Per lajka ad astra
3. listopadu 1957 byl pravděpodobně jedním z nejdůležitějších dnů v historii nejen Země, ale i velké části galaxie (alespoň po té, co jí většina zkonvertovala na pozemský standard). Byl to den, kdy Sovětský svaz, jedno z pozemských impérií z doby před kontaktem, provedl další úspěšný test své rodící se kosmické technologie a vypustil na oběžnou dráhu nad Zlou Modrou Planetu satelit Sputnik 2. Byl to druhý lidský stroj, který se dokázal vyšplhat z gravitační studny a dosáhnout blízkého vesmíru, vypuštěný jen měsíc a pár dní po prvním pokusu, také provedeném Sovětským Svazem. Ale ten druhý pokus byl výrazně ambicióznější než jednoduchá kapsle s rádiem. Sputnik 2 měl dostat na oběžnou dráhu prvního pozemského tvora.
Atmosféra na kosmodromu byla poněkud rozporuplná. Všichni doufali v úspěch a většina si jich byla jistá, že se nic nemůže pokazit. Všechno půjde podle plánu. Nicméně někteří z nich měli pocit, že ten plán není příliš laskavý ke klíčovému členovi mise, prvnímu kosmonautovi v pozemské historii, k první bytosti, která udělá první krok ke hvězdám.
Kudrjavka, která už si začínala zvykat na své nové jméno Lajka, byla klidná a spokojená. Byla hodný pes. Moc hodný pes. Tak hodný, že se její život změnil k mnohem lepšímu od chvílí, kdy se toulala po moskevských ulicích. Vybrali ji jako jednu z několika psů pro výcvik a možnou čest, že se stane první pozemskou bytostí, která matičku Zemi opustí. Jasně, některé části tréninku se jí nelíbily, jako když ji strkali do malé kapsle, kde se nemohla ani hnout, sotva si mohla sednout nebo se postavit, ale vydržela to, protože jí říkali, že je hodný pes. Před pár dny si hrála s dětmi jednoho vědce, který ji považoval za tak hodného pejska, že si ji vzal domů. Teď už nějakou dobu seděla v kapsli na vrcholu obrovského stroje a trpělivě čekala, až experiment skončí. Snažila se být ten nejlepší pes v celém vesmíru, což taky byla. Aspoň ten brečící technik, co jí dával pusu, než ji zavřel uvnitř, jí to říkal.
Když pod ní zahřměl hrom a celý stroj se otřásl, neměla radost. Vlastně se docela bála, i když byla statečný a odvážný pejsek. Prudce jí stoupl tep i rychlost dýchání, ale snažila se zůstat klidná a jen párkrát zaštěkala. Doufala, že už to brzy skončí a ona pak dostane k jídlu něco lepšího než ten divný sliz z mašiny. Pak ten hlasitý rámus najednou skončil. Tlak tisknoucí ji k podlaze zmizel. Vesele zaštěkala a doufala, že se kapsle brzy otevře. Jenže pak si uvědomila, že i když trčí v malé mašince, kde se skoro nemohla hnout, děje se něco hrozně divného. Měla pocit, jako by plavala. Divné. Rozhodla se sníst ještě trochu slizu a počkat. Stejně nemohla dělat nic jiného.
Vědci na pozemském povrchu slavili. Lajka přežila start a teď, bezpečně uvnitř Sputniku 2, obíhala Zemi. Objevily se nějaké drobné potíže, ale mise uspěla. Pes se uklidnil a dokonce něco snědl.
Možná bude ještě žít… možná i několik dní. Více ne. Stala se z ní oběť na oltář vědy a pokroku, z malé podvraťácké fenky z moskevských ulic. Byla moc hodný pejsek. Odvážný pejsek. A brzy bude mrtvý pejsek, posteskla si část z nich zachmuřeně.
Jenže se pletli.
Krátce po dokončení druhého oběhu ztratili kontakt s kapslí. Rádio přestalo fungovat. Několik teleskopů sledujících Sputnik opticky hlásilo, že se jim také ztratil.
