Hrobit

Hobiti bývají stereotypy líčení jako malí, veselí, většinou kudrnatí, s chlupatýma nožičkama, leniví, nenažraní a pohodoví vidláci, v tabulce nebezpečnosti oscilující mezi "převážně neškodní až totálně neškodní", pokud teda nemají něco v kapsičkách.

Hobit, který vtrhl do hostince u křižovatky lesních cest a zamračeně si přejel pohledem osazenstvo, ty stereotypy už na první pohled narušoval.

Pravda, kudrnatý byl, alespoň tam, kde kudrny nevytlačila zjizvená pleš. Jestli měl chlupaté nožičky, to se kvůli vysokým gumákům nedalo poznat. Oblečený jako vidlák byl tak na půl, protože na sobě sice měl montérky na šlích, ještě navíc stažené v pase podivně zapleteným koženým řemenem, ale s košilí se neobtěžoval a mohutná holá ramena a bicepsy dávala najevo, že stavbou těla hobit připomíná spíš trpasličího kulturistu. Obsah kapsičky montérek nebyl znám, ale pozornost každého se soustředila na lopatu, delší než byl hobit sám vysoký, kterou měl ledabyle pohozenou na rameni. Lopata sice k vidlákům patří, ale tahle vypadala podezřele. Zpod špinavých skvrn prosvítal podezřele stříbřitý kov a majitelé opravdu ostrého zraku nebo špetky magického talentu mohli rozeznat vyryté runy.

Ale byla to hlavně hlava, který ohlašovala, že tohle opravdu nebude stereotypní hobit. Za prvé, díky svalnatému krátkému krku to vypadalo, že mu vyrůstá přímo z mohutných ramen. Za druhé, z brady mu rostl tenký pramínek vousů stažený nějakým drátkem, což bylo na hobita nezvyklé, protože prakticky vždy měli tvářičky holé a hladké jako nemluvňata. Velký zarudlý nos byl sice v hobití normě, ale zamhouřené oči planoucí vztekem, stíněné hustým obočím, a tvář zkřivená ve vzteklém úšklebku, který sliboval ošklivá zranění lopatou každému, kdo k tomu dá jejímu majiteli sebemenší záminku, to prostě nebyl obvyklý výraz hobita, a to ani v případě, že mu nějací kočovní zemědělci očesali meruňky.

Hobit, zjevně spokojený s tím, jak na něj všichni upřeně zírají, si vztekle odplivl, vycenil zuby včetně několika zlatých, a zasyčel: "Kde je ta nekrofilcka, co se mi srala do mýho hřbitova?!"

"Žádné rvačky v hospodě! Vyřiďte si to venku!" křikl okamžitě barman a zdůraznil to plácnutím dlaní do pažby zkráceného dvoutětivového arbalestu, schopného dodat žádostem obsluhy dvě bolestivé pobídky na jedno stisknutí spouště.

Pozornost hospody se soustředila na jeden konkrétní stůl. Černý plášť a černá kápě stínící mrtvolně bledý obličej nemusela automaticky svého nositele prohlašovat za milovníka těch druhů magie, které se vyskytují na spektru bílá a černá v oblasti, kde i ti největší volnomyšlenkáři a libertariáni trochu znervózní. Ale hlasitý smích a vyprávění o včerejší krátké, byť zábavné zastávce na hřbitově u nedalekého hobitího městečka měli ještě všichni v živé paměti. Většina osazenstva ještě před minutou souhlasila s názorem, že „hobiti jsou prostě patetická neškodná sběř“ a byla ochotná věřit pravdivosti tvrzení, že i z legrace vyvolané hobití zombie jsou ten nejsměšnější a nejpatetičtější druh nemrtvého.

Od stolu zpod černé kápě se ozvalo veselé zahihňání. Nekromant vstal a pobaveně vyzval vysokým hlasem jak svůj doprovod, tak celou hospodu: „Pojďte se koukat, tohle bude zábavná groteska!“

Zdálo se, že hobit ten názor sdílí, protože se začal usmívat od ucha k uchu. Mlčky udělal krok zpátky přes práh a zmizel v příšeří před hostincem.

