Návrat nekonečného klidu

---

Když se lovec konečně probral, cítil se podivně klidný. Ten klid byl všude, tlačil se mu na mozek a snažil se ho donutit, aby zase usnul. Ale nepříjemný chlad mu v dalším spánku zabránil. Měl pocit, že je promrzlý na kost.

Uvědomil si, že leží obličejem ve sněhu a opravdu mrzne. Pokusil se zhluboka nadechnout, ale jen se rozkašlal. Po chvíli se dokázal převrátit na záda a setřepal ze sebe sníh. Nějakou dobu jen zíral na oblohu, zabarvenou do ruda zapadajícím sluncem, a pak se otřásl. Byla mu hrozná zima a cítil se neskutečně unavený.

Pomalu se posadil za hlasitého skřípání a protestování prochladlých kloubů. V ruce něco svíral. Svou pušku.

Usmál se.

Dokud měl pušku, bylo všechno v pohodě. Ale ta zima… musel se začít hýbat, najít si přístřeší, jinak zmrzne.

Postavil se a rozhlédl se kolem. Nějak se dostal do lesa, na malou mýtinu. Viděl své vlastní stopy ve sněhu, nepravidelné kroky vrávorajícího muže který mlel z posledního, ale stále se snažil utéct.

Před něčím utíkal, ale nedokázal si vzpomenout, co to bylo.

Rychle zkontroloval nábojnici v komoře pušky. Sáhl si na opasek a spokojeně nahmatal svůj revolver, nabitý a připravený distribuovat smrt a spravedlnost. Lovec měl stále své zbraně. Batoh sice někde ztratil, ale byl ozbrojený a nebezpečný. Byl naživu.

Jen promrzlý na kost a podivně klidný.

Chvíli o tom přemýšlel. Věděl o sobě, že má spoustu chyb. Byl příliš agresivní, málokdy dokázal jen tak stát a čekat, do všeho se vrhal po hlavě. Ten všeprostupující klid byl divný. Možná to byl následek podchlazení.

Jeho mysl byla klidná, ale jakoby plná temné vaty. Musel se hodně soustředit, aby si dokázal vzpomenout kdo je, kde je a co se stalo.

Příšera, děsivý přelud s ostrým spárem zářícím nečistou magií. Kostel. Kultisté. Najednou se mu to v hlavě všechno objevilo. Vzpomněl si na boj, na zradu a zajetí. Zaplavily ho vzpomínky na zoufalství a vztek, který cítil. Znovu si prožil záchvat spravedlivého hněvu, který mu pomohl uniknout a utéct do lesa, aby se skryl, s úmyslem nabrat síly, než se vrátí a vykoná, co je potřeba. Pak přišla ta chvíle, kdy se vycházející slunce vyhouplo nad daleké zasněžené pohoří a on už prostě nemohl dál. Přestože se mu v tom instinkt pro přežití snažil zabránit, musel si na chvíli odpočinout. Padl do sněhu, jen na chviličku zavřel oči… a usnul.

Vycenil zuby a zavrčel.

„Mě nedostanete, příšery. Jsem ten největší lovec, který kdy kráčel po tomhle světě!“ zasyčel v duchu, protože ho promrzlé rty nechtěly poslouchat. „Špíno nečistá! Zničím vás! Pomstím se!“

Všechno se to vrátilo. Už věděl, co musí udělat.

Slunce pomalu zapadalo, přestože jeho poslední vzpomínky byly na noc, černočerně temnou úmysly i děním, byť ozařovanou měsícem v úplňku. V záři úplňku, díky kterému se mu podařilo uniknout, dokud mu s vycházejícím sluncem nedošly síly. Znamenalo to, že musel strávit skoro celý den v závěji. Nebylo nijak zvlášť divné, že byl tak prochladlý.

Spíš byl malý zázrak, že už nezmrzl a nevypustil duši.

Udělal první krok a pak další. Nemusel sledovat své vlastní stopy. Instinktivně věděl, kam musí jít.

Přímo ke středu všeho zla.

Nebyl si jistý, jak dlouho vrávoral lesem, než se chladem ztuhlé klouby a svaly konečně přestaly bránit a začaly fungovat tak, jak měly. Slunce už bylo částečně skryté za dalekými zasněženými horami, a jeho paprsky vše zabarvovaly rudě. Barvou krve.

Lovec postřehl mezi stromy rozpadající se kamennou zeď a spíš vycítil než uviděl v dáli budovu starého kostela.

