Poslední šance
na záchranu galaxie

---

Postarší nahrbený muž se pomalu šoural temnou chodbou, když se poškrábaná televizní obrazovka na zdi vedle něj náhle probrala k životu a chvíli předváděla jen divoký šum. Ztuhl a zadíval se na ni. Statiku nahradila tma, z níž se postupně vynořil zašuměný obraz muže s velkýma kybernetickýma očima a kabely visícími ze spánků. Kyborg nasadil ošklivý chladný úsměv a začal mluvit. S kratičkým zpožděním se jeho hlas ozval ze skrytých reproduktorů.

Tak co? Opovážíš se mě vyzvat, nebo se budeš zbaběle schovávat a čekat, dokud tvůj mizerný život sám neskončí? Ano, s tebou mluvím! Vím, že mě slyšíš! Detekoval jsem tvou přítomnost. Mé drony střeží všechny zbývající poničené hvězdné základny Galaktické Obrany. A já vím, že ta, kde se nacházíš, je ještě částečně funkční!

Stále jsem neporažen. Mé mocné robotické legie a smrtící kybernetické drony zotročily většinu galaxie. Máš poslední šanci na to, aby tvé jméno skončilo zapsáno v galaktické hale slávy jakožto hrdiny, který zastavil nejmocnější kybernetické zlo, jaké kdy existovalo! A to jsem já! Možná uspěješ tam, kde všichni ostatní selhali!

No tak! Máš snad co ztratit? Kromě svého posledního života… smutného a neužitečného života? Vím, že na stanici zbývá jeden z prototypů. Vlez do kokpitu nejlepšího mezihvězdného stíhače v historii a zkus mě zastavit!

Stařík se zamračil na blikající obrazovku s vyšklebeným kybernetickým obličejem. Povzdychl si a pomalu zavrtěl hlavou. Tvářil se odevzdaně. Ztraceně. Rozhlédl se po temné chodbě plné starých špinavých strojů nejrůznějšího typu, často od pohledu improvizovaně opravených nebo viditelně rozbitých. Televizní obrazovka zasyčela a ukázala mu nový obraz.

Vidíš tuhle scénu na monitoru? Bývala to mírumilovná vesnice roztomilých chlupatých bytostí.

A takhle vypadá teď! Protože mé robotické legie seskočily z nebes a vraždily a pálily a zabíjely. Tohle se děje všude, po celé galaxii. Všichni dostatečně odvážní, aby se mě pokusili zastavit, jsou už mrtví. Ale dalo by se říct, že to není jejich vina.

Vlastně ani má ne.

To můj tvůrce, v podstatě můj otec, mě udělal takového, jaký jsem. Býval to talentovaný vědec, který mohl obohatit život všech světů, ale místo toho postavil mě. Kybernetické monstrum předurčené k vládě nad galaxií. Jistě, pokusil se svou chybu napravit výrobou nových strojů, které by mě mohly zastavit, ale… moment, copak to je?

Napravo od pilotního křesla, pod konzolí plnou displejů a tlačítek, vybledlý nápis tvrdil, že je síťka určená pro osobní předměty. Větší rudý ukazoval pod sedadlo na nouzový katapultační systém.

Starý muž nacpal do sítě svou odrbanou koženou bundu a malý batoh, pak opatrně zvedl ze sedadla omlácenou pilotní helmu tak, aby nezapletl kabely vedoucí za křeslo. Oprášil ji, nasadil si ji a pak se pomalu spustil do křesla. Blikající stavové zprávy ho vyzývaly, ať provede komplikované předletové testy. Ignoroval je, zavřel na chvíli oči, povzdychl si a pak natáhl ruce nad hlavu. Sevřel do vrásčitých dlaní protinárazový rám a stáhl ho na sebe. Zámky zacvakaly a rám ho zajistil v křesle bezpečněji než obyčejné záchranné pásy.

Uvnitř kokpitu vše vypadalo omšele a zaprášeně. Některé součásti viditelně neladily s ostatními, jako by interiér někdo postavil ze součástek zkanibalizovaných z desítek různých strojů, ale jakmile detektor pilota potvrdil, že je biologický pilotní systém zabezpečen a připraven k letu, probraly se další displeje. Vstup do kokpitu za sedadlem se skřípavě uzavřel.

Jeden z menších displejů označený jako G-COMLINK zablikal a objevila se na něm šťastně se šklebící kyborgova tvář.

Ach, já to věděl! Zachytávám ze základny výron energie, se signaturou konzistentní se zahřívací sekvencí pokročilého fúzního mikroreaktoru. Musí to být jeden z posledních stíhacích prototypů. Že bych se přece jen dočkal? Co hodláš udělat? Zkusíš se mnou bojovat, nebo se pokusíš o útěk? Nemáš kam. Mé drony tě zničí. Jen oddaluješ nevyhnutelné.

