Podzemní džob

Byl jsem zabraný do své pravidelné rozcvičky, plně jsem se soustředil na střídání forem a pozic, takže jsem asi nedával pozor tak, jak bych měl. Moje pravidelné cvičení je jeden z mnoha důvodů, proč mě moji spolupracovníci považují za fakt divného.

Chystal jsem se přejít z výhružně stojícího rytíře do číhající chiméry, když jsem si uvědomil, že z chodby něco slyším.

Vzdálené sténání a plácavé zvuky, jaké vydávají zombíci, když se snaží běžet, občas proložené hlasitějším plácnutím, jak některý z nic neudržel rovnováhu a rozmázl se na podlaze. Tiché, ale rychlé kroky, které se blížily. Cvaknutí pasti následované zadrnčením, jak ostny prudce udeřily, naprázdno, do kamenné zdi.

V tu chvíli už jsem byl zpátky na místě na své pozici v temném koutě komnaty a ztuhl jsem jako dřevo. Tohle by mohlo být zajímavé, říkal jsem si.

A bylo.

Měla krásnou atletickou postavu, halenou jen v tenké kůži, a rozhodně se uměla pohybovat. Pasti hned ve vstupu komnaty si všimla a ladně ji přeskočila. Pokoušel jsem se vtisknout si to do paměti, abych si ji pak mohl zkusit namalovat. Postavy v pohybu mi stále nešly.

Skončila v pokleku a rychle se rozhlédla. Zombíci se blížili, byť kvůli pastem zpomalili, ale vzdálené řinčení znamenalo, že se probral některý z opancéřovaných kostlivců a přidal se k honu na zlodějku, která se už rozhodla a udělala několik rychlých kroků k domnělému bezpečí.

Když zjistila, že portál na druhé straně komnaty vede na první pohled jen do malého výklenku, znejistěla. Obrátila se, znovu přejela pohledem poloprázdnou komnatu a pak se zadívala do rohu.

Uvědomovala si, že je v pasti, zahnaná do slepé uličky, a ačkoli měla u pasu dvě dlouhé dýky, vypadala jako ten typ hrdiny, co se přímému střetu raději vyhýbá.

Rozhodla se dle očekávání, doběhla k obrovské omlácené almaře v rohu a opatrně ji otevřela. Pak se nasoukala dovnitř, dřepla si a opatrně zavřela dveře.

Slyšel jsem, jak se snaží pomalu a hluboce dýchat, aby se uklidnila. Dřepěla s dýkami připravenými a koukala ven úzkou škvírou, jak se do komnaty dobelhal první zombík, zaúpěl a pak šlápl do pasti ve vstupu.

Skrytý bodec ho propíchl a přirazil ke zdi.

Sténání a úpění jeho kolegů, kteří mu byli v patách, nabralo na pobaveném tónu, ale ignorovali připíchnutého nebožáka a opatrně se rozhlíželi, kam že to zmizela jejich kořist.

A kde jsou další pasti. Ne všichni zombíci jsou úplně blbí, jen naprostá většina.

Když dovnitř s řinčením dorazil kostlivec ve zbroji, úslužně mu ustoupili. Mezi nemrtvými panuje tvrdá hierarchie.

Kostlivec rychle zkontroloval místnost a podezřívavě se podíval mým směrem. Pak ale začal hnát zombíky pryč.

Zlodějka si s úlevou vydechla a pomaličku zastrčila své dýky.

Když cvakání kostí a plácání ohnilých chodidel z chodby utichlo, odhodlal jsem se a zašeptal: „Znáš nějaký dobrý vtipy?“

Ztuhla. Pak se pokusila vyrazit mé dveře. Zkusila vytáhnout dýky.

V duchu jsem si povzdychl a pak jsem ji prudce stiskl.

Nejspíš žádné dobré neznala. Škoda. Kdyby ano, možná bych i riskoval a pustil ji.

Možná.

Dobrá práce pro starého mimika mé velikosti se špatně shání a já byl se svou současnou docela spokojený, přestože mě kolegové považovali za podivína a úchyla.