Ušklíbl se a vesele zasyčel promrzlými rty. „Tentokrát to bude jiné,“ pomyslel si. „Tentokrát vím, co mám čekat.“

Chvíli mu trvalo, než se dokázal vyškrábat přes zeď. Jeho tělo znecitlivělé chladem stále nespolupracovalo, cítil z něj jen slabou tupou bolest. Musel to vyřešit rychle a pak si najít útočiště někde v teple. Potřeboval si odpočinout.

Měl by si odpočinout. Měl by nabrat zpátky síly. Bylo hloupé vracet se v takovém stavu a snažit se bojovat proti tomu podivnému klidu, který mu stále našeptával, ať si lehne a spí. Klid byl všudypřítomný a skoro nahmatatelný. Vyvolával v něm chuť si aspoň sednout, sledovat zapadající slunce a obdivovat barevnou oblohu i lenivou klidnou zasněženou krajinu zabarvovanou posledními paprsky denního světla. Chtělo se mu meditovat o svém životě plném násilí a možná se nad sebou zamyslet. Měl by si užít tu trochu klidu a snít o lepším zítřku.

Udělal další krok a uvědomil si, že ten klid se snaží potlačit každý jeho pohyb, dokonce i silnější myšlenky nebo emoce. Bylo mu to povědomé. Zamračil se a pokusil se jít rychleji.

Nedaleký balvan ho lákal, ať si sedne a odpočine si. Potlačil tu myšlenku. Nebude mít klid, dokud nepotrestá zlo a nepomstí se za zradu.

Ale cítil se tak unavený. Možná by si mohl jen na chvilku oddechnout. Puška mu najednou připadala mnohem těžší než obvykle a zbytečná. Měl by…

Vztekle zasyčel a kousl se do rtu. Byl chladem tak otupělý, že necítil bolest, i když si byl jistý, že si ret prokousl skrz naskrz.

Proč se namáhat, proč toužit po bolesti, zeptal se sám sebe najednou. Budiž mír. Budiž klid. Odpočiň si, sedni si na ten náhrobek…

Náhrobek. Všude kolem něj byly hroby, některé komplikované a zdobené, jiné jen z jednoduchého otesaného kamene, další dávné, popraskané a rozpadající se.

Lovec konečně dokázal překonat kouzlo, které mu pomalu obalovalo mysl od chvíle, kdy přelezl přes pradávnou kamennou zeď obklopující hřbitov.

Vzpomněl si. Soustředil se na svou nenávist vůči nečistým silám a použil ten spravedlivý hněv, aby roztříštil ten všepřetrvávající klid. Klid se otřásl a na chvíli ustoupil.

Cítil ho na okraji své mysli, na hranici vědomí, jak číhá na svou příležitost, aby ho znovu ovládl, donutil ho lehnout si na zem a umrznout.

Stále na něj volal a snažil se ho spoutat.

Skrze špinavá okna kostela viděl blikající světla. Když se soustředil, slyšel tiché zaříkávání vycházející zevnitř. Nedokázal rozeznat slova, ale to bylo jedno…

Budiž mír, řekl mu klid nápomocně. Budiž mír pro živé i mrtvé. Přijmi klid. Přijmi mír. Nekonečný, všepřetrvávající mír a klid.

Lovec zamířil ke kostelu. Hlasy zevnitř i v jeho vlastní hlavě nabraly na síle.

Zatracení proklatí kultisti. Poprvé ho převezli, ale bylo na čase rozdělit mezi ně spravedlnost ve formě olova ráže .45. Lovec udělal další krok a další.

Měl pocit, jakoby kráčel proti silnému větru. Každý krok byl neskutečně namáhavý. Na každý pohyb se musel pekelně soustředit. Kouzlo se snažilo spoutat jeho mysl, chytit ho do pasti a nechat zmrznout. Poprvé mu podlehl, protože ho překvapilo. Nevěděl, co má čekat.

Ale díky té bolestivé chybě byl teď připravený.

Konečně se dostal až ke kostelu a opatrně nahlédl oknem dovnitř. Houf vesničanů klečel na podlaze a opakoval zaříkávání starého vousatého muže v čele…

Vzpomněl si. Byl to místní kněz. Ten, který ho najal a pak zradil.

Vztekle zavrčel.

Zvuk, který mu vyšel z hrdla, ho samotného vyděsil. Byl to skřek plný nenávisti, jaký by lidské hlasivky neměly dokázat.

Ale nenávist mu pomohla překonat kouzlo všepřetrvávajícího klidu. Na chvíli dokázal myslet jasně.