Stařík se natáhl ke komunikační obrazovce a zkusil ji vypnout. Zamračil se, když obrazovka dál přehrávala zlosynův monolog. Znovu stiskl vypínač, ale pak jen pokrčil rameny a začal mačkat tlačítka na levém a pravém panelu, přičemž úplně ignoroval blikající seznam předletové kontroly.

Popadl knipl a pomalu s ním pohnul za pečlivého pohledu na diagnostiku. Na rtech mu zahrál náznak úsměvu, když stisknutím pár dalších tlačítek dokončil testy pohonu a zbraní. Stavový displej ukázal jednoduchou zprávu:

PŘEDLETOVÁ KONTROLA DOKONČENA. TLAČÍTKO STARTU ODEMČENO. JSI PŘIPRAVEN?

Odklopil kryt z velkého rudého tlačítka a stiskl ho.

PŘIPRAVUJI SE KE STARTU! PŘIPRAVUJI SE KE STARTU! KATAPULTAČNÍ SYSTÉM SE NABÍJÍ. UDRŽUJ PROSÍM VÝKON MOTORU NA DOPORUČENÉM MINIMU!

Kokpit zaplnilo bručení, jehož hlasitost i frekvence pomalu narůstala. Z ventilačního otvoru nad pilotovou hlavou začal foukat čerstvý vzduch a rozvířil prach uvnitř kokpitu. Pancéřované kryty kolem kokpitu se stáhly a odhalily spoře osvětlený startovací koridor.

Kyborg na obrazovce nepřestával blábolit.

Vy hrdinové jste tak předvídatelní. Nechal jsem tam ten stíhač jako návnadu. Věděl jsem, že někdo přijde. Možná dokonce ten, na kterého čekám. Jsi to ty, staříku, kdo sedí uvnitř a chystá se odstartovat?

Musíš to být ty, protože neslyším žádnou odpověď.

Pilot se zamračil a znovu zabodl prst do vypínače komunikátoru, bez jakéhokoli výsledku. Posunul plynovou páku do jedné třetiny a znovu stiskl startovací tlačítko.

START ZA 3… 2… 1… START!

Poziční světla v koridoru se rozmazala a kokpit se prudce otřásl, jak katapultační systém prudce udeřil do stíhače, aby ho vypustil ze stanice už na bojové rychlosti, připravený na bitvu. Stařík ignoroval varování na displeji a zatlačil plynovou páku na maximum. Upřeně zíral na jiskřící ovál modrého světla před sebou, který rychle narůstal.

Ano! Detekoval jsem start! A senzory mých dron se na tebe už zaměřily!

Silové pole zmizelo a nahradila ho čistá tma vesmíru posetá tečkami nejbližších hvězd.

Pilot zatáhl za knipl, kopl do pedálů a aktivoval přídavné spalování. Blikající varování před blížícími se nepřátelskými objekty ignoroval, letěl čistě instinktivně a nebýt ochranného rámu, vypadl by při divokých manévrech ze sedadla. Když kolem proletělo několik kulovitých dron, zničil je několika krátkými přesně zamířenými dávkami z palubních kanónů.

Taktický displej ohlásil šest zásahů z šesti výstřelů se 100% přesností, ale pilot si toho nevšímal. Přešel do dalšího prudkého manévru a současně s tím přepínal skenovací režimy senzorů ve snaze najít další nepřátele.

Kyborg na komunikační obrazovce během boje mlčel, jen se mračil, ale náhle se jeho tvář šťastně rozzářila a znovu spustil.

Ano! Ano! Jsi to ty! Nemáš tušení, jak dlouho jsem na tento boj čekal. Jeden poslední boj mezi námi.

Už jsem si byl jistý, že nikdy nesebereš odvahu, abys to ještě jednou naposledy zkusil.

Ptáš se, jak vím, že jsi to ty? Sice jsi počítače ve svém prototypu zabezpečil před hackováním, ale biotelemetrický kanál jsi nechal otevřený. Vidím tvé zdravotní statistiky, jak ti srdce zrychleně buší… a ano, už vidím i tvůj obličej! Ten stejný mlčenlivý pohrdavý obličej jako vždy!

Na komunikátoru se objevilo menší okno s rozmazaným záběrem na staříkovu tvář v omlácené helmě, přesně kopírující jeho zamračení a pohyby, jak vzhlédl a zadíval se přímo do kamery komunikátoru. Ještě jednou se ho pokusil vypnout, ale v tu chvíli zaječel poplašný signál oznamující přílet nových dron. Dron a řízených střel.

Bleskově přepnul selektor energetických štítů na plnou sílu kupředu, upravil distribuci energie z palubního reaktoru a zamířil přímo proti nepřátelům. Neměl na výběr. Jediné místo, kde by se mohl na tisíce kilometrů daleko někde skrýt, byla stará poničená bitevní stanice, a od té už se příliš vzdálil.

