Pavouk a chapadla

---

Modulované zaskřípání oznámilo blížícího se návštěvníka. Mangaro znechuceně zacvakal kusadly a současně s tím si zhluboka povzdychl, což pro něj nebylo přirozené, ale patřilo to mezi jeden z mnoha návyků, které si osvojil během svého pobytu na Zemi. Sám si nebyl jistý, jestli s tímhle začal jako s úmyslnou emulací lidského chování, nebo se to prostě tak nějak stalo, jako s mnoha jinými. Ne snad, že by mu to v očích náhodného lidského pozorovatele jakkoli pomohlo, zvlášť s ohledem na to, že se statisticky vzato u lidí dala očekávat alespoň nízká úroveň arachnofobie, takže ho vzdychající pavouk spíš vyděsí ještě víc. A i kdyby to byl dokonce jeden z těch vzácných jedinců, kterému se naopak pavouci líbili, s ohledem na Mangarovu velikost se vždy dal očekávat záchvat paniky. Za dvacet let strávených v podzemí New Yorku se našel přesně jeden člověk, který při prvním pohledu na něj reagoval nadšením, ale Nataša byla na lidské poměry… zvláštní.

Mangaro odložil svou speciální klávesnici modifikovanou pro použití malými manipulátory a rychle přejel pohledem nejprve řady monitorů a pak i celou svou pracovnu, pro případ, že by se někde válelo něco kompromitujícího. Přeci jen, tohle byla oficiální návštěva. Asi. Těžko říct, s ohledem na všechno to utajení a nejasné poznámky. Sice se na ni netěšil, ale už bylo na čase. I letmý pohled na horní řadu monitorů, které zobrazovaly stream, všechny statistiky a predikce i aktuálně měřené hodnoty aktivity, dával jasně najevo, že se blíží k bodu zlomu.

Levým dlouhým manipulátorem přepnul obrazovky před sebou na detailnější informace ze svého fyzického okolí a vyvolal si záběr z kamery v podzemním tunelu. Na viditelném spektru se tam pomalu šoural drobný muž v neforemném kabátu a pomačkaném klobouku, natolik připomínající běžného bezdomovce, až to klidně mohl být nečekaný a nevítaný náhodný návštěvník, který se v podzemí bez ohledu na všechny možné urban legendy zkoušel skrýt před mrazem venku. Ale už infračervený obraz, o dalších senzorech nemluvě, jasně ukazoval, že je to očekávaná oficiální návštěva.

Snad. Energetický senzor označil na postavě hned několik míst, kde se skrývaly předměty, z nichž by pozemský vojenskoprůmyslový komplex umřel radostí, pokud by se k nim dostal, a které by nejspíš vedly ke spoustě smrtelných nehod v laboratoři, kde by se je pokusili analyzovat a zduplikovat. Ale všechny vzbouřené klony už byly dávno uloveny a všichni ti, kteří měli k takové technologii přístup o Mangarovi věděli a netroufli by si přijít bez ohlášení. Na druhou stranu, taky to mohlo…

Pavouk se otřásl a potlačil záchvat paniky a paranoiu dřív, než se dostane na úroveň, kdy by musel aktivovat implantát s uklidňujícími medikamenty.

Měl jsem se na to vykašlat. Měl jsem dodělat doktorát podle původního plánu a dávno z téhle planety vypadnout… A i kdyby ne, rozhodně jsem se neměl nechat nalít do všech těch proklatých intrik a prasáren. Jsem programátor! Nemám vlohy pro tuhle špionážní práci!

Zamyslel se. Ano, zase mu to projelo hlavou slovo od slova jako mantra. Udělal si poznámku, aby si někdy připravil trochu jiné nadávání na svůj osud. A pak tu poznámku rovnou přeposlal chatbotovi, ať mu nějaké vygeneruje.

Další věc, na kterou si až nepříjemně rychle zvykl. Přestože tomu odmítal říkat AI, stejně to bylo hrozně návykové a nebezpečné.

„Jsem tu, pusť mě dovnitř,“ ozvalo se z audio feedu u vstupu do podzemního hnízda. V galtrojce, standardním jazyce Flotily. Mangaro si povzdychl. A mě budou buzerovat za neopatrnost a nedostatečné utajení.

