Héj, héj héj héj, hej blbče

Koncert už dávno skončil, ale hrstka fanoušků, která nestihla poslední vlak, se poflakovala kolem nádraží a narušovala veřejný pořádek až do úrovně, kdy to nešlo ignorovat. Přivolaná policejní hlídka tak trochu neochotně přistoupila ke skupině pořvávajících chlapů navlečených do odrbaných džínových nebo kožených bund, ověšených řetězy, a pokusila se je opatrně napomenout. Přece jen tohle trochu smrdělo průserem, a nejen proto, že kolem koncertu překvapivě čmuchala i Bezpečnostně Informační Služba. Místní policii to dost překvapilo, protože od koncertu tak staré rockové legendy, že o ní většina z mladších nikdy neslyšela, zájem protiteroristického oddělení opravdu nikdo nečekal.

„No tak, pánové, uklidníme se,“ pokusil se strážmistr o diplomatický přístup. Pokud by došlo k nějakému agresivnějšímu střetu, v novinách by to fakt nevypadalo dobře.

Skupina postarších fanoušků se přestala překřikovat před plakátem ohlašujícím koncert Alice Coopera, a otočila se jako jeden proplesnivělý vrásčitý vlasatý dědek k prosazovatelům veřejného pořádku.

Vypadali ještě hůř než jejich idol, který se za umírajícího zombíka nejspíš už moc maskovat nemusel. Řídké prošedivělé vlasy, vrásky, kalné pohledy a vyceněné huby jen částečně zaplněné zuby, zlatými i ocelovými.

„Nejste už na dělání bordelu trochu staří?“ pokračoval strážmistr smířlivě. Jeden z dědků na něj okamžitě uraženě zasyčel: „Tvoje bába je stará, fízle! Mě ještě nejsou ani dvě stovky!“

Ale promptně ho odstrčil velký ramenatý dědek, který měl na sobě podivnou kombinaci nějakých pradávných maskáčů, snad ještě po Wehrmachtu, přes ně džínovou vestu ověšenou plackami a řetězy, otevřel hubu a zaječel „Hej!“

Ostatní dědci se kolem něj rozestoupili a přidali se. „Hej, hej, hej, heeeeej stupid!“

Strážmistr identifikoval písničku, která ze stadiónu zazněla hned několikrát, ale z hlasitosti a tónu sdělení, kterému díky maturitě z angličtiny rozuměl, trochu znervózněl. Nadechl se a v duchu už viděl ty titulky. Příliš aktivní policisté použili násilí proti zájezdu důchodců, který zabloudil na rockový koncert.

„Vočjar trajink to dů?!“ zasyčel hlavní dědek a okamžitě sborově s ostatními navázal dalším „Héééj, héééj….“

„Dost,“ ozvalo se za policisty suché konstatování doprovázené koženě znějícím plácnutím. Dědci skryli sbírku zkažených zubů, narovnali se a začali se tvářit, že se tady vůbec nic neděje. Jen v zadní řadě jeden z nich zasyčel: „Kurva, kontráši!“ a dostal herdu do zad s komentářem: „Je to tvoje vina, já ti říkal, že tu poslední flašku rumu si necháme na cestu!“

Strážmistr se pomalu otočil a ještě zahlédl, jak si agent BIS schovává do kapsy své vlastní odrbané džísky kožené pouzdro, nejspíš s odznakem. O kus nedaleko postával další malý houf nervózně se tvářících důchodců.

„Okamžitě přestaňte dělat bordel a spořádaně vyčkejte vlaku domů,“ přikázal přísně agent Bezpečnostní Informační Služby, což s jeho převlekem, určeném k tomu, aby mezi ostatní geronty vyznávající dávno nemoderní hudbu snadno zapadl, dost ostře kontrastovalo. Ale na dědky to fungovalo. Jen ten největší se výsměšně postavil do haptáku, srazil k sobě paty odrbaných kanad vzor devadesát, a zavřískal něco, co znělo spíš německy. „Cu befél, her obrlajntnant!“

Bisák se zamračil. „Ještě slovo a tohle bude poslední koncert, na který jste se podívali. Všechny vás dám zavřít pod Blaník.“

Dědci i předtím vypadali mrtvolně bledí… co mrtvolně, půlka z nich vypadala, že by po boku svého idola klidně mohla hrát v nějakém americkém zombie hororu. Ale ta výhrůžka na ně viditelně zapůsobila. Spolu se skupinou, kterou odněkud přihnal bisák, vytvořili jeden malý nervózně přešlapující dav tvořený džínovinou, odrbanou kůží, řetězy a závanem po tuzemáku.

Strážmistr se obrátil k agentovi BIS, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Za chvíli pojede vlak, počkáme, dokud do něj nenalezou, a pak na všechno zapomeňte. Obvykle s nimi nejsou potíže, ale jak má někde, kam dokážou sami dojet vlakem, koncert ten jejich zatracenej mladej, prostě si musí přijet a zařvat si tu svoji hymnu.“

První vlak naštěstí dorazil jen o hodinu později a houf proplesnivělých dědků do něj spořádaně nalezl. Až když se rozjel, otevřelo se v jenom vagónu okénko, z něj vykoukla olezlá prošedivělá vrásčitá zubatá hlava a zavřískala na čekající policisty na rozloučenou: „Hééééj, hééééj, hééééj, hééj! Hej stůůůůpid!“

„Vždycky musej mít poslední slovo,“ procedil bisák skrz zaťaté zuby. „Hejkalové zasraní.“