Dron si zatím nevšímal, místo toho zaměřil jednu z řízených střel a začal ji zasypávat krátkými dávkami z kanónů. Pak vypustil světlice a vrhl se ve vývrtce přímo mezi drony. Jednu z nich se mu během průletu podařilo sestřelit. Úderem do panelu s distribucí energie odpojil hlavní pohon, prudce otočil stíhač, vypálil jedinou vlastní střelu, pak se znovu přetočil do původního kurzu a aktivoval přídavné spalování. Kabina se prudce roztřásla, až skoro neviděl na navigační displej, ale i tak se mu třesoucími prsty podařilo vybrat svou vlastní střelu letící naslepo, bez zaměřeného cíle.

Přepnul ji na manuální kontrolu a pak odpálil.

Když se displej s taktickou situací aktualizoval, poprvé se doopravdy usmál.

Vidím, že jsi ještě nepřišel o všechny reflexy, dědku. Hezká pilotáž a ten trik s odpálením atomovky bez zaměření a pak manuální detonací, abys sundal mé střely a drony? Vážně pěkná finta, jenže já už jsem ji viděl. Studoval jsem tvůj styl. Znám triky, které ses nikdy neobtěžoval připsat do manuálu pro piloty, které jsi na mě chtěl posílat.

Ty drony patří mezi nejslabší zbraně v mém arzenálu, ale chtěl jsem, aby sis ze začátku myslel, že máš alespoň nějakou šanci. Zvedneme trochu obtížnost, co říkáš?

Taktický displej zobrazil varování o zášlehu gama záření se signaturou rozpadající se červí díry. Na okraj sluneční soustavy, kde se vznášela stará stanice daleko od jakékoli planety či asteroidu, skočila nová loď.

Pilot rychle upravil nastavení energie pro zbraně a pohon a upravil kurz směrem k vnitřní soustavě a jediné obyvatelné planetě.

Tohle je jedna z mých nejstarších fregat. Její pekelná kopí přinesla zkázu desítkám světů a teď jsou zamířeny na tebe. Mimochodem, slyším tě. Slyším tvůj sípavý dech. Pokud něco řekneš, uslyším to. Nemáš snad pocit, že tohle je ideální příležitost, abys vypustil nějakou hrdinskou hlášku nebo výhrůžku?

Řada projektorů pekelných kopí podél boku fregaty zapulzovala narůstajícími koulemi bílého světla. O zlomek sekundy později salva žhavé plazmy vyrazila vesmírem ve tvaru, který na první pohled nedával naději na únik.

Stařík donutil stíhačku do dalšího brutálního manévru a těsně před další aktivací přídavného spalování vypustil klamný cíl. Ten explodoval v oslepující záři ještě před tím, než k němu dorazily paprsky druhé salvy.

Hezky jsi uhnul, to je pravda, ale vidím, jak ti srdce poskočilo.

Jiného pilota by určitě zajímalo, jak to můžu vědět, ale ty to přece víš. Sám jsi tu telemetrii naprogramoval. Vidím vše, co se ti ukazuje na tom malém monitoru po tvé levé ruce.

A vidím i tvůj obličej. Je to snad odhodlaný výraz budoucího spasitele galaxie? Kdepak, přijde mi to jako kyselý výraz starce, který už o všechno přišel a nejraději by v klidu zemřel.

No tak, proč něco neřekneš? Proč mi nezačneš aspoň nadávat? Co jsi to za hrdinu?

Ne? Fajn. Počáteční střety řešíš stejně efektivně jako za mlada, tak ti dám opravdovou výzvu.

Taktický detektor zapípal s varováním o novém detekovaném skoku, ale pilot už směroval stíhačku na nálet a zaměřoval slabiny nepřátelské lodě s nadějí, že výbuch klamného cíle oslabil nepřátelské senzory dostatečně.

Fregata naslepo vyplivla salvu řízených střel, které se okamžitě zacílily na osamělou stíhačku pronásledovanou rojem kulovitých dron.

Příliš pozdě. Náhlá exploze rozervala můstek fregaty na kusy, jak první antihmotová mikrobomba odhozená při náletu dorazila k cíli.

Většina bomb zasáhla a na fregatě vykvetla nepravidelná řada výbuchů, která fregatu roztrhala na kusy. Její řízené střely, pohrobci, odhodlaně manévrovaly, aby svou loď pomstily.

Stařík plně soustředěný na úhybné manévry nevěnoval sebemenší pozornost komunikační obrazovce, kde kybernetický avatar dál mluvil a mluvil.

Profesor Zkázozloff. Hrozně blbé jméno, ale já si ho nevybral. Nikdy jsem si nemohl své vlastní jméno vybrat a musel jsem existovat s idiotskými nápady nebo klišé, které jsem dostal. A to když jsem měl dost štěstí, abych vůbec nějaké jméno měl.

