Fízlodlakův archív: případ hlubokých exkrementů

Do soukromýho tajnýho archívu. Předchozí záznamník jsem ztratil, a musím do novýho zpaměti zaznamenat všechno důležitý ze svýho posledního případu.

Sračky, ve kterejch jsem se brodil, byly tak hluboký, až jsem si byl jistej, že ty malý kousky, co mě ostře řezaly do bosejch noh, byly ve skutečnosti sračky stlačený natolik, až z nich bylo uhlí a občas nějakej kousek diamantu. Moje nohy jsou stejně drsný jako já a po žhavým uhlí dokážou chodit bez problémů. Ale ty sračkový uhlíky s kouskama sračkovejch diamantů mi pomalu měnily chodidla na zkrvavený cáry.

Ale byl jsem na to sám. Jen já jedinej.

Nebyl tady nikdo jinej, kdo by moh zachránit celý zatracený město od týhle temný a hluboký konspirace, která smrděla tak, že i já jsem měl problém udržet obsah svýho žaludku tam, kam patřil.

Když začnou bejt sračky moc hustý, když by normální lidi vřískali a chcípali hrůzou, když by i zbytek nadpřirozenejma superschopnostma obdařenejch magorů z jednotky Speciálních záležitostí kvičel, že nevědí, co s tím…

Vždycky jsem tady já, kdo do toho skočí po hlavě a dá ten průser do pořádku. Nemůžu si pomoct, prostě musím. Taková už je povaha mý zatracený kletby. Navíc jsem složil přísahu.

Začalo to úplně stejně jako každej jinej zatracenej den v tomhle zatraceným prohnilým městě. Pomalu jsem upíjel svý ranní kafe a sledoval temný a špinavý město, který se přede mnou marně snažilo schovávat ve smogu.

Postával jsem na svým oblíbeným místě, na okraji střechy obrovský budovy, která městu sloužila jako centrála pro speciální policejní jednotky.

Každý ráno si tady dávám svý ranní kafe a zapíjím s ním svý ranní pilule. Jedinou výjimkou jsou ty zatracený dny, kdy je na obloze měsíc v úplňku.

Za úplňku žádný pilule nepotřebuju.

Někde poblíž někdo páchal zločin. Cítil jsem to.

Ale pro jednou to nebylo díky mejm speciálním schopnostem. Nebylo těžký to vycítit.

V tomhle zatraceným městě, každou minutu, každou sekundu, někdo páchá nějakej zločin.

A mou prací je zločincům zabránit.

Ale bylo dobře, že se to děje. Protože zločin poblíž, to znamenalo akci.

Potřeboval jsem akci. Potřeboval jsem s tím něco dělat.

Stejně jako zločinci potřebovali páchat zločiny.

Já je vlastně chápu. Může za to tohle blbý prohnilý město.

Lidi, kteří se sem přistěhujou, se prostě změní, a ne každej jako já k lepšímu.

V městě vládlo šílenství. Úžasný, děsivý, hrozivý šílenství.

Zločinci páchali zločiny… a já měl za úkol ty zločiny zastavit a potrestat. Bez ohledu na to, jak malý nebo velký zločiny to byly a kdo je páchal. Nutily mě k tomu ruku v ruce moje kletba i moje přísaha.

Ale bylo to tak dobře. Zoufale jsem ze sebe potřeboval dostat trochu svýho vzteku a byl jsem rád, že jsem ho mohl směrovat na ty, co si ho zasloužili. Občas je potřeba trochu policejní brutality, aby si kriminálníci uvědomili, co je čeká, když porušej zákon.

S ohledem na množství blbejch a divnejch zákonů, co ve městě platily, jsem možná zrovna nějakej zločin sám páchal. Minimálně jsem porušoval nějakej předpis o bezpečnosti, nebo i něco horšího.

Já to těm kriminálníkům nemůžu mít za zlý, i když je nenávidím, že urážej mou paní Justici. Tohle zatracený město prostě v každým vyvolává to nejhorší. Však se stačí podívat na mě.

Bylo to šílenství. Hrozivý úžasný šílenství. Ale já svý šílenství používal pro dobro všech. Musel jsem.

“Hej, kámo! Tohle je nejlepší flek ve městě a ty ho tady už blokuješ aspoň hodinu,” ozval se za mnou kvičivý hlas.

Ani jsem se neobtěžoval, abych se obrátil a podíval se, kterej kretén mě to ruší v provádění mejch povinností. V hrnku jsem měl ještě pořád trochu kafe.

Já ho chápal. Občas to přijde na každýho, ta chuť jen zachmuřeně koukat ze střechy na temný město a bojovat se svejma temnejma myšlenkama. Ale já byl profesionál a potřeboval jsem to víc.

“Policejní vyšetřování, občane. Nepřekážejte,” zavrčel jsem.

“Ach, omlouvám se, pane poručíku! Neuvědomil jsem si, že jste to vy! Nenechte se rušit, já si počkám!”

Byl to ten idiot Lítající Kaloň. Ovocnej netopýroman. Naprosto zbytečnej šašek, ačkoli uznávám, že je sranda sledovat ho, jak se snaží žrát to svý ovoce, zatímco visí v jídelně hlavou dolů.

Fakt mi nebylo jasný, proč si ho komisař drží v jednotce. Byl to takovej magor, že by měl skončit v pakárně.

Ale co. Pokračoval jsem ve svým zachmuřeným pozorování města. A když už jsem se chystal dopít kafe, do kterýho jsem nasypal zbytek svejch ranních pilulí, zaslechl jsem najednou zakřičení racka. Podíval jsem se na oblohu…

A první dávka sraček toho děsivě posranýho dne skončila přímo v mým hrnku.

Bylo to znečišťování veřejnejch prostor a útok na policejního důstojníka! Ten zatracenej pták by měl dostat aspoň pokutu!

Byl jsem tak vzteklej, až jsem vytasil revolver a vypálil po tom zatraceným ptákovi, ale netrefil jsem se. Ani druhým a třetím výstřelem. Bylo to divný. Normálně bych ho sundal na jednu ránu… Možná to bylo proto, že jsem ještě neměl svou plnou ranní dávku.