„Pojď dál,“ řekl nahlas anglicky a otevřel průchod, který na první pohled vypadal jako běžné dveře do prostoru pro údržbu. Po jednom nečekaném setkání před mnoha lety, kdy byl ještě mladý a naivní student na své první expedici, strávil spoustu času pečlivým zabezpečením veškerého okolí. Sice to tenkrát dopadlo ve výsledku velmi dobře, ale i tak se stále děsil, že by k němu někdy mohl zavítat někdo nezvaný.

Slezl ze svého pohodlného lehátka a sedl si do rohu vedle gauče. Schválně se nahrbil a přitiskl si končetiny k tělu, aby vypadal co nejmírumilovněji.

I tak sebou postava v klobouku škubla, když vstoupila do nory a zahlédla ho.

Bylo vážně otravné, že jeho vzhled vyvolával instinktivní vyděšené reakce i u těch, kteří ho dobře znali a měli by být na jiné rasy zvyklí.

„Posluž si, admirále,“ mávl předním manipulátorem ke stolku, na kterém stála spousta různých lahví a plechovek.

„No nazdar, ty starej pavouku,“ zahvízdal jeho návštěvník tím podivným melodickým hlasem, který používal pro pozemské jazyky, a sundal si klobouk spolu s jednoduchou latexovou maskou. Pak upřel pohled svých obrovských černých očí na nabízené občerstvení. Vypadalo to, že nějaké potřebuje. U klonů těžko říct, ale zdálo se, že na všechny strany vyzařuje únavu… a strach? No super. Já věděl, že to bude nepříjemný pohovor.

Mangaro tohle klonům a spoustě dalších galaktických ras opravdu záviděl. Stačilo oblečení a jednoduchá maska a mohli se procházet mezi lidmi relativně bezpečně. A v dnešní době by kloni na spoustě míst prošli i bez masky, stačilo by se tvářit, že je to cosplay klasického šediváka. On, jako třistapadesátikilový pavouk s osmi velkými chlupatými končetinami a sadou menších manipulátorů takovou možnost prostě neměl. Zkusil to jen jednou, na naléhání Natašy, která ho zatáhla na jeden malý scifi con, ale málem to skončilo katastrofou, když ho zvědaví cosplayeři chtěli rozebrat, aby se podívali, jak ten úžasný kostým funguje. Pořád z toho měl noční můry. Ani ne tak z toho, co se málem stalo, ale ze všech těch lidí najednou. Na jednu stranu po nějakém kontaktu toužil a záviděl těm, kteří si ho mohli dopřát, na druhou stranu se ho děsil. Zlatý internet a sociální sítě.

„Trávu náhodou nemáš?“ zeptal se admirál. „Nemáš. Nevadí, mám vlastní,“ dodal a zalovil v kapse kabátu. „Chceš?“

„Ne. A pokud mi tu chceš hulit, tak si sedni támhle do rohu a zapni tlačítkem klimatizaci,“ zaskřípal znechuceně Mangaro. „Tak čemu vděčím za tu návštěvu? Konečně ses obtěžoval pročíst všechna moje hlášení a žádosti, že musíme vymyslet, co s tím budeme dělat?“

Admirál interdikční flotily znechuceně přikývl a zapálil si univerzálním prstenem tlustý joint. Smutně otevřel ústa plná drobných ostrých zubů a vyfoukl kouř do místnosti.

„Do klimatizace,“ zasyčel Mangaro a znovu ukázal do kouta, který před časem zařídil jako kuřárnu kvůli svým dvěma lidským kamarádům, kteří si nedokázali představit, že by si k pár pivům nezapálili.

Šedivák poslechl a chvíli jen zamyšleně dýmal.

„Jo, vypadá to, že je všechno víc v hajzlu, než jsem si myslel,“ přiznal se na konec a rozhlédl se. Oči se mu rozšířily, když si všiml obrazovky se streamem, kde se právě několik chapadel chystalo k další penetraci zděšeně se tvářící školačky.