Těch zatracených kultistů bylo příliš mnoho a někteří byli viditelně ozbrojení. Jeho nenávist kázala, aby vrazil dovnitř a postavil se jim, ale obával se, že by ho zabili dřív, než by dosáhl něčeho smysluplného.

Bude lepší připravit past. Přepadnout je. Kdyby počkal na konec jejich temného rituálu a pak…

Ano. Pro jednou bude opatrný. Bezhlavý běh do nebezpečí ho předtím málem stál život.

Pomalu se stáhl zpátky. Slunce už bylo skoro úplně skryté za vzdálenými horami. Brzy na hřbitově zavládne tma a zlo vyvolané kultisty.

Budiž mír, trval klid na svém. Přijmi klid. Přijmi věčný všepřetrvávající klid. Přijmi svůj osud. Nech smrt, ať si tě vezme.

Lovec zasyčel. Kouzlo bylo silné.

Ale on taky. A jeho na zakázku vyrobená puška s vyrytými ochrannými i útočnými runami a speciální munice uvnitř byla ještě silnější. Nikdy ho nezklamala. Fungovala dokonce i na tu příšeru, kterou na něj kultisté poslali.

V hlavě se mu objevily další úlomky vzpomínek na boj. Vybavil si tvář stvůry, kterou vystopoval nedaleko v lese. Vypadala jako krásná žena, se smutným obličejem jakoby vytvarovaným z měsíčního světla, ale krása se změnila na nenávist a vztek, jen si ho přelud všiml.

Vzpomínal na boj a na to, jak pronásledoval prchající stvůru, která pochopila, že nemůže vyhrát, a pokusila se vrátit za svými pány.

Kultisté. Falešný kněz, zrádce. Vůdce kultu. Pokud by ho lovec dokázal vyřadit ze hry, měl by být následný boj mnohem jednodušší.

Musel stále bojovat proti klidu, ale našel si vhodné místo, odkud dobře viděl na vstup do kostela. Dost daleko na to, aby mu to koupilo trochu času, než se k němu šílení fanatici dostanou, ale zároveň dost blízko, aby si mohl být jistý, že zasáhne každou ránou.

Byl to hrob, zjevně nový a už narušený, násilím otevřený. Z hromad rozházené hlíny vyčnívalo roztříštěné víko rakve. Jednoduchý kamenný náhrobek ležel převrácený na zemi. Lovec si všiml, že je do něj vyryté nějaké jméno a řádek delšího textu, ale měl problémy zaostřit oči, aby dokázal písmena přečíst. Stejně to v tu chvíli nebylo důležité.

Na ten otevřený hrob si nepamatoval. Kultisté zjevně vyvolali dalšího nemrtvého, spoutali ho a používají ho pro své nečisté účely. Nejspíš jako zbraň proti lovci. Rozhlédl se kolem, ale nikde neviděl žádnou stopu netvora.

Ale ten hrob byl ideální místo. Lepší zákop na přestřelku si přát nemohl.

A tak se nasoukal dovnitř, zamířil puškou na vstup kostela a čekal. Neustále při tom bojoval s chladem, klidem, i nesmyslnou touhou rozběhnout se a zaútočit. Musel si počkat na vhodnou chvíli.

Budiž mír. Přijmi klid. Budiž klid! Síla kouzla nabrala na intenzitě spolu s hlasy vycházejícími z kostela. Rituál byl zakončený hlasitým výkřikem známého hlasu.

Hlasu zrádce. Hlasu falešného kněze.

Klid dokázal ovládnout lovcovo tělo i emoce. Ale mysl mu stále fungovala, připravená jednat.

Slunce zapadlo za pohořím a světlo v oknech kostela zhaslo. Dveře se otevřely a první z kultistů vyšel ven.

Lovec málem v tu chvíli vystřelil, ale uvědomil si, že jako prvního musí sundat jejich vůdce. S trochou štěstí…

Ano. Z kostela odcházeli všichni, včetně vousatého kněze.

Měl pocit, že v tvářích kultistů rozeznává strach.

„Já jim dám důvod, proč se bát,“ pomyslel si chladně. Pokusil se stisknout spoušť.

Bylo to těžké, ale vyvolal svou nenávist, pokusil se zhluboka nadechnout, a pak zamířil na hlavu kněze.

V pušce měl osm nábojů. Kultistů bylo víc, ale pořád měl svůj revolver. A smrt jejich vůdce by mezi ostatními měla vyvolat paniku.

Přijmi klid! Budiž klid! Budiž mír! Klid vycítil lovcovy úmysly a zoufale se pokusil rozdrtit jeho mysl.

Kněz si toho všiml. Náhle se zarazil a podíval se přímo na lovce.

