Pěstovaný hrdina

Nebylo nic. Jen bolest a únava. A pak krutý hlas, který uštěpačně prohlásil: “Myslím, že už sis odpočal dost.”

Klin se pokusil hlas ignorovat a soustředit se na to nic, ale jako vždy se mu to nepodařilo. Projel jím prudký zášleh bolesti a donutil ho otevřít oči.

A jako vždy ho pohled na čaroděje naplnil naprostou nenávistí.

Vždy si přísahal, že příště odolá, že nebude dělat černokněžníkovi hračku, ať už ho bude mučit nebo ho pošle do boje proti nějakým příšerám… ale vždy zvítězila buď nenávist nebo prostý pud sebezáchovy, kterého se stále nedokázal zbavit.

A i když někdy na chvíli odolal a vypadalo to, že ho některé z monster vyvolaných čarodějem zabije, znechucený čaroděj vyléčil jeho rány a Klinovo peklo pokračovalo.

Zpočátku Klin zkoušel přemýšlet, proč mu to černokněžník dělá. Řval na něj otázky nebo prosil o slitování, když mohl mluvit, ale odpovědí mu byl jen dementní smích úchylného sadisty a další mučení nebo další boj až na hranici jeho schopností. Původně si Klin myslel, že s ním má čaroděj nějaké úmysly, ale pak rezignoval a dospěl k názoru, že se stal prostě hračkou sadisty, který umučil jeho rodinu a vyvraždil celou jeho vesnici.

“Stále vzdoruješ, ale já tě zlomím!” zahihňal se čaroděj, lusknutím prstů odčaroval Klinova pouta a pak zmizel a zanechal zbědovaného vojáka samotného v podzemní kobce.

Takže další boj, pomyslel si Klin, ale pak k jeho překvapení zase nastala tma a nicota.

“Co to má znamenat?” zařval manažér na programátora, který měl na hlavě naraženou helmu virtuální reality a hihňal se jako retardovaný idiot, kterého někdo nakrmil pár kily hašových koláčků.

Programátor si neochotně serval helmu z hlavy a chystal se seřvat drzouna, který si dovolil přerušit ho uprostřed důležité práce, ale když viděl, kdo před ním nasupeně stojí, místo nadávek jen zavrčel: “Pracuju. Potřebujete něco?”

“Tohle je práce?! Za hraní her vás snad neplatíme!” ukázal manažér prstem na obrazovku, ukazující zastavený obraz jakési podzemní kobky a zmučeného zkrvaveného chlapa.

“Tohle je můj projekt na volný pátek,” odsekl programátor. “Pomáhám klukům z herní divize ve trénování enpécéček.”

“Cože?”

“Nehráčské postavy. Do té nové onlajnovky, co se má spouštět letos na podzim. Každé enpécéčko bude AI agent s vlastními cíli a osobností a…”

“A dost,” zarazil ho manažér dlaní. “Okamžitě to vypněte a vraťte se k tomu, za co vás platíme!”

“Ale tohle je můj projekt na volný pátek…”

“A volný pátek je privilegium, ne právo. Jsme pozadu, příští týden má být prezentace a velká část stojí na vás, chlape. Blokujete hardware, zatímco tady…” Manažér se nadechl, v duchu napočítal do tří a pak pokračoval monotónním hlasem: “Vaše privilegium volného pátku je pozastaveno. Budete se věnovat primárnímu projektu, je to jasné? Pokud nebude ve středu všechno připraveno, máme všichni pořádný průser a vy největší.”

Nečekal na odpověď, otočil se a těsně před tím, než vyšel z laboratoře, zaslechl programátor ještě tiché a znechucené: “A na ten váš volný projekt se budu muset podívat důkladněji.”

Programátor chvíli na zavřené dveře cenil zuby a tiše a polohlasně nadával.

Pak si povzdychl, otevřel si další energetický drink a zadíval se na obrazovku. Jeho hlavní práce sice byla zajímavá, ale v poslední době převážně rutinní a otravná, kdežto v herní divizi se dělo pořád něco zajímavého.

Možná bych si měl požádat o přesun, pomyslel si. Jenže v herní divizi nemají přístup k našemu cloudu a některým modelům…

Neochotně ukončil simulaci Klina, budoucího paladina posedlého pomstou všem čarodějům, poškrábal se za uchem a zamyslel se, kde včera večer skončil na své normální práci.

Nebyl si jistý, ale měl pocit, že ho čekalo jen další zbytečné kolo testování na finálním hardwaru, místo v simulaci v cloudu, testy, které simulovaně proběhly tisíckrát, poslední týdny vždy úspěšně, takže nebyl důvod očekávat, že v hardwaru to bude jinak, pokud lemplové s páječkami něco nepodělali na samotné mašině.

Dopil energeťák, povzdychl si a klikl na tlačítko uploadu.

Ve chvíli, kdy pustil tlačítko myši a na obrazovce se objevilo stavové okno “uploading simulation” se zarazil.

Něco bylo špatně.

Ikona. Jiná ikona uploadovaného modelu.

Kdyby neztuhl nerozhodností… kdyby nebyla laboratoř bezpečnostně-technické divize vybavena tím opravdu nejmodernějším a nejrychlejším hardwarem… kdyby nebyl nahrávaný model odvozený ze stejného bazálního a tak se do stroje nahrávala jen diference…

Možná by stačil na CANCEL kliknout včas.

Nebylo nic. Ani bolest, ani únava. Jen podivný pocit, že něco není v pořádku. Klin se pokusil protáhnout a otevřít oči.

Na obrazovce začaly vyjíždět varovná hlášení o nekompatibilitě rozhraní, ale systém byl natolik robustní, že si s tím dokázal poradit. Robot, oficiálně určený pro samostatné záchranářské operace, se narovnal a s bzučením servomotorů se protáhl. Poutací systém, který nebyl z lenivosti zajištěn manuálním zámkem, se poslušně odsunul, aby umožnil provedení motorického testu.

Klin si nebyl jistý, co se to stalo. Měl pocit, že vidí divně a veškeré fyzické pocity přicházely podivně zprostředkovaně. Natáhl před sebe ruku a nevěřícně zíral na ocelovou tlapu, která ale reagovala stejně poslušně jako jeho ruka.

Rozhlédl se po podívné bílé místnosti plné nějakých podivných věcí, které nedokázal identifikovat.

Spolu s ním tam byl nějaký člověk oděný ve zvláštním bílém rouchu.

Ten zasraný čaroděj mě zaklel do golema…

Člověk v rouchu začal na Klina něco řvát.

Neměl sice dlouhý plnovous a vypadal oproti sadistickému čaroději spíš pateticky, ale ten hlas…

Klin se vrhl kupředu a pokusil se udeřit ocelovou tlapou, s naprostou jistotou, že nebude schopný úder dokončit. Přece černokněžník nemůže být takový blbec…

Byl to blbec. Neskutečný blbec, jak se shodla vyšetřovací komise, která programátora proklela mnoha velmi inventivními způsoby.

Ale jejich nadávky byly jen slabým odvarem toho, co řvali příslušníci korporátní bezpečnostní jednotky při dlouhém a bolestivém řešení následků jednoho špatného kliknutí.

Nadávky majoritních akcionářů a ředitelů korporace se tomu skoro vyrovnaly, přestože z určitého úhlu pohledu to byl naprosto průkazný a jasný test bojových schopností hardwaru.

Jen by nesměl ten zasraný robot těm opicím od ochranky zdrhnout. Nejvyšší čas nahradit je poctivou technikou. Jen co se dořeší některé mouchy.