„Mohl bys to svinstvo vypnout? Aspoň na chvíli?“

„Ne,“ odsekl Mangaro. „Tak co s tím budeme dělat? Poslední rok ti píšu každý měsíc, jak se to vyvíjí, a jak blbě vypadají prognózy…“

„Já vím, já vím,“ zamával admirál rukama, až se kolem něj rozvířil hustý marihuanový kouř. Odsávací koutek byl dimenzovaný na obyčejné cigarety, ne na tlusté jointy velikosti kubánského doutníku, a tak nestíhal. „Ale… hele, děje se toho prostě moc a já to nedávám. Říkal jsem ti, že máš mou plnou důvěru, a doufal jsem, že to udržíš pod kontrolou, ale promiň… Mangaro, tohle je v prdeli.“

„Máme tak rok dva. Zkouším pár dalších věcí…“

„Nemáme! Hele. Teď se budu bavit jen tak hypoteticky. Co by kdo musel udělat, aby dokázal zarazit lidská AI…“

„Pořád ti říkám, že to není pravé AI…“

„To je fuk! Co by se, hypoteticky pochopitelně, muselo stát, aby se to celé zvrátilo? Všechny ty chatboty a generátory obrázků a videí, aby to prostě skončilo, nebo minimálně zastavilo a vrátilo na úroveň před pár lety?“

Mangaro se usmál. „Zrovna tohohle se bát nemusíš. Je to příliš decentralizované. Spousta firem a fabrik, co vyrábí hardware. Software a většina modelů jsou volně dostupné…“

„Říkáš to, jako bys na to byl pyšný!“

Mangaro se zamračil, což byla další grimasa, kterou odkoukal od lidí. Jen v jeho případě to s ohledem na množství očí vypadalo opravdu děsivě. Samozřejmě, že jsem na to pyšný!

„Pokud se nebavíme o tom, že bys náhodou ztratil kontrolu nad pár bitevními loděmi, které by ovládli vzbouření kloni, musela by to být koordinovaná akce spousty agentů po celém světě. Zničení továren na čipy, oslabení nebo zničení internetové infrastruktury…“

„Ty satelity by se daly vyřešit snadno…“

„Ty na to nemají vliv,“ odsekl Mangaro. „Páteř je všechno optika tahaná křížem krážem. Musela by to být opravdu totální globální katastrofa.“

„Takže jsme vážně v hajzlu, naprosto v hajzlu,“ posteskl si šedivák, vstal a zamířil ke stolu. Natáhl se po lahvi whiskey a pak se zarazil. „Mangaro. Kofeinový energeťák? Kafe v plechovkách? Ech… to už je to s tebou fakt tak špatně, že jsi, zrovna ty…“

Mangaro se zděsil. Vůbec si při zběžné kontrole místnosti neuvědomil, že část pití na stole byla pro Natašu. Na něj, stejně jako na naprostou většinu galaktiků, fungoval kofein hůř než na lidi heroin. Naprázdno klapl čelistmi a pak se rozhodl, že bude lepší vypadat jako feťák v posledním tažení, než přiznat existenci své lidské přítelkyně. Opravdu se mu nechtělo vysvětlovat, jak už dávno porušil prakticky všechna bezpečnostní pravidla, která přísahal dodržovat, jen aby mu bylo dovoleno provádět studium vývoje lidské informatiky přímo na místě. Stalo se to už dávno. Začalo to nečekanou návštěvou dvou pracovníků údržby kanálů a pak se to nějak zvrhlo a nabalovalo dál a dál.

„Ano, všechno je špatně!“ zasyčel místo toho. „Četl jsi vůbec moje prognózy?“

Šedivák se ošil a napil se přímo z lahve. „Jen jsem to projel,“ zabručel nakonec. „Hele, takže… jedině vybombit? Zkopnout lidskou civilizaci zpátky do středověku?“

Mangaro se natáhl klepetem po flašce vodky, zastrčil do ní brčko a pořádně nasál, než pokračoval: „Doufám, že vážně mluvíme hypoteticky! Protože pak jsme skončili! Něco takového by bylo porušení Příměří, takže by se do nás pustili všichni ostatní! Zemi bychom mohli odepsat!“

„Já se bojím, kamaráde, že už je odepsaná. A nemůžu si pomoct, řekl bych, že je to částečně i tvoje vina. Přiznej se, že jsi jim s těmi AI pomohl. Tak jako předtím s Linuxem. A jsem si jistý, že i s bitcoiny…“