Nekromant ho následoval veselým a trochu moc houpavým krokem, doprovázen malým houfem trochu nervózně se tvářících chlapů, u kterých se podle výbavy ještě nedalo určit, zda si jako další krok v kariéře vyberou poctivé bandity, nebo přeci jen využijí příležitosti poskytované posluhováním provozovateli temného umění.

Hobit čekal uprostřed rozblácené cesty, s lopatou stále na rameni, jen slabě ozařován světlem lampy, která se zvědavě houpala pod vývěsním štítem.

„Ten hřbitov je kšeft mý rodiny už po tři generace!“ oznámil vztekle nekromantovi tak hlasitě, že to slyšeli i ti z pijanů, kterým se nechtělo lézt ven do zimy a mlhy. „Každá nekrofilcka nebo jinej úchylák, co se do něj sral, za to taky zaplatila! Fotr a dědek by se spokojili s tím, že tě zrubají a upálí, hajzle. Ale já si dělám sbírku suvenýrů. Na tvoje koule už mám na nástěnce připravenej háček, kam je pověsím!“

Nekromant se znovu zahihňal a stáhl si kápi.

„To máš trochu problém, hobite,“ oznámila nekromantka s úsměvem rty přetaženými rudou rtěnkou, jedinou barvou v jinak úplně bílém obličeji. Pohodila hlavou, až jí stříbrné vlasy zavlály, a pak si přitáhla rukama róbu blíž k tělu a zakroutila zadkem, aby hobitovi více zdůraznila svou genderovou identitu.

„Vaječníky beru taky,“ odsekl rovnostářsky hobit a bleskově udeřil lopatou.

Nekromantka jen na poslední chvíli stačila zvednout ruku a vyvolat si před obličejem štít, ale k jejímu narůstajícímu šoku runy na lopatě vzplály a jinak spolehlivé ochranné kouzlo rozstříštily. Naštěstí fungovalo na dost dlouho, aby po vyvolaném silovém poli lopata sklouzla, ale hobit ji protočil a navázal prudkým bodnutím mířícím na krk. Nekromantka zoufale vyvolala další téměř zbytečný štít a jen těsně dokázala uhnout hrotu lopaty. Zatímco se hobit natahoval k další ráně, rozhodla se přejít do ofenzívy. Druhou rukou udělala složité gesto a mávla s ní k hobitovi.

Ten s pohrdavým úšklebkem zachytil výboj nekroenergie lopatou. Nekromantka vytřeštila oči při pohledu na temné blesky sršící kolem kovového listu a pak šokovaně sledovala, jak hobit přetáčí svůj pracovní nástroj v rukách a zaráží lopatu hrotem do rozblácené hlíny. Nekrotizující energie, která měla drzého hobita zredukovat na umírající hnijící trosku, nebo ho rovnou proměnit na zombie, se víceméně neškodně rozptýlila. Víceméně. Naštěstí zombifikované žížaly prostě nemají moc možností, jak si pochutnat na něčím mozku, a časem se rozpadly.

„No tak tady jen tak nestůjte a pomozte mi!“ vyštěkla ustupující nekromantka na svůj doprovod, který stál nehybně a třeštil oči na hobita. Nebo přesněji někam za něj, do tmy mezi stromy na druhé straně lesní cesty.

„Co to kurva je?!“ hlesl jeden z nich. Nekromantka si konečně všimla temného stínu, který pomalým houpavým krokem mířil hobitovi do zad. Vypadalo to jako gigantická krysa, větší než vzrostlý pes, jen tlama měla spíše zakulacenou. Potměšilá očička rudě zazářila, bestie rozevřela tlamu, aby předvedla obrovské ozubení, a plácla velkým holým ocasem naplocho do bláta. Nekromantka si ještě stačila všimnout, že má stvůra na zádech malé jednoduché sedlo.

„To je bobr, kurva,“ vysvětlil hobit a pak přes rameno houkl: „Hryzej!“