po finále vždycky docházelo k rvačkám a nepokojům, bez ohledu na to, kdo vyhrál. V minulosti došlo k několika pokusům o ovlivnění výsledků a některé vyšly. Vždycky se to nakonec přehnalo.

Byli opatrní. Použili magii.

Ale nečekali, že nepokoje ve městě budou tak silné. Nečekali, že někdo vytáhne obvinění ze zneužití magie k ovlivnění výsledku. Obvinění, které se ukázalo pravdivé.

A opravdu nečekali, že rozsáhlé nepokoje někdo další použije k vojenskému převratu pod záminkou nutnosti zastavit násilí na ulicích.

Proroctví Amily, Orákula Zkázy, se naplnily. Říši zaplavila krev.