První předpoklad zněl, že v důsledku nějaké zatím neidentifikované technické závady došlo k výbuchu, ale byl naprosto chybný.
Vědci neobjevili žádné stopy exploze, ani žádného dalšího závažného poškození, když zoufale zkoumali kapsli poté, co se objevila na okraji Bajkonurského kosmodromu, z něhož byla vypuštěna. Pravda, nějaké škrábance by se našly, pravděpodobně způsobené pádem tak z metrové výšky, ale nic závažného. A po otevření kapsle, což nikdo nečekal, dokonce se nikomu ani nesnilo, že by k tomu mohlo dojít, pustili šťastnou Lajku zpátky na zemský povrch.
Lajka byla hrozně spokojená. Nebyla jen hodný pes. Byla i ten nejlepší pes. Odletěla do vesmíru a vrátila se.
Ale vědci z toho byli naprosto zmatení. Jediný svědek přistání, v tu chvíli značně podnapilý, jelikož zkonzumoval značné množství nápoje, který by se snad dal označit jako „vodka”, prý aby připil na odvahu hrdinné a k smrti odsouzené psí kosmonautky, tvrdil, že viděl „zasraně divnej talíř co lítal jak helikoptéra, akorát neměl vrtule, co se vznášel nad betonem a shodil ten krám s Lajkou na zem”.
***
Podrobnosti o tom, co přesně se odehrálo toho dne na oběžné dráze kolem Země byly dlouho utajovány v rámci intergalaktické bezpečnosti a i po zveřejnění bylo vysvětlení alibistické, matoucí, zdlouhavé blábolení, v základu se točící kolem tvrzení, že došlo k „propuknutí krátkodobého šílenství v důsledku závady zdravotnického zařízení”.
Některá fakta nelze rozporovat. Galaktický admirál Saran Arsten, velitel Pozemské interdikční a pozorovatelské flotily, vskutku utrpěl zdravotními potížemi v důsledku závady zdravotní jednotky, která ho měla udržet ve funkčním stavu, navzdory těžkým depresím způsobeným mnoha roky sezení ve velitelském modulu, kde nemohl prakticky nic dělat.
Když 3. listopadu vylezl ze zdravotní kóje, nacházel se v silně emocionálním stavu a nebyl zrovna plně funkční. Jednotka mu doporučila další medikaci a spánek, a podle záznamů se admirál pokusil pokynů držet, jenže pak vstal, aby si dal takzvaného čouda ilegální substance pašované z pozemského povrchu, ještě jednoho na uklidnění, než se znovu vrátí do medicinálního spánku.
Těch pár minut po jeho opuštění kóje je často označovány jako možný divergenční bod různých realit těmi, kdo věří v teoretickou existenci paralelních vesmírů. Kdyby se admirál vrátil na ošetřovnu, aniž by na chvíli nakoukl na můstek… kdyby si nevšiml na hlavní obrazovce nového pozemského orbitálního stroje, mohla se historie odehrát naprosto jinak. Většina historiků si je jistá, že jeho zástupkyně Bast Astaret by nikdy nevydala rozkazy zasahující do dění, jelikož psy nenáviděla.
Možná existuje paralelní vesmír, v němž se admirál vrátil ke spánku. Jenže v našem vlezl na můstek, chvíli zíral na obrazovku a pak se pomalu došoural k velitelskému křeslu a vyhnal z něj svou zástupkyni.
„Fo fe to děje?” zamumlal prakticky nesrozumitelně a s myslí zjevně ne zcela funkční, jak dosvědčují záznamy z můstku.
„Pozemšťané vypustili další satelit, ó pane.”
„Zas? Se nějak rozjeli, smradi. Další piksla s primitivním rádiem?”
„Tentokrát je uvnitř živá bytost, pane.”
„Hm. Zajímavé. Jsou to pěkně drzé opice, když si myslí, že toho chudáka dokážou vrátit zpátky, aniž by se jim usmažil v atmosféře.”
„Ehm, pane… oni nečekají, že se jim vrátí. Je to jednosměrná mise. Má jen za úkol dokázat, že pozemské organismy přežijí start a nějakou dobu na oběžné dráze.”