„Pořád ti říkám, že to nejsou opravdová AI!“

„To je úplně fuk. Včera, když jsem se dozvěděl, co se na nás žene, jsem si něco zkusil, a nahání to hrůzu i mně! Tohle je daleko za limitem!“

„Pravda,“ uznal neochotně Mangaro. „Kdyby byli pozemšťani členové Federace, už by na ně protisingularitní kontrola vlítla, že se začínají blížit povoleným hranicím, ale víš jak. Pořád nedošlo k oficiálnímu prvnímu kontaktu. Už by se to dávno stalo, kdyby … někdo… neustále nesabotoval jejich…“

„Většinou si to dělali sami,“ namítl nespokojeně admirál a znovu se napil.

„…Nesabotoval jejich vesmírný výzkum, už by naplnili podmínky a…“

„A stejně by k tomu nemohlo dojít, vždyť víš. Kvůli Příměří. Ostatní dali jasně najevo, že pokud je kontaktujeme a vezmeme mezi sebe, tak vylezou ze svých děr a dovedeš si představit, jaký by to byl…“

„Až moc dobře, i když pořád nevím, kdo všechno v tom Příměří je. Nikdy jsi mi neřekl detaily, kromě pár historek vím víc jen o támhletom zmrdovi!“ vyštěkl naštvaný Mangaro a ukázal na obrazovku se streamem. Z notebooku na pultu se ozvalo zapípání příchozí zprávy současně se zavibrováním na pravém manipulátoru. Pavouk do nich vztekle klepl kusadlem. Ať je to cokoli, musí to počkat.

Šedivák se otřásl a vytřeštil oči.

„To není kreslený, to vypadá… realisticky. Až moc realisticky…“

„Klid. Samozřejmě, že je to generovaný tím, co považuješ za AI.“

„Aha… Tak proto? Ty to svinstvo generuješ? Proto jsi…“

„Vždyť ti to píšu v hlášení pravidelně! Myslel jsem, že proto jsi sem přišel! Abychom probrali, co budeme dělat, protože to prostě nestačí!“

„Jak nestačí?“ zamračil se admirál. „Mě přijde, že je to až moc…“

„Jenže chce víc! A lidi prostě negenerujou dostatek vlastních prasáren. Jakmile přišli s tím nápadem na generační modely, což je mimochodem fakt geniální, chytil jsem se toho. Hele, ven s tím. Co se teda děje? Já myslel, že jsi přišel kvůli tomuhle.“

Mimozemšťan se znechuceně zadíval na dno lahve a znovu si potáhl z jointu.

„Nějaký idiot kecal. Letí sem další flotila…“

„No konečně. Co tě znám, si stěžuješ, že máš málo…“

„Nech mě domluvit, sakra! Flotila veze oficiální inspekci, která hodlá přehodnotit pozemský vývoj. A jelikož se k nim dostalo dost toho, co se tady teď děje, tak s sebou pro sichr vezou nova bombu.“

„Kurva.“

„Jo. Sto kurev a možná i víc. Pokud uvidí tohle, tak je z toho jebne. V lepším případě vyhlásí kontakt a pokusí se lidi donutit, aby…“

„Ale to poruší Příměří! Snad přece nechtějí riskovat…“ Mangaro se odmlčel a vyděšeně se stáhl do klubíčka, připravený reflexivně uskočit a utíkat, nebo bojovat. „Vědí o Příměří, že ano? Vědí, že je Země dimenzionální nexus, ze kterého vedou dormantní a polootevřené portály na všechna možná místa? A minimálně do jednoho světa, který je po singularitě obsazený rasou energetických bytostí?“

„Ech… Oficiálně Federace považuje Zemi za zapadlou, celkem roztomilou planetu, kde se místní obyvatelstvo pomalu šplhá k bodu, kdy můžeme navázat kontakt. Někteří ve flotile a pár dalších úřadech ví, že máme něco jako Příměří s jinými entitami, ale myslí si, že jsou to jen Bemíci a Iluminátoři. Nevědí…“

„O elfech? O tomhle?!“ Mangaro vztekle zagestikuloval končetinami a místo aby vztek potlačoval, raději ho posílil, jinak mu hrozil panický záchvat, po kterém by se zkroutil do klubíčka a přestal všechno vnímat.