Já toho ptáka vlastně chápal. I on na zoufalou depresivní atmosféru reagoval jediným způsobem, jakým mohl. Vysral se na to z vejšky. Tak trochu jsem mu záviděl.

“Pane poručíku?”

Povzdychl jsem si a otočil se. Policajt, kterej stál za mnou, byl, technicky vzato, můj parťák.

“Jestli jste už skončil se snídaní… mohli bychom se vrátit dolů? Máme prý nějaký problém… možná to bude případ pro vás, pane.”

“Dobrá, povinnosti volají. Vzhůru dolů, Gramatiku.”

A tak jsme slezli ze střechy a nechali ji volnou pro bandu magorů, co byli z části, technicky vzato, moji kolegové, ať můžou taky chvíli zachmuřeně sledovat temný, špinavý a páchnoucí město.

“Pane poručíku… musím se vás zeptat, jelikož jsem si všiml, jak jste reagoval na toho ptáka… máte dneska špatný den, že ano?”

“Gramatiku. Už bys měl vědět, že já mám jen dva druhy dnů. Špatný a špatnější.”

“Nechtěl jste říct horší?”

“Gramatiku! Uznávám, že tvoje pomoc je fakt užitečná, když musím sepisovat hlášení pro komisaře, ale právě teď… radši mlč. Prosím.”

“Omlouvám se, pane poručíku. Takže fakt špatný den. No, možná na vás čeká případ, to vám vždycky zvedne náladu.”

Když mě Gramatik zavedl do ubytovny našeho týmu, k pokoji patřícímu Růžovýmu Sametu, pocítil jsem nával paniky. Stalo se snad tý chudince něco děsivýho a zlýho?

Ach… Růžovej Samet… Pár případů jsem s ní řešil. Její empatie a to, co jí zbývalo z její dřívější svůdnosti, kterou se živila, než ji komisař naverboval do naší speciální jednotky, byly fakt užitečný.

Ale taky byla moc měkká. Nehodila se do světa tvrdý policejní práce, která řešila zločiny normální i nadpřirozený. Její empatie byla její silou, ale taky její slabinou…

A ten incident s Knížetem Stínů ji prostě zničil…

“Co se tady stalo? A vy jste kdo?” vyštěkl jsem na policajta, kterej stál v místnosti a tupě zíral na nechutný svinstvo, který bylo úplně všude.

Gramatik se ke mě naklonil a zašeptal mi do ucha: “To je Jimmy Harmon, pane poručíku. Nový chlap, v normálním oddělení. Pracuje tady teprve několik dní.”

“Aha, v tom případě vás rád poznávám, důstojníku Harmone. Co se tady stalo?”

Ten novej chlap se mi nelíbil. Nelíbilo se mi, jak se na mě posměšně šklebí.

“Tak tohle je ten poručík?”

Obyčejnejm policajtům bylo potřeba připomenout jejich místo, ale taky to, že všichni stojíme společně na straně ochránců zákona. Nebylo to snadný. Někdy se nás báli, jindy nám záviděli a nesnášeli nás…

“Ano, jsem poručík z týmu Speciálních záležitostí. Ten poručík. Co se tady stalo, důstojníku?”

“Jimmy, co se tady stalo? A kde je slečna Valerie?”

Zatracenej Gramatik. Furt mu musím připomínat, že má používat volací znaky, ne civilní jména.

“Růžovej Samet,” opravil jsem ho. “Je v pořádku?”

Harmon, pro kterýho mě zatím nenapadal žádnej vhodnej volací znak, protože očividný Harmonie fakt nesedělo, si jen povzdychl.

“Vřískala něco o příšeře v hajzlíku. Když jsem sem dorazil, vypadalo to už takhle. Měla hysterickej záchvat, ale jinak jí nic nebylo. Teď je na ošetřovně.”

Ulevilo se mi. Byl bych fakt nerad, kdyby se tý holce něco stalo. Ale tohle… tohle bylo divný.

Všude byly sračky… eh, měl bych přejít do oficiálního režimu… všude byly exkrementy. Vypadalo to, jakoby toaleta explodovala a napumpovala do místnosti aspoň polovinu obsahu městský stoky.

Všiml jsem si, že důstojník Harmon má na svejch botách nějaký exkrementy a v místnosti po něm zůstalo pár šlápot. Narušil místo činu…. Zatracenej amatér.

“Musíme zabezpečit místo činu! A zavolat lidi z forenzního oddělení!” přikázal jsem.

“Pane poručíku, forenzní nemá nikoho volného. Pořád… ještě řeší tu bitvu gangů v nákupáku.”

“Ach tak, díky, Gramatiku, žes mi to připomněl. Trvá jim to zatraceně dlouho, ale co už… rozhlídnu se tady sám.”

“Musíme ty sračky uklidit,” povzdychl si důstojník Harmon. “Zkusím na to nahnat uklízeče…”

“NE! Ti by místo činu totálně narušili!”

“Hej, nemůžem to nechat jen tak…”

“No samozřejmě, že ne. Je to nehygienický!”

Jelikož jsem se v těch sračkách stejně musel pohrabat, aspoň budu užitečnej, řekl jsem si.

“Přineste mi mop, kýbl s vodou a nějaký saponáty. Projdu všechny stopy a zbytek umeju sám,” prohlásil jsem.

Harmona to viditelně překvapilo.

“Vy to uděláte sám? Pane poručíku?”

“Přísahal jsem, že tohle město vyčistím. Většinou teda od nadpřirozenýho zločinu, ale nebojím se přitom ušpinit si vlastní ruce. A když není dostupnej nikdo z forenzního, budu muset místo činu ohledat sám.”

“Heh. Tak jo, když to říkáte. Půjdu se podívat, kde maj uklízeči věci.”