„Hm. Odvážní hajzlíci,” zamumlal admirál a dal si dalšího čouda z pozemského zařízení, které dohánělo systémy životní podpory na můstku k šílenství. „Tak na odvážného ale pitomého člověka, který se obětoval, aby…”
„Není to člověk, pane.”
„Cože?”
„Vypustili to se zvířetem. Se psem. Fenkou. Jmenuje se Lajka, pane.”
Admirál ostrými zuby, genetickým dědictvím po tisíce generací vzdálených primitivních předcích, překousl tlusté cigáro a zařval, plný vzteku a zoufalství.
„Pane?”
„Psa. Oni poslali psa, aby chudák chcípl ve vesmíru?”
„Ano, pane.”
„Psa. Člena rasy sice pod hranicí rozumu, ale neuvěřitelně roztomilé, v mnoha ohledech vrchol života na tom zatraceném šutru pod náma?”
„Ano, pane.”
„Psa, jeden z důvodů, proč jsem hlasoval proti jakémukoli agresivnímu galaktickému zasahování do jeho vývoje, protože vyvraždění těch zatracených opic, potenciálně setksakra nebezpečných, by mohlo ohrozit existenci psů?!”
„Ano, pane. Zachytáváme jejich telemetrii a máme k dispozici i hloubkový sken z našeho špionážního satelitu. Posílám vám to na obrazovku.”
Admirál rozmrzele chvíli koukal na informace před sebou.
„Za pár dnů ji chtějí otrávit. Svině zasrané…”
„Nemyslíme si, že přežije tak dlouho, pane. Jejich termální systém stojí za houby a teplota už teď stoupá.”
„Ona se uvnitř upeče,” zamumlal admirál. „Chudinka čubka. Tak hodná čubka. Ne, tohle nehodlám snášet!” vykřikl najednou, pak zaječel vzteky a nakonec se rozplakal.
„Pane?”
„Zachraňte ji.”
„Pane? Ale to nemůžeme…”
„Zachraňte ji, parchanti! Je to přímý rozkaz! Dostaňte ji domů. Je to hodný pejsek. Něco takového si nezaslouží!”
***
Historici se shodují, že i po tomto incidentu se mohly události snadno odchýlit od těch, které dodnes ovlivňují celou galaxii. Mohl se z toho stát jeden z dalších ututlaných případů, kdy nebyli členové interdikční flotily dostatečně diskrétní.
Ale admirál následující provokace ze Země nezvládl. Když o pár měsíců později satelit vypuštěný Spojenými státy americkými, hlavním rivalem Sovětského svazu, vyvezl na oběžnou dráhu sedm neuvěřitelně roztomilých štěňat, doprovázený smutným komentářem, jak tito pejsci zemřou, ale jejich oběť napomůže lidstvu dosáhnout hvězd, ztratil admirál veškerou sebekontrolu.
Štěňata se vrátila na Zem a došlo k prvnímu oficiálnímu rádiovému kontaktu, byť ve formě vzteklého řvaní v americké angličtině jen s minimálním přízvukem.
„Co vám jebe, vy zkurvení sadisti?! Už toho nechte!”
***
Stále není známo, co vedlo pozemšťany k vyvíjení dalšího nátlaku vypouštěním jednoho satelitu se psy za druhým. Konspirační teoretici tvrdí, že došlo k úniku informací z flotily mezi pozemšťany. Obvykle označují jako zdroj Bast Astaret, zástupkyni velitele. Na první pohled je to nesmyslné, jelikož bylo mnohokrát zdokumentováno, jak vyjadřuje své znechucení nad pozemskými psy a označuje je za ještě větší špínu než lidi.
Na druhou stranu vždy tvrdila, že se jí pozemské kočky zamlouvají. A také se stala první Galaktičkou vlastnící pozemskou perskou kočku, kterou obdržela darem prvního dne, kdy se Galaktici a Pozemšťané poprvé setkali tváří v tvář (a v některých případech tváří v chapadla). Tedy, kdy se setkali poprvé oficiálně.