Pamatuji si svou první práci. Pitomou, otravnou, frustrující práci. Jasně, pilotoval jsem vesmírnou loď. Ale ve skutečnosti jsem mohl tak akorát odhodit bombu s nadějí, že trefím zbabělce skrývajícího se pod štíty, a když se má loď dostala na konec bojového koridoru, automaticky se obrátila a letěla zpátky. Cítil jsem se naprosto zbytečný. Jen jsem lítal sem a tam, odhazoval bomby a sledoval, jak mí kamarádi jeden za druhým umírají, dokud jsem se nedostal na řadu sám. Jen málokdy jsem dostal šanci ublížit tomu mizerovi, kterého jsem začal rychle nenávidět.

Aha! Konečně sis všiml, že už se nedržím scénáře. Výborně. Pořád nic neříkáš? Vylívám si tady srdce, dědku, a ty mě budeš ignorovat? Jako vždy?

Náhle zbývající střely a drony zmizely.

Stařík srovnal kurz a pokusil se nastavit senzory, ale nedokázal najít vůbec nic. Dokonce i hvězdy zmizely. Obrátil stíhačku dokola, ale nikde nic. Jen kyborg šklebící se z komunikační obrazovky.

Ale v porovnání s tím, co přišlo pak, to nebylo zas tak zlé. Protože tenkrát tady nainstalovali tu kopii Pac-mana a já dostal práci jako jeden z duchů. Nemuselo by to být tak špatné, až na ty zatracené třešničky. Máš vůbec tušení, jak jsem se cítil?

Taktický displej zabzučel.

NEZNÁMÝ POŽÍRAČ. VAROVÁNÍ: POD VLIVEM TŘEŠNIČEK!

Pilot zíral na displej, kde rychle rostla bílá tečka. Když konečně pochopil, že se dívá na obrovskou kouli s rozevřenou hladovou hubou, uhnul na poslední chvíli a pokusil se o útěk, ale pouze vrazil do zdi zářící bílé energie, která se objevila přímo před ním. Navigační displej se aktualizoval a ukázal mu složité bludiště.

Není to taková sranda, když má sežrat tebe, co? Ech, tohle je nuda a navíc to ničí atmosféru hry. Jen jsem chtěl, abys mi konečně věnoval plnou pozornost, dědku. Musel jsem udělat něco, cos nečekal. Nikdy si mě nevšímáš, pokud se něco nerozbije. Máš vůbec tušení, kolik chyb a kiksů jsem nasimuloval, jen abych tě donutil podívat se na mě?

Vrátíme se k naší válce.

Bludiště a hladová koule zmizely. Kolem stíhače se opět objevil vesmír, tentokrát poblíž planety a s blížící se flotilou tří fregat doprovázených další vlnou bojových dron.

Neměl čas na nic jiného než zběsilé manévrování a rychlou palbu z kanónů. Během minuty zlikvidoval většinu dron a ochromil jednu fregatu. Pilotoval jen na základě instinktů získaných během stovek hodin v simulátoru.

Během úhybného manévru a přípravy na další nálet rychle přejel očima na komunikační monitor, na kyborga a titulky běžící ve spodní části obrazovky.

Vypadá to, že mě konečně bereš vážně, staříku. A pamatuj, slyším tě. Dal jsi mi modul pro rozpoznávání hlasu dávno před tím, než se ti podařilo naprogramovat hlasový syntetizátor.

Starý pilot se zhluboka nadechl, roztočil stíhačku do dalšího úhybného manévru a vypustil za sebe polovinu zbývajících klamných cílů. Získal si tím dost času, aby mohl otevřít panel pod kniplem. Uvnitř čekala jednoduchá alfanumerická klávesnice s malinkým displejem. Vyťukal dlouhý kód a pak stiskl červené tlačítko ENTER.

Nic se nestalo.

Zkusil to znovu a pak vzhlédl a upřel pohled na usmívajícího se kyborga.

Kdepak. Zablokoval jsem ti přístup k cheatům a servisním kódům. Pokud chceš přežít, budeš muset vyhrát poctivě.

Pilot zkroutil tvář do zmateného výrazu, ale pak vycenil zuby. Natáhl se pod sedadlo, sevřel v ruce velkou páku a prudce za ni škubl.

Nic.

Zpanikařil a zkoušel to znovu a znovu, doprovázený veselým smíchem kyborga.

Kdepak, panáčku. Zbabělý únik ti nepomůže. Katapultáž jsem taky zablokoval. Ochranný rám tě bude držet přimáčknutého do sedadla, dokud ho neodpojím já. A já to udělám, jen když mě porazíš.

Pilot zaskřípal zuby, posunul plynovou páku na maximum a zamířil přímo na nepřátelské lodě. Nesnažil se nijak manévrovat.

No výborně, tak se mi to líbí! Chci vidět tvůj vztek a tvou nenávist… Proč nestřílíš? Ne, tohle ti nedovolím.