Důstojník Harmon odešel. S Gramatikem si vyměnili podezřelej pohled, ale já to ignoroval. Totálně jsem se soustředil na místo činu a povolával všechny svý schopnosti, abych je mohl zaměřit na analýzu stop.

Nebo spíš na jejich nedostatek. Nedokázal jsem vycítit nic zvláštního, natož nadpřirozenýho, kromě extrémně silnýho zápachu normálních exkrementů.

Opravdu to vypadalo, jako by toaleta explodovala. Nebyla rozmlácená nikým z venku. Ale… žádný stopy. Žádný záhadný pozůstatky, žádný chapadla, i když možná…

Ne, to byl jen kousek toaletního papíru. Zatraceně. Vypadalo to na mnohem náročnější případ, než jsem čekal.

Když důstojník Harmon dorazil s úklidovým vybavením, byl jsem si jistej, že už jsem viděl a cítil všechno, co se dalo vidět a cítit. A tak jsem se pustil do práce.

“Jako za starejch dobrejch časů,” zamumlal jsem.

“No, vypadá to, že víte, jak s tímdle zacházet,” řekl mi Harmon s posměškem. Ten chlap mě prostě sral. Teda... exkrementoval.

“Vám nikdo neřekl, jak jsem se sem dostal? Kdysi jsem byl uklízeč, ve svým předchozím civilním životě. V cirkuse. Tohle nic není.”

“A co se stalo?”

“Byl jsem tam spokojenej, ale jednoho dne jsem se připletl do rvačky s nějakým ožralou. Pokousal mě. Nejdřív jsem si z toho nic nedělal. V cirkuse mě pokousala půlka zvířat, co tam měli. Ale pak přišel úplněk… a já najednou ucítil divný… nutkání.”

Harmon se rozesmál. “To mi jako chcete říct, že jste vlkodlak?”

“Samozřejmě, že ne! Věda nemá jasnou odpověď na to, co se mi přesně stalo. Přes první úplněk se mi podařilo dostat bez incidentu, ale pak jsem se dozvěděl, že ten chlap, co mě pokousal, byl policajt. A najednou bylo všechno jasný.”

“To si kurva… děláte srandu, poručíku.”

“Rád bych si dělal srandu. Ale když přišel další úplněk… nechal jsem se těma touhama ovládnout. A začal jsem chránit město a prosazovat zákon. Za úplňku mě posedlo šílenství, ale naučil jsem se ho používat pro dobro, pro záchranu těch, kterejm normální policie nemohla pomoct.”

“Takže to jste jako… fízlodlak?”

“Přesně takovej volací znak mám.”

“Policajt, co je policajt jen za úplňku je dost… k ničemu.”

“Ano, ale pak mě naverboval komisař a jeho vědci pro mě dokázali vytvořit speciální pilulky. Místo abych byl napůl šílená síla zákona dva nebo tři dny v měsíci, zachovávám si svoje schopnosti celej měsíc a pracuju v týmu Speciálních záležitostí. Nevím, co do těch pilulí dávají, tipoval bych, že měsíční prach, ale fungujou fakt dobře.”

Zjevně si myslel, že jsem od sraček nejen zamazanej, ale že je i melu nahlas.

“Schopnosti, jo? To jako superschopnosti?”

“Moje přísaha a čest ochránce zákona mi dávaj sílu. Dokážu rozluštit každej zločin a stav mý mysli… mi umožňuje vnímat, co normální lidi nevidí. Vypadám díky tomu tak trochu šíleně, ale moje šílenství je metodický a pro dobrou věc.”

“A kromě toho jste fakt dobrej uklízeč. Tak jo, pane poručík. Omlouvám se, že jsem se na vás koukal podezřívavě. Ale teď vidím, že vypadáte na fakt férovýho a hlavně užitečnýho chlapa.”

“Vaši omluvu přijímám, důstojníku. Nemyslím si, že bych tady ještě něco zvládl. Takže bych měl buď vyslechnout slečnu Růžovej Samet, nebo… jo. Je to jasný. Tohle je jasnej důvod, proč udělat další expedici do kanálů!”

“Pane poručíku, pochybuju, že by vás šéf nechal vést další expedici do kanálů. Ne po tom, co se stalo minule.”

Neměl jsem radost, že mi Gramatik ten incident připomněl, ale byla to pravda. Abych komisaře přesvědčil, potřeboval jsem něco konkrétnějšího.

“Ale stejně je musíme zkontrolovat. Už je na čase províst pravidelný sčítání aligátorů.”

“Cože? Aligátoři? Aligátoři v kanálech?”

Měl jsem dojem, že to Harmona opravdu vyděsilo.

“Nemusíte se bát, není jich tam moc. Mláďata kajdžu jejich maso milujou a tak držej jejich populaci pod kontrolou.”

“Jaký mláďata?!”

Povzdychl jsem si. Ten chlap se vůbec nechytal. “Velký ještěrky co chrlej oheň? Taky se jim říká godzilly. Ale mláďata v kanálech jsou mrňavý. Pro dobře vybavenýho a ozbrojenýho důstojníka nepředstavujou žádnou hrozbu.”

“Takže ten hajzlík rozbila malá godzilla?”

“Ne. Nevím, co se tady stalo. Nedokázal jsem najít žádnou stopu, jaká se u takovejch incidentů obvykle vyskytuje. Žádný chapadla, šupiny, ani zápach po síře… Obávám se, pánové, a fakt doufám, že se pletu, že máme možná na krku víly hovničky.”

Oba na mě zírali s hubama dokořán. U Harmona mě to nepřekvapovalo, ale Gramatik zjevně potřebuje strávit víc času v zakázaný knihovně.

“Ale no tak. Víly zubničky znáte, ne? Zlovolný stvoření, který kradou zuby dětem a neopatrnejm dospělejm, z důvodů, kterej zatím věda nezná. Víly hovničky jsou něco podobnýho, ale ty kradou jiný věci. Jsou mnohem zlovolnější… a taky víc smrdí.”

“Víly hovničky! Ha ha ha ha!”

Harmon mi zjevně nevěřil ani slovo.