Ten promrzlým prstem stiskl spoušť s vědomím, že asi mine. Výstřel roztříštil nečisté ticho a klid hřbitova.

Těžká kulka proletěla kolem obličeje kultisty a vyrvala ve zdi kostela velkou díru.

Lovec klidně pohnul pákou, aby nabil další náboj. Kněz pozvedl ruce a začal vyděšeným hlasem něco deklamovat. Lovec vystřelil.

Znovu minul a vztekle zachrčel.

Černokněžník pokračoval v temném zaříkávání, zatímco se jeho zpanikaření nohsledi s křikem rozprchli.

Lovec dokázal nabít a vystřelit potřetí.

Ale klid byl příliš silný. Nebo to možná bylo chladem, který už cítil i v morku kostí. Vlastně necítil nic než chlad. Už ani nenávist nedokázal vyvolat.

Marně se pokoušel pohnout pákou, ale nešlo to.

Vztekle zavrčel. Selhal. Kultisté se pomalu blížili, aby ho dorazili a zneuctili jeho tělo. Možná z něj dokonce udělají další nečistou stvůru…

V čele kultistů kráčel jejich vůdce, s roztaženýma rukama a s nečistou kletbou na rtech. Kouzlo proniklo hluboko do lovcova mozku a změnilo ho na bezmocnou loutku.

„Musíš přijmout mír,“ rozeznal lovec černokněžníkova slova. „Přijmi klid. Přijmi mír. Přijmi smrt…“

Lovec ze sebe dokázal dostat alespoň poslední výhrůžně zavrčení.

„Thomasi, příteli, musíš si vzpomenout. Musíš přijmout svůj osud,“ řekl černokněžník, když se sehnul nad lovcem, aby se mu zadíval do očí zblízka. Pak se mu pokusil sebrat pušku.

„Já nejsem tvůj přítel,“ chtěl lovec zavrčet, ale pak si vzpomněl. Konečně si vzpomněl na všechno. Smutek v knězových očích rozehnal temnou vatu zaplňující lovcovu mysl.

„Thomasi, příteli, na jednu věc nesmíš zapomenout. Nesmíš ji následovat, rozumíš? Až se rozhodne, že před tebou uteče, nejspíš se pokusí vyhledat útočiště zpátky ve své hrobce. Ale ty ji nesmíš následovat. Nesmíš překročit zdi hřbitova. Poutací kouzlo funguje i na živých myslích.“

Lovec si vzpomněl na varování a na to, jak ho ignoroval, odhodlaný dokončit práci a zničit přelud, který se před ním snažil uniknout za hlasitého řevu, chladnějšího než zimní vzduch kolem nich.

V hlavě se mu objevila vzpomínka na tu chvíli, kdy poprvé pocítil poutací kouzlo. Přelud, už částečně pod vlivem kouzla, se ještě na poslední chvíli otočil a udeřil lovce svými nehmotnými spáry.

Lovec si znovu prožil tu chvíli, kdy nevěřícně zíral na svou vlastní krev stříkající z rozervaného hrdla. Vzpomněl si na smutný pohled v očích kněze.

Pustil svou pušku a pomalu si sáhl rukou na krk. V prstech neměl skoro žádný cit, ale i tak nahmatal obrovskou díru. Zranění, které muselo být smrtelné.

Kněz mezitím pumpoval pákou lovcovy pušky a vyhazoval zbývající náboje do sněhu.

Lovec Thomas pochopil a přestal bojovat.

Ještě pořád vnímal, viděl a slyšel, ale nesnažil se nijak vzpírat vesničanům, kteří na rozkaz kněze odhrnuli hlínu a strčili jeho tělo do poškozené rakve.

Kněz se dotkl lovcovy tváře a smutně zavrtěl hlavou.

„Je mi to líto, Thomasi, ale udělal jsi chybu. Musíš přijmout mír.“

Thomas. To bylo jeho jméno, jméno vyryté i na převrženém náhrobku. Lovec Thomas konečně přijal klid a mír a smrt.

Ležel ve své rakvi, zatímco kněz a jeho pomocníci dokončili obřad poutání. Ucítil cosi známého. Svou pušku, kterou mu kněz vložil do rakve po boku. Poslední, co zaslechl, už v zavřené rakvi, byla hádka mezi knězem a jedním z vesničanů.

„Otče, říkal jsem to i předtím a měl jsem pravdu. Nemůžeme…“

„Lovec by měl být pohřbený se svými zbraněmi,“ přerušil ho kněz. „Ale uznávám, byla chyba nechat je nabité.“