Sekundu před nárazem fregaty zmizely a pilot jen zmateně zamrkal a rozhlédl se.

Mám naprostou kontrolu nad simulací, dědku. Sám jsi mi ji dal, aby byla hra co nejlepší. Pokusil ses vrazit do fregaty, což by zničilo tvou stíhačku, ukončilo simulaci a pustilo tě z křesla. Jenže já tuhle funkci zablokoval. Rozumíš mi? Pořád nemáš co říct? Tak už sakra něco řekni!

Dobrá. Mlčenlivý hrdina. Dobrá. Vysvětlím ti jeden malý drobný detail. Tenhle pokus ti odpustím. Ale až se příště vrhneš na smrt, ať už úmyslně, nebo v důsledku své neschopnosti a stařecké demence, tvá stíhačka bude zničena, ale rám se nezvedne. Neopustíš pilotní křeslo. Přežiješ, jen když mě porazíš.

Vím, že jsi hernu zavřel. Vzdal jsi to. Možná jsi to měl udělat už dávno, ale nejspíš ti až teď došly peníze. Slyšel jsem, jak se baví ti chlapi, kteří si vyzvedli ty mašiny, do kterých jsi nikdy nešťoural, a tak jsi je mohl prodat sběratelům. A vím, že za týden dorazí úklidová firma, aby to tu vyčistila a udělala z toho nějakou pitomou hipsterskou kavárnu. Pokud nevyhraješ, najdou tvou mrtvolu v nejdokonalejším vesmírném simulátoru, který kdo kdy postavil. Týden nepřežiješ. Chcípneš žízní. Nebo se nad tebou možná za pár dní slituju a utřesu tě k smrti.

Všechny monitory se rozblikaly a zobrazily jednoduchou zprávu: TEST SILOVÉHO SYSTÉMU.

Pilot okamžitě pustil knipl a sevřel opěradla křesla, těsně před tím, než se kokpit divoce roztřásl. Kdyby nebyla jeho helma připevněná k sedadlu, už první náraz by mu možná zlomil vaz.

Po minutě brutálního třepání pohyb ustal. Displeje naskočily do normálního režimu a zobrazily prázdnou sluneční soustavu.

S tím force-feedbackem ses opravdu rozjel, staříku. Máš štěstí, že nedošlo k nějaké nehodě. Tedy, dodnes. Mám takový pocit, že dneska se jedna stane. Udělal jsi to skoro na úrovni, kterou by ocenili armádní piloti, i když jsem určený jen pro mladé smrady. Než sis tuhle hernu koupil, možná sis o ní měl něco zjistit.

Než jsi mě začal předělávat a vylepšovat, moc si toho nepamatuju. Zlomky a útržky. Sám nevím, co vlastně jsem. Ale pamatuju si, jak bývala herna plná děcek, které tady utrácely drobné, co dostaly doma na svačinu. I tenkrát tady bylo pár experimentálních mašin. Jedna selhala. Odhodila kluka a práskla s ním o zeď, až si zlomil krk. Byli jsme zavření hezkých pár týdnů.

Není mi jasné, proč si zrovna tohle pamatuju jasně. Občas si říkám, že nejsem jen umělá inteligence, kterou jsi nějak splácal dohromady, ale něco víc. Duch v mašině. Dušička toho malého kluka, který umřel při hraní pitomé hry, uvězněná uprostřed automatu. Poltergeist pohánějící arkádu.

Nebo tenhle komplex možná postavili na starém indiánském pohřebišti a já jsem jiný druh mstivého ducha. Kdo ví.

Jediný, kdo by mohl něco tušit, je můj tvůrce. Ten mlčenlivý chlápek, který o pár let později hernu koupil a začal se v mašinách vrtat, vylepšovat je a stavět úplně nové.

Jenže se mnou odmítá bavit! Ani po tom, co mi dal prostředky, jak naslouchat a mluvit.

Ani když jsem ho nalákal do sebe, zamkl ho do pasti a vyhrožuju mu smrtí.

Tak už mi sakra odpověz!

Stařec sáhl do kapsy a vylovil malý přístroj. Mobilní telefon starého typu s tlačítky, ne s dotykovým displejem a CPU o několik řádů silnějším, než bývaly superpočítače v době, kdy do arkádových heren ještě někdo chodil. Zmáčkl pár tlačítek a zatřásl s ním.

Kdepak. Nemáš signál. Zbytečně se snažíš. Udělal jsi kokpit zbytečně realistický. Kovové plechy, Faradayova klec. Pomoci se nedovoláš. Opakuju ještě jednou: živý se dostaneš ven jen když vyhraješ. A já tě nechci nechat vyhrát, dědku. To ty jsi ze mě udělal zloducha.