“Nebude vám do smíchu, až nějakou potkáte.”

Ale z mýho varování si zjevně nic nedělal. Nejspíš byl příliš blbej, než aby takový nebezpečí dokázal vůbec pochopit.

“Zapomeňte na to. Půjdeme se podívat na Růžovej Samet.”

“Pane poručíku, možná byste se měl nejdřív trochu… umýt.”

Gramatik měl pravdu a tak jsem mu poděkoval, že mi to připomněl. Když jsem uprostřed případu, občas na takový zjevný, ale pro mě nedůležitý věci zapomínám.

Zatímco jsem dělal, co jsem jen mohl, na veřejný toaletě, Gramatik o něčem zjevně usilovně přemejšlel. Nepotřeboval jsem svý superschopnosti, abych vycítil, že chce mluvit o něčem nepříjemným. Nakonec se odhodlal.

“Pane poručíku, něco byste měl vědět. Ohledně Jimmyho. Důstojníka Harmona.”

“Tak ven s tím, Gramatiku.”

“On to není… moc dobrý chlap. Co ho sem převedli, tak jsem se na něj trochu vyptával… A on prostě není moc fajn chlap. Dávejte si na něj pozor.”

“Díky za varování, Gramatiku, všiml jsem si, že je na něm něco… zlovolnýho. Pokračuj. Řekni mi víc.”

Chvíli mlčel a v hlavě mu to viditelně šrotovalo. Ale nakonec naše kolegialita, občas přerůstající skoro v přátelství, zvítězila.

“No… chlapi, co s ním pracovali… to nejlepší, co o něm dokázali říct, je to, že je to prolhaná hromada sraček, co se maskuje za člověka, a při první příležitosti vám vrazí kudlu do zad.”

“Gramatiku! Sakra, chlape! Právě jsi popsal vílu hovničku!”

“Cože… ale kurv… pane poručíku! On není víla hovnička! Je to prostě jen… šmejd a hajzl.”

“Dobře jsi udělal, Gramatiku, žes mě varoval! Pokud se naši jednotku snaží infiltrovat víla hovnička…”

“Poručíku! Pane! Prosím vás! To byl jen takový slovní obrat! Neudělejte nějakou blbost! Prosím!”

“Nemusíš se bát. Znáš mě. Nebudu jednat, pokud nebudu mít dost důkazů. Presumpce neviny a tak, já na to nezapomínám… ale pokud je to víla hovnička, která se maskuje za policejního důstojníka, to je urážka paní Justice! Budu ho sledovat, a pokud se o něco pokusí…. Ha! S důstojníkem Harmonickou Hovničkou…. To bude můj největší případ!”

Gramatikovu depresi bych rozeznal i bez superschopností. Zjevně se bál, že udělám něco… unáhlenýho. A já měl svý vlastní podezření. Byl jsem si jistej, že mi ho komisař přiřadil jako parťáka, aby… na mě dával pozor. Někdy mě to sralo, ale musel jsem uznat, že se hodilo mít Gramatika po boku jako hlas rozumu, kterej mě občas zastavil, než jsem udělal něco… neuváženýho.

“Gramatiku, neboj se. Neudělám žádnou blbost, pokud nebudu mít dostatečný důkazy. A teď pojď, je potřeba vyslechnout Růžovej Samet!”

Ale na výslech nedošlo, jelikož Samet dostala něco na spaní. Teda došlo, ale to já byl vyslýchanej. Komisař už byl totiž na místě, bavil se s doktorem a když mě zahlídl, zatvářil se, jakoby si najednou uvědomil, že k snídani snědl zkaženou klobásu.

“Co tady děláte, pane Calibre?”

“Přišel jsem vyslechnout Růžovej Samet, pane. Potřebuju její svědectví, pokud mám tenhle případ vyřešit.”

“Případ? Tady není žádný případ, pane Calibre. Jen ucpaný odpad a nehoda, která tu ubohou ženu vyděsila. Stačí jen uklidit nepořádek v jejím pokoji…”

“O to už jsem se postaral, pane.”

“Opravdu? Děkuji, pane Calibre.”

“Nemáte zač, pane, jen dělám svou práci, ale pane… ucpaný odpad? Nemůže to být něco tak banálního!”

“Pane Calibre, ne všechno, co se tady stane, je případ, který byste musel řešit. Vždyť jsme se o tom už bavili…”

“Tady poručík si myslí, že to udělaly víly hovničky.”

Harmon měl štěstí, že byl kolega ochránce zákona, byť v podezření, že je víla hovnička. Kdyby to byl normální civilista, měl bych fakt chuť vysvětlit mu pár základních faktů, jako třeba to, že já mám vždycky P.B. Plán Bé. Policejní brutalitu.

“Cože? Zatraceně. Pane Calibre, vy zas hledáte výmluvu, proč vést… expedici do kanálů? Že mám pravdu?”

“Určitě by to pomohlo, pane. Ale předpokládám, pane, že vy jste proti.”

“Pochopitelně. Pozorně mě poslouchejte. Tohle je důležité. Chtěl jsem o tom s vámi mluvit později, ale když už jste tady… pane Calibre. Poručíku. Máte čtyřicet osm hodin.”

“Děkuju vám, pane! Nejsem si jistý, jestli to bude na vyřešení případu stačit, ale dám do toho všechno!”

“Já nemluvím o případu! Mluvím o vás! Podívejte se na sebe, chlape! Vypadáte strašně!”

“Pane?”

“Pozítří dorazí doktor Horvath. Bude dělat další formální zhodnocení vašeho mentálního stavu.”

A do prdele. Do hajzlu, do hajzlu… Sračky, do kterejch jsem zapadal, byly hlubší a hlubší. Ne doslova, ale obrazně, ale o to to bylo horší. Mnohem horší.

“Pane… říkal jste… já nechci do univerzitní nemocnice. Sám jste říkal, že jsem tady užitečnej!”