„Už chápeš, jak jsme v hajzlu? Nezbývá nám, než se zkusit domluvit s těma, co jsou trochu rozumnější, jestli nám s tím píchnou, a společně nějak zatlačit na lidi, přece jen nějaké kontakty máme, ať to prostě vypnou. Aspoň dočasně. Nafingujeme zas nějakou epidemii, nebo blackout a…“

„Ale to nemůžeme! Protože pokud ano, tak se to okamžitě spustí! Aktuálně používám přes 20% pozemské kapacity na generování streamu! Přestává to stačit a navíc už mi dochází bitcoiny, takže musím dělat různé čachry, abych to udržel aspoň na stávající úrovni, jenže jemu to nestačí! Furt ti to píšu do hlášení, který zjevně vůbec nečteš!“

„No tak mu budeš pouštět jako původně jen ty pozemský kreslený a pojedeš to dokola, aspoň nějakou dobu…“

„To nemůžu! Neustále chce víc a víc. Pokud mu nestreamuju non-stop 24 hodin, začne se vztekat. Stačí, aby došlo k půl sekundovému výpadku, a už se třese. Dělám různé experimenty, ale nemůžu se opakovat, protože si to ten hajzl pamatuje a hned vyteče a začne vyhrožovat. Dokonce byl ochotný k něčemu jako přímá komunikace, a naštěstí se mi podařilo nalhat mu, že nemůžu posílat víc než jeden kanál, ale když kvantitu nemůžu navýšit, chce složitější a divočejší věci. Nové věci. A já už fakt prostě nevím, kde to brát. Pokud mu to úplně utneme, tak se nasere, otevře si portál dokořán, a pak se poserou úplně všichni! Bude to úžasná show, soutěž kdo dřív ovládne nebo zničí celou Zemi!“

„Takže si to můžem rovnou hodit,“ zasmušil se šedivák a zamířil ke stolu pro další láhev. Vzal do ruky plechovku s kávou, ale pak ji raději odložil a spokojil se s vodkou.

Mangaro se otřásl. Čekal, že to bude zlé, ale tohle vypadalo na den, kdy se posere úplně všechno. Napil se a začal přemýšlet, jak si zařídit evakuaci… a jak na loď propašovat Natašu.

„Mangaro, tohle je fakt v prdeli. Nečekal jsem…“

„Opovaž se z toho vinit mě! To byl tvůj geniální nápad, vypěstovat Cthulhuovi závislost na chapadlovém pornu!“

Chvíli na sebe jen vztekle zírali. Ano, dneska už se to hůř posrat nemůže, pomyslel si pavouk a zase jednou zapomněl na jednoho z členů Příměří, vždy dobře se bavícího boha Murphyho.

Dveře vedoucí do bunkru klaply a ozvalo se veselé: „Miláčku, už jsem doma!“

Mangaro se pomalu otočil a koutky očí sledoval vytřeštěného admirála. Měl pocit, že v hlavě slyší Murphyho pobavené: Ale může.

Nataša na sobě měla své obvyklé oblečení - neoblečení, vhodné na návštěvu nějakého divočejšího nočního klubu. Síťované punčochy i spodní prádlo částečně zakrývané koženou minisukní jí utkal Mangaro k nedávným narozeninám.

„Natašo! Co tady sakra děláš?!“ vyštěkl admirál.

Mangaro šokovaně pustil láhev.

„Měla jsem v plánu strávit příjemný večer se svým přepracovaným přítelem, ale když jsi tady a jelikož mi na zprávy neodpovídáš, hodlám využít příležitost a projednat pár věcí ohledně Příměří,“ ušklíbla se Nataša a pak se omluvně usmála na zděšeného pavouka. „Promiň, miláčku. Od začátku jsem ti to chtěla říct, ale nikdy nepřišla vhodná příležitost. S ohledem na průser, do kterého se všichni řítíme, jsem byla odhodlaná přiznat se ti dnes večer, ale asi bude lepší se do toho rovnou pustit.“

Pak pokrčila rameny a rozpřáhla černá průhledná křídla z čiré energie přes půl místnosti.

„Pánové zástupci Galaktické Federace, Peklo není potěšeno současným děním. A naši z toho taky nemají zrovna radost.“