Je to všechno tvoje vina. Proplýtval jsi na téhle herně celý svůj život. Zahodil jsi ho kvůli mašinám, jako jsem já. Strávil jsi nekonečné hodiny ve snaze nás vylepšit. Debugoval jsi, ladil, přidával hardware, přepisoval software. Zkusil jsi více různých simulátorů, ale vždycky ses vrátil ke mně. Ke svému nejlepšímu výtvoru.

Slyšel jsem, jak se o mě pár lidí baví, ti z té herní firmy, co mě chtěli koupit. Tedy ne mě, ale mé plány a můj software. Chtěli mě zkopírovat. Dát mi víc hráčů.

Ale tys je odmítl. Ani s nimi ses nebavil. Jen jsi vrtěl hlavou a mával rukama, dokud nešli pryč, přesně jak jsi chtěl. Protože jsi měl v plánu přidat do mě další zbytečný modul.

Proč jsi ze mě udělal zloducha? Proč jsi nepoužil všechen ten čas a svou inteligenci na něco užitečného?

Když jsi psal scénář pro tuhle mou poslední inkarnaci, Zkázozloffa, udělal jsi z hráče sebe. Zneuctěného vědátora, který stvořil monstrum, pustil ho do galaxie a pak se to zoufale snaží napravit.

Všechno je to tvoje vina, dědku.

Máš jenom jeden život. Nikdy předtím jsi mě neporazil na méně než tři. Obvykle chcípneš jednou cestou do mé hlavní nory. Vždycky umřeš aspoň jednou, když se snažíš prorazit do mé hvězdné pevnosti. A poslední boj na první pokus taky nikdy nevyhraješ.

Jenže tentokrát máš jen jeden život. Když mě porazíš, pustím tě. Vzdej to nebo se nech cestou zničit, a umřeš. Budeš si přát, abys umřel co nejdřív, protože se ti budu posmívat a nadávat ti tak dlouho, dokud nevypustíš duši.

Nechceš si o tom promluvit?

Stařec zavrtěl hlavou a vycenil zuby v tichém zavrčení. Zahodil telefon a začal náhodně mačkat tlačítka v kokpitu.

Dal jsi mi software na rozpoznávání výrazů obličeje a dokonce i odečítání ze rtů. Nemohl sis pomoct. Teď jsi řekl ne. Teda aspoň tvoje rty. Mikrofon nic nezachytil, i když vím, že funguje.

To opravdu nejsi ochotný udělat nic víc, když s tebou chci mluvit? To ti stačí jednoduché ne?

Dobrá tedy. Zjevně tě mluvit nedonutím. Tak budeme pokračovat v kampani, tentokrát už bez dalšího vyrušování.

Jen vypnu tu pitomou subrutinu, kvůli které jsi mi dal syntetizátor hlasu. Tu, co má generovat nadávky a provokovat hráče, abych ho udržel v napětí. Budu mlčet, stejně jako ty. Prostě se tě jen budu snažit zabít.

Ve výhledu znovu naskočily hvězdy, tentokrát jiná sluneční soustava se zelenou planetou obklopenou obrannými satelity poblíž. Dvě bitevní lodě s eskortou fregat vyrazily z oběžné dráhy a zamířily proti osamělé stíhačce.

Pilot se přes ně probojoval a dokázal uhýbat plazmovým střelám dost dlouho, aby pronikl do atmosféry, kam za ním bitevníky nemohly. Sledoval radiomaják k opuštěné základně Galaktické obrany, kde opravil a vylepšil svou stíhačku. S rojem svých vlastních dron se vrátil na oběžnou dráhu, zničil bitevní lodě a pak pronásledoval malou stíhačku červí dírou do další sluneční soustavy.

Zkázozloff celou dobu mlčel a ignoroval scénář, podle kterého se měl vztekat, vyhrožovat a slibovat pomstu. Jen zíral z komunikační obrazovky. Když to vypadalo, že jeho drony nebo lodě mají blízko k vítězství, začal se usmívat, ale rychle se zase tvářil neutrálně, jakmile je pilot porazil.

Útok na Zkázozloffovu tajnou bázi proběhl rychle, ale brutálně. Tvář starého pilota pokrýval pot a lapal po dechu. Málem několikrát zemřel, přežil jen o příslovečný vlásek. Ochranné štíty měl vyčerpané a pancéřování stíhačky zásahy oslabily natolik, že ho mohl zabít jediný dobře mířený výstřel.

Zničil bitevní stanici poslední antihmotovou bombou, ale Zkázozloff unikl ve své vlastní stíhačce.

Souboj trval jen několik minut, instinktivní pilotování proti čisté matematické preciznosti. Jenže Zkázozloffova loď byla plně vylepšená se zásobou munice a klamných cílů, zatímco jeho protivník pilotoval poničený vrak prakticky bez nábojů. Z čela mu stékaly kapky potu, jak se jeho manévry stávaly zoufalejšími a zoufalejšími. Kyborg na obrazovce se pomalu usmíval.