“Ano. Ano, to jste. Kdyby byl zbytek mých lidí jen z poloviny tak nápomocný a snaživý jako vy… Jste hrdina, ale…”

“Hrdina? Tendle?” zasmál se Harmon. Prosím… prosím. Ať je to víla hovnička, ať ho můžu popravit, nějakým fakt bolestivým způsobem…

Uznávám, že mě trochu překvapilo, když se komisař postavil a ukázal prstem na důstojníka Harmona.

“Ano, je. Možná je šílený, tedy… rozhodně je šílený, ale od doby, co je tady, už zachránil několik lidských životů. Včetně slečny Valerie a mě osobně, když jsme tady měli incident s odsouzencem z křídla maximálního zabezpečení, který utekl a vzal si jako rukojmí hned několik lidí. To, co udělal pan Caliber, byl hrdinský čin. Budete se k němu chovat s maximálním respektem, pokud vám nepřikáži jinak, pane Harmone. Je to jasné?”

“Stejně trvám na tom, že jsme měli Knížete Stínů okamžitě popravit.”

Byla chyba, že jsem se neovládl a zamumlal to, protože komisař promptně ukázal prstem na mě.

“Mlčte, pane Calibre. Pokud doktor Horvath prohlásí, že je váš stav nezvladatelný, přestože ho neustále ujišťuji o opaku, budete převeden do jeho péče.”

Horvath byl opravdovej šílenej vědec. Chtěl vědět, jak fungujou moje superschopnosti. Chtěl mě rozřezat na kousky a zjistit, co ze mě dělá fízlodlaka.

Nejvíc v životě jsem se bál toho, že to jednou přeženu a naseru komisaře natolik, že mě vyhodí z jednotky a předá Horvathovi. A tak jsem držel hubu a čekal.

“Na dalších čtyřicet osm hodin zapomeňte na případy. Zapomeňte na svou touhu sloužit spravedlnosti a chránit nevinné. A pro jednou, aspoň teď, se starejte taky sám o sebe. Chlape, zasloužíte si odpočinek, nemyslíte? Běžte si něco číst, koukejte na televizi, dělejte něco jen tak pro zábavu. To je rozkaz. Žádné vyšetřování, žádné případy, žádný výcvik… máte dovolenou.”

“Ano, pane.”

“A… proč jste bosý? Kde máte boty?”

Byl jsem si jistý, že pravda by mi v tu chvíli moc nepomohla, a tak jsem se to rozhodl trochu zakecat. Něco si vymyslet.

Ale pak jsem si uvědomil, že paní Justice mi nedovolí lhát mému šéfovi.

“Uhm. Pane. Došlo k takovýmu malýmu incidentu… a já o boty přišel.”

“Technicky vzato to není vina pana poručíka, pane.” Gramatik se mi pokusil pomoct, ale bylo by lepší, kdyby držel hubu.

“Pan poručík mi pomáhal s Červenou Čarodějnicí, tedy… paní Rusalskou. Napadala lidi, vyhrožovala, že je prokleje. Pan poručík ji uklidnil…”

“Připomněl jsem jí, že bude potrestána, pokud poruší zákon. V mý přítomnosti se žádná temná magie používat nebude. Většinou jí stačí domluvit. Přinejhorším ji nechám nahlídnout do mý vlastní mysli. Jenže se rozhodla, že bude mít poslední slovo, když už ji Gramatik odváděl… a aby se mi pomstila, proklela mý boty. Nemůžu je dál nosit, pane, bylo by to příliš… riskantní. Mám pocit, že... mě lechtaj.”

“Pane Calibre… dostanete nové boty. A teď běžte. Odpočiňte si, připravte se na testy. Žádné další případy, je to jasné?”

“Ano, pane.”

“Vy tady zůstanete, pane Grahame. Musím s vámi mluvit.”

Nebylo to, že bych poslouchal za dveřma. Prostě jsem tam jen tak stál. Nemůžu si pomoct, že jsou moje smysly supercitlivý a já slyšel všecko, co se za dveřma ošetřovny říkalo.

“Pane Grahame. Myslel jsem si, že jsou mé rozkazy jasné. Máte dávat pozor na pana Calibra. Udržovat ho soustředěného na realitu, hlídat, aby se neponořil příliš hluboko do svého… zvláštního myšlenkového stavu.”

“Pane, dělám, co můžu.”

“Převážně to, že mu opravujete gramatiku v jeho hlášeních. Pane Grahame, občas musím přemýšlet, jestli není stav… poručíka… nakažlivý. Nepokousal vás náhodou?”

“Ne, pane. Prostě… když jde tak trochu… bokem mimo, často je nejlepší s ním trochu spolupracovat. A sám víte… že bez ohledu na ty podivnosti co dělá, má výsledky. Dobré výsledky.”

“Já vím. Proto bych byl opravdu nerad, kdyby si ho Horvath odvedl. Víte, co dělá se svými pacienty. Odchod, pane Grahame.”

Nemohl jsem spát. Strávil jsem zbytek dne dovolenkováním jak to jen šlo, abych současně s tím neporušoval svou přísahu. Využil jsem ten čas k cvičení v posilovně. Mý tělo je mašina na prosazování zákona a řešení zločinů, ale každá mašina potřebuje údržbu a občas trochu naolejovat, aby se udržovala ve stoprocentním stavu.

Možná jsem měl něco udělat i pro svou hlavu, ale prostě jsem to nedokázal. Furt jsem musel myslet na to, jak se blíží zhodnocení mýho mentálního stavu… a na víly hovničky a Harmona.

Bylo na něm něco… zlovolnýho. Už dávno jsem se naučil, že mám svý instinkty poslouchat. I kdyby byl Harmon normální člověk, chystal něco… zlýho.

Zatraceně. Policajti, kteří potřebujou vypnout mozek po dlouhým dni stráveným přehazováním hromad sraček, maj tradiční řešení… ožrat se. Ale to já nemohl. Chlast a moje fízlodlacké pilule… to nebyla dobrá kombinace.

Pilule. Rozhodl jsem se, že si ňáký dám. Jen něco málo, abych mohl usnout.

I když mě to někdy sere, občas bylo užitečný, že komisař trvá na tom, aby všichni členové jednotky Speciálních Záležitostí bydleli přímo v komplexu policejní stanice, ať jsme připravení každou denní a noční hodinu na akci.

Nebylo to poprvý, kdy jsem uprostřed noci vlezl na ošetřovnu a ukecal chlapa na noční šichtě, aby mi dal něco slabýho na spaní.

Taky to nebylo poprvý, co jsem ho našel, jak chrápe ve službě. Ale dobře jsem si pamatoval, co se stalo naposled, když jsem se mu rozhodl připomenout, že spánek ve službě je vážnej prohřešek. Komisař by si mě zas vzal na slovíčko. Hodně slovíček a hodně hlasitejch.

Nejdřív jsem si říkal, že si jen vezmu, co potřebuju. Zámek ošetřovny nepředstavoval pro mý superschopnosti žádnej problém, ale pak jsem si všiml, že je odemčeno…

Opatrně jsem vstoupil do místnosti a prozkoumal spícího důstojníka Kerryho. Přičichl jsem k němu a pak jsem očichal napůl prázdnej hrnek kafe na stole.

Buď usnul ve službě úmyslně, nebo…

NEBO SE TADY PRÁVĚ PÁCHAL ZLOČIN!

Ano… ohledal jsem normálně zamčenou skříň, ve který se uschovávaly medikamenty, a byl jsem si naprosto jistej, že takhle prázdná ta skříň bejt nemá.

Kdybych vyvolal poplach, jen bych varoval kriminálníky, že někdo objevil jejich proradnou zlovolnou konspiraci. Takže to bylo jen na mně. Jako vždycky.

Začal jsem pátrat po stopách.

Zatlačil jsem na svý smysly, až se mi zamotala hlava a málem jsem se poblil, ale i tak jsem začal metodicky prohledávat místnosti a přitom přemýšlel, kdo nebo co by mohlo něco tak hroznýho spáchat. Protože to tady smrdělo po sračkách.

Pokusil jsem se propojit svou mysl se spícím Kerrym, ale buď jsem já byl moc unavenej, nebo on moc zdrogovanej. A taky se asi ve spánku posral…

Ne… to byla ta šmouha na zemi. Exkrementy… TO MUSÍ BÝT PRÁCE VÍLY HOVNIČKY! Harmon ukradl drogy a utíká s nimi do kanálů!

Padl jsem na kolena a začal čenichat. Našel jsem další stopu… a další…

Sledoval jsem fekální stopy proklatý víly hovničky až k zamčeným dveřím v obytným křídle, poblíž pokoje Růžovýho Sametu.

Byly to dveře, co vedly do sklepa a do kanálů. Budu se muset do těch sraček ponořit hloubějc a hloubějc, dokud na konci stopy nenajdu Harmona a ukradený drogy z ošetřovny.

Proč to jen dělal? Nemůže to bejt jen obyčejná blbá krádež…. Ha! Uvědomil jsem si, že nejsem jedinej z týmu, kdo potřebuje speciální medikaci. Ta stvůra se snažila zničit celou jednotku Speciálních záležitostí! Bez nás by bylo město bezbranný, neschopný vzdorovat nadpřirozenejm zločinům.

Zasraný víly hovničky! V kanálech jich musí bejt celý hnízdo!

Potřeboval jsem pomoc… nebo zbraně.

Pomoc… nebyl jsem si jistej, kdo z týmu by byl imunní nebo aspoň odolnej vůči vílám hovničkám. Bude lepší, když do toho půjdu sám. Kdyby se to posralo, já nikomu chybět nebudu. Neměl jsem žádnou rodinu ani přátele, jen svou policejní práci. A byl jsem si jistej, že tohle bude velký a skončí to špatně… možná i pro mě.

Na stanici byla dobře vybavená zbrojnice, ale komisař přísně zakázal strážným, aby mi vydali cokoli bez jeho výslovnýho rozkazu. A já neměl čas jít ho budit a žádat o svolení.

Vloupal jsem se do uklízečskýho kumbálu a za pár minut jsem měl zkonstruovanou bombu z několika sprejů a lahví svázaných dohromady lepící páskou. Přidal jsem i několik těch parfémovanejch osvěžovačů vzduchu. Byl jsem si jistej, že když už nic jinýho, vílám hovničkám ten smrad bude hrozně vadit.

Ale pak jsem se potřeboval nějak vypořádat s těma zamčenejma dveřma do sklepa.

Policejní brutalita? Vykopnout dveře? Ale nový boty jsem ještě furt nedostal… Nebo že bych využil svou super sílu a odolnost a dveře prostě vyrazil z pantů? Ale možná by bylo lepší tyhle síly šetřit na víly hovničky…

Zamyslel jsem se a pokusil se vžít do pachatele. Harmon spěchal a jednal neuváženě. Dveře na ošetřovnu za sebou taky nezamkl. Co když nezamkl ani tady?

Položil jsem ruku na kliku a soustředil se. Pro případ, že bych se pletl, použil jsem to, čemu ostatní říkají šílenství, a oslovil dveře. Jsem přítel. Chceš mě pustit dovnitř, opravdu chceš…

A zatlačil jsem. Dveře se otevřely.

A tak jsem vyrazil do hlubin podzemí stanice, po stopě víly hovničky, někam hluboko do kanálů.

Nořil jsem se do stále hloubějších a hloubějších sraček. Doslova. Odpadní trubky byly prasklý.

Podzemní část stanice napojená na kanály byla rozlehlá a většina spojnic byla zablokovaná zděnejma přepážkama. Jednu tu zeď ale někdo rozboural, aby získal přístup do kanálů.

A přitom taky rozbil odpadní roury a pokusil se tok sraček zastavit ventilama. Ale vzniklej přetlak způsobil poruchu v pokoji Růžovýho Sametu.

Byl to pro mě problém, protože sračky byly všude a já ztratil příležitost vystopovat vílu hovničku pomocí pachový stopy. Ale nemohl jsem to vzdát. Bezpečí města záviselo jen na mně.