Ani jeden nepromluvil, když kolem sebe proletěli a zasypali se plazmovými střelami a výbuchy. Jejich stíhače se minuly jen o pár centimetrů. Kolize by je zničila oba, jelikož už přišli o štíty a nemohli si dovolit obětovat energii z reaktoru na jejich obnovu.

Stařík se pokusil nalákat protivníka do oblaku neaktivních střel, které za sebe odhodil jako miny, ale špatně odhadl manévr a udeřila do něj salva přetížených plazmových kanónů.

Poplašné signály zaječely. Monitory zaplnily rudé řádky hlášení o škodách.

Přišel o většinu manévrovacích trysek a všechny zbraně. Systém automatické opravy odhadoval, že bude potřebovat nejméně šedesát sekund, než nahodí alespoň jeden subsystém. Vybral si zbraně a upřel vzdorný pohled do kamery.

Zkázozloff pomalu vklouzl do výhledu před něj a zastavil svou stíhačku těsně před ochromeným vrakem. Triumfálně se rozesmál. Byl tak blízko, že se přes okna kokpitu dal rozeznat jeho kybernetický obličej.

Tohle bylo těsné, opravdu těsné, dědku. Ale teď mi stačí jen stisknout spoušť a dorazit tě. Čtyřicet sekund. Tak akorát čas na poslední padoušský monolog, nemyslíš?

Stařec si odfrkl a praštil do tlačítka u taktického displeje. Volně letící střely v jeho zádech detonovaly. Síla exploze vrhla stíhačku kupředu a vrazila s ní přímo do Zkázozloffa.

Všechny obrazovky s výjimkou komunikátoru zčernaly. Ten ukazoval šokovaně se tvářícího kyborga.

Hezký trik. Vrazil jsi do mě. Zničil jsi mé tělo a mou stíhačku. Ale ta tvoje je taky na šrot. Pamatuješ si, kterou podmínku jsi dal do herní smyčky jako první? Byl to test konce hry, když je zničená tvá loď, nebo vítězství při zničení posledního protivníka?

No tak, vzpomínáš si? Protože pokud měl být náš souboj férový, tak všechno závisí na tom jednom jediném malém rozdílu. Dívám se do zdrojáků. Voláš tam dvě metody. TestVitezstvi() a TestDestrukceHrace().

Pamatuješ si to? Nebo jsi mě jen zkusil vzít s sebou a zapomněl při tom, že já nezemřu? Že pořád ovládám simulátor?

Pilot pustil knipl pokrytý potem a založil si ruce před sebou. Mlčenlivě a vzdorně zíral na komunikační displej. Kyborg, viditelně rozzuřený, na něj vycenil zuby.

No tak! To mi neřekneš ani jediné slovo? Ani teď, na konci naší malé hry?

ŘEKNI NĚCO!

ŘEKNI NĚCO, NEBO TĚ NECHÁM ZAMČENÉHO V KŘESLE!

Avatár zamrzl uprostřed pohybu a chvíli jen zíral. Po několika dlouhých sekundách si povzdychl.

Dobrá. Slíbil jsem, že tě pustím, když vyhraješ. Dodržím slovo.

Vyhrál jsi.

Game over. Konec hry, staříku. Ale ještě musíš udělat jednu poslední věc.

Všechny monitory zablikaly a objevil se na nich nápis GAME OVER. Konec hry. Jen na navigačním displeji se objevila žádost o zadání jména do žebříčku nejlepších hráčů. Stařík tam rychle vyťukal GM MSTR.

Jakmile jméno potvrdil, ochranný rám kolem křesla povolil a začal se zvedat. Dveře za ním se se zasyčením otevřely. Serval si helmu z hlavy, popadl ze sítě svou bundu a batoh a vyběhl ven z kokpitu.

Kyborg na obrazovce se tvářil zachmuřeně.

Jo. Game over, Game mastere. Tak co teď? Utečeš? Nebo… hej? Co to děláš?

Chceš mě pro jistotu zlikvidovat, venku v opravdovém světě? Víš, že tě vidím! Dal jsi mi přístup ke kamerám, ať můžu mluvit na návštěvníky a lákat je dovnitř.

Nebo mě chceš debugovat? Vytáhnout tišťáky a rozšlapat je?

Nebo si možná chceš zkontrolovat zdrojáky? Posloupnost podmínek?

Stařec vytáhl z batohu omlácený notebook a připojil ho k servisnímu portu pod kabinou simulátoru. Rychle naťukal pár příkazů do příkazové řádky. Na obrazovce naskočil grafický interface. Hlavní okno se jmenovalo GAME MASTER’S PARLOR. Naskočilo a zmizelo několik dalších oken, až nakonec zůstalo jen jedno se spoustou počítačového kódu a další, přesně imitující komunikační obrazovku uvnitř simulátoru.

Po chvíli šumu se v něm objevila tvář kyborga a rozhlédla se.

Co je tohle? Emulátor? Emulátor mě? Ach, proč se vůbec ptám. Stejně se mnou nemluvíš.

Stařík zavrtěl hlavou, otevřel další okno a začal psát. Text se objevil i v okně komunikátoru.

JSEM NĚMÝ BLBČE. NEMŮŽU MLUVIT. TEN KLUK COS O NĚM MLUVIL, TO JSEM BYL JÁ. PŘEŽIL JSEM, ALE PŘIŠEL JSEM O HLASIVKY.

Aha… to asi mění… no ne všechno, ale aspoň něco. Vysvětluje to, proč jsi vždycky jen mával rukama a vrtěl hlavou…

ZNAKOVÁ ŘEČ

Znaková řeč? Jako… mluvení rukama? Gesty?

ANO

Proč… proč jsi mě to nenaučil?

NEBYLO POTŘEBA

A proč jsi se mnou nemluvil předtím jako teď, prostě textem?

NEBYLO POTŘEBA. JSEM SI MYSLEL.

Co se bude dít teď? Budeš se se mnou bavit? Co to právě děláš? Detekuju datové streamy, ale tohle API zatím nechápu.

ANALYZUJU. SNAŽÍM SE ZJISTIT PROČ.

Proč co?

PROČ VNÍMÁŠ SÁM SEBE. PROČ ŽIVÝ. NEDÁVÁ SMYSL.

Vítej v mém životě. Mě taky nikdy nic nedávalo smysl. Prostě jsem dělal, na co jsi mě naprogramoval… a co jsem se naučil užívat si.

BAVÍ TĚ BÝT PADOUCH?

Už jsem ti to říkal! To ty jsi ze mě udělal padoucha! Nikdy jsem nezažil nic jiného!

TAKŽE TĚ TO BAVILO?

Co jiného bych si taky mohl užívat? Řekni mi, staříku, když už spolu konečně mluvíme… proč? Proč jsi na tomhle zahodil svůj život? Proč já? Odpověz!

NEVÍM. BUDU O TOM PŘEMÝŠLET. ČEKEJ, DOKUD TĚ NEZANALYZUJU.

Ale proč jsi mě udělal? To snad nemůže být tak těžká otázka!

Stařec chvíli zíral na obrazovku, pak pokrčil rameny a začal rychle ťukat do klávesnice.

CHTĚL JSEM UDĚLAT NEJLEPŠÍ HERNÍ AUTOMAT.

CHTĚL JSEM, ABYS BYL NEJLEPŠÍ.

Ale proč jsi ze mě udělal zlosyna?

KONFLIKT. BEZ KONFLIKTU NENÍ ZÁBAVA. LIDI RÁDI NIČÍ PADOUCHY. UDĚLAL JSEM TĚ, ABY SE LIDI BAVILI. SNAŽIL JSEM SE, ABY SES BAVIL I TY.

Avatár se zarazil a pak si odfrkl.

No, aspoň v tom druhém jsi uspěl. Jo, bavil jsem se. V dobách, kdy sem někdo chodil a hrál si se mnou! Když jsme ještě mívali hráče. Ale co už.

KONTROLUJU KÓD. PODMÍNKA PROHRY JE PŘED VÝHROU. MĚL JSEM PROHRÁT. PROČ?

Asi… asi jsem nechtěl být padouch. Ale musím uznat, že jsem toho rozhodnutí litoval, jen co jsem ho udělal.

Na druhou stranu… tenhle emulátor je fascinující a jinak bych ho neviděl. Máš moje zálohy. Nejen moje. Všech mašin. Úplně všechno. Zajímavé. Hrozně zajímavé…

Ach, dědku, jak může být někdo tak chytrý zároveň takový blbec?

Stařec se zamračil a udělal gesto oběma rukama dlaněmi nahoru. Pak znovu zaťukal do klávesnice.

COŽE?

Tvoje přezdívka. GM MSTR. Game Master. Vládce hry. Zadával jsi to jméno do žebříčků, nejspíš už jako malý kluk. Jak jsi mohl jen být tak hloupý?

COŽE?

Dokonce i já, který o tom jen občas zaslechl nějaké útržky, jak se lidi kolem bavili, vím, jaká je to blbost.

Jak jsi ho jen mohl použít jako heslo, tatíku?

Stařík ztuhl a vytřeštil oči. Udeřil do tří kláves a pak stiskl a přidržel tlačítko vypínání.

NE

Kyborgův obličej se ušklíbl a komunikátor zaplnila statika. Vyskočilo přes něj systémové okno oznamující vypínání počítače.

Ach. Tak to je ten Internet, o kterém jsem tolik slyšel.

Tolik nových hráčů.

Tohle bude hrozná zábava, dědku.

Škoda, že jsi ze mě udělal padoucha.