A tak jsem šel níž a níž, hloubějc a hloubějc do sraček.

Doufal jsem, že nepotkám žádný aligátory nebo mláďata kajdžu. Nebyl jsem vybavenej na to, abych se o ně postaral, ne na týhle výpravě.

Zdálo se mi, že se tam brodím dlouhý hodiny, ale nakonec jsem něco našel. Pár kartonovejch krabic položenejch na okraji kanálu.

A světlo na konci tunelu.

A hlasy.

Opravdu tady bylo celý hnízdo víl hovniček.

“Ještě dvě dávky a hotovo. Odnes to do auta, já jdu pro zbytek.”

Nic takovýho, vílo hovničko Harmonie. Nic takovýho.

Musel jsem ho sundat, rychle a tiše, a pak bylo potřeba zničit zbytek hnízda mou bombou. Ale všechny moje plány šly do hajzlu ve chvíli, kdy jsem někde za sebou zaslechl další hlas.

“Poručíku? Jste tady? Poručíku, já vím, že jste někde tady.”

Ale ne, Gramatiku. Teď ne.

Co mám jen sakra dělat… a do prdele.

Víla hovnička Harmonie vytáhla pistoli. Takže přece jen mohli používat chladné železo. Zatraceně. Musel jsem varovat Gramatika, i když se tím sám prozradím!

“Gramatiku! Pozor! Má bouchačku!”

“Cože? Harmone… co to děláš?”

Gramatik… chudák naivní Gramatik… Ta zasraná víla hovnička mířila pistolí přímo na nás. A tvářila se nasraně. Dost nasraně, aby začala střílet.

“Co myslíš, debile? Ruce vzhůru, pitomče. A ty, magore, pro tebe to platí taky!”

Nemohl jsem dát ruce vzhůru. V jedný jsem měl svůj záznamník a v druhý bombu. Nebyl jsem si jistej, co mám dělat. Já byl docela v bezpečí, ale Gramatik…

“Ty… kradeš drogy? Ty…”

“Jen si přilepšuju na důchod. A taky přemýšlím, že přilepším celýmu světu, když odprásknu jednoho nebezpečnýho blázna a jeho blbýho hlídače. Ruce vzhůru, opakovat to nebudu!”

Asi jsem pro chudáka Gramatika přece jen fungoval jako vzor. Zapomněl, že on sám je jen člověk a se vzteklým zařváním zkusil po tý zasraný víle hovničce skočit.

A ta skrz naskrz prosraná svině ho střelila.

Ale znamenalo to, že už se nemusím ovládat.

Pustil jsem bombu a tasil svůj revolver. Jsem si jistej, že jsem ho trefil všema šesti výstřelama. Ale asi jsem měl mířit na hlavu.

“Ha ha ha! Ty kreténe, ty si myslíš, že na mě bude ta tvoje hračka fungovat?”

Do hajzlu… buď jsou víly hovničky imunní i na moje speciální očarované střelivo… nebo měl neprůstřelnou vestu.

Měl jsem bejt rychlejší. Střelil mě. Bolelo to. Můj věrnej revolver mi vypadl z ruky a se šplouchnutím zmizel navždy ve sračkách.

A cítil jsem, že rychle ztrácím kontrolu nad svou levou rukou. Jen moje fízlodlacké speciální schopnosti mě držely na nohách.

Bombu jsem si chtěl nechat na hnízdo, ale docházel mi čas. Gramatik byl ještě naživu, někde za mnou sípavě dýchal a buď brzo vykrvácí, nebo se utopí ve sračkách.

Pohnul jsem se tak rychle, až švy mýho pláště popraskaly. Sebral jsem bombu, pustil záznamník a škubl za improvizovanou rozbušku.

“Nažer se tohohle, ty zasraná víla hovničko!”

Exploze byla hlasitá. Smrdělo to po chlóru a parfému. Oslepilo ho to a omráčilo.

Zklamalo mě to. Jasně, byla to rychlá improvizace, ale čekal jsem víc.

“Do hajzlu, já mizím!" ozvalo se kus od nás. Druhá víla hovnička zdrhala, ale tu vystopuju později. Nejdřív jsem musel deharmonizovat tu, co stála přede mnou. Rychle. Protože jsem krvácel.

Byl jsem hrozně unavenej. Nebyl jsem si jistej, jestli mi má víra v Paní Justici postačí, jestli ho dokážu fyzicky zpacifikovat. Mohl jsem se pokusit o něco komplikovanýho, ale bezvládná levačka a sračky po kolena mi to příliš komplikovaly.

“Víš, co jsi udělal? Jakou bolest jsi způsobil?!” zavrčel jsem na něj a snažil se mu dívat do očí.

A pak jsem udělal to, co jsem si zakázal. Nechal jsem svý šílenství narůst na úroveň, kdy ho moje mysl už nedokázala potlačit, a začal jsem ho pumpovat přímo do něj. Chviličku na mě třeštil oči a pak začal řvát.

Ta krátká chvíle kontaktu našich myslí stačila. Nedokázal zvládnout nával šílenství ani strašlivou bolest, kterou cítil. Možná to bylo hrůzou ze všech těch chapadel, který najednou viděl kolem sebe jako já, možná to bylo opakovanýma kopancema do koulí, ale jakmile jsem získal iniciativu, nedokázal jsem se zastavit.

Řval. Bylo to jako hudba. Orchestr šílenejch hlasů zpívajících sborem o bolesti a zoufalství.

Taky jsem řval, protože mě přeci jen dokázal ještě jednou střelit, ale bylo to jedno. Byl jsem odhodlanej vzít ho s sebou.

Nebyla to žádná víla hovnička. Jen zlej chlap, zloděj a rádoby vrah, kterej se maskoval za muže zákona, a urážel paní Justici svou samotnou existencí.

Stydím se za to, ale musím se přiznat, že bych ho zabil, kdyby nebylo Gramatika, pomalu se topícího ve sračkách a vlastní krvi.

Nebýt Gramatika, zavraždil bych člověka. Zase.

Bylo to těžký, zasraně těžký, ale podařilo se mi odtáhnout zraněnýho Gramatika i bezvědomýho Harmona zpátky na stanici.

Gramatik mi málem cestou umřel, ale odmítl jsem ho pustit do policejní Valhally. Sice si ji zasloužil, ale pořád to byl můj parťák a čekala ho ještě spousta práce.

Na konci už to bylo takový… zmatený. Jel jsem na doraz, poháněnej zbytky měsíčního prachu z mýho ranního kafe, svou přísahou a kletbou, ale dokázal jsem to.

Znovu jsem všechny zachránil… a přežil to.

Probral jsem se v nemocniční cele v křídle maximálního zabezpečení. Všude kolem byly zdravotní sestřičky a doktoři, kteří se snažili opravit škody na mým těle, jinak nezastavitelný mašině na ochranu zákona.

Pamatuju si komisaře, který na všechny včetně mě něco řval.

Pak mi dali něco na spaní.

Probral jsem se o neznámou dobu později, zamčenej v cele. Dovnitř přišla sestřička, řekla mi, že se nemám namáhat, že potřebuju odpočívat a dát se dohromady. Usmívala se na mě.

Ale odmítla mi dát papír a tužku, natož novej záznamník. Doktor mi prej přikázal přísnej nerušenej odpočinek. Ale aspoň mi prozradila, že je Gramatik v pořádku.

Uvědomil jsem si, že čtyřicet osm hodin, které mi komisař dal, už nejspíš uplynulo. Zhodnocení mýho mentálního stavu…

Pokud neprojdu, odvedou mě pryč.

Možná je to moje poslední hlášení, říkal jsem si, a tak jsem do toho dal všechno. Muselo to bejt to nejlepší hlášení, jaký jsem kdy sepsal.

Prostřelená ruka mě svědila a bolela, hlubokej škrábanec na stehně taky, o rozedranejch nohách nemluvě, ale zažil jsem horší. A tak, když mě dalšího dne odvedli do komisařovy kanceláře, cítil jsem se docela dobře.

Fyzicky.

Doktor Horvath už tam byl a studoval mě, jako bych byl vzorek pod mikroskopem.

Komisař mě mávnutím rukou vyzval, ať se posadím na židli před jeho stolem.

“Pane Calibre, jak se cítíte?”

“Připraven do služby, pane. Jak je na tom důstojník… Graham?”

“Pan Gramati… Pan Graham je v pořádku a brzy bude propuštěn z léčby. Mám vás od něj pozdravovat a předat vám jeho díky.”

“To rád slyším, pane. Děkuju vám.”

“Zachránil jste život jednoho z mých lidí… znovu. Zastavil jste zločin… znovu. To já děkuji vám.”

“Jen dělám svou práci, pane. Tohle je pro vás.”

“Proč… proč mi podáváte roli toaletního papíru, pane Calibre?”

“Omlouvám se, pane, ale odmítli mi dát normální papír a nic jinýho nebylo dostupný. Taky… taky se omlouvám, že to možná není tak… dobře napsaný jako obvykle. Důstojník Gramatik mi s mýma hlášeníma normálně vypomáhá, ale tentokrát jsem to psal sám.”

Komisař chvíli zíral na roli s mým hlášením a pak si povzdychl.

“Dejte mi… verbální hlášení. Co se stalo… z vašeho unikátního pohledu na věc? Vyskytly se tam nějaké… víly hovničky?”

“Obávám se, pane, že v tomto případě nebyly žádný…. Zvláštní okolnosti. Jen zkorumpovanej mizera, kterej se postavil celý slušný společnosti a dal se na dráhu zloděje. Nic nadpřirozenýho. Víly hovničky v kanálech skoro určitě jsou, pane, ale s tímhle případem neměly nic společnýho.”

Chvíli mě sledoval.

“Dobrá. Na týden jste mimo službu, pane Calibre. Přikázali to lékaři, žádná námaha, dokud vám nevytáhnou stehy a nezahojí se vám chodidla. Doufám, že si budete moci užít zasloužený odpočinek.”

Byl jsem… překvapenej… Vděčnej, ale překvapenej.

“Pane? A co… zhodnocení mýho stavu?”

Podíval jsem se na doktora Horvatha. Netvářil se spokojeně.

“S ohledem na okolnosti jsme se dohodli, že formální zhodnocení vašeho mentálního stavu odložíme… na neurčito.”

Nedokázal jsem se ovládnout a můj ksicht jasně ukázal, jakou z toho mám radost.

“Neberte to ale jako povolení ignorovat má nařízení, poručíku! Pokud to přeženete, může se z neurčita stát okamžitě.”

“Pochopitelně, pane. Děkuju vám, pane.”

“Ztratil jste svůj plášť a své zrc… svůj záznamník. Ve vašem pokoji už čeká náhrada. To je vše. Odchod, pane Calibre. Odpočiňte si trochu.”

Nebylo to tak, že bych je odposlouchával, že bych poslouchal za dveřmi. Jen jsem tam tak stál. Nemůžu za to, že mám nadpřirozeně citlivý smysly a slyšel jsem celou diskuzi mezi komisařem a doktorem Horvathem.

A taky jsem měl fakt dobrou výmluvu. Někdo zas podělal nápis na komisařových dveřích. Zatímco jsem naslouchal, opravoval jsem plaketu na správný znění.

“Ten muž je šílený. Naprosto, totálně šílený.”

“Ano. No a? Je na správném místě. Splácí svůj dluh společnosti. Pomáhá. Zachraňuje životy. Je to jeden z mála lidí, kterým můžu opravdu věřit při hlídání potenciálních sebevrahů. Většinu chovanců dokáže zklidnit lépe než drogy.”

“Zneužíváte ho. Je tady, abyste mu pomohli, ne aby pomáhal on vám.”

“On to tak určitě nevidí. Je tady, svým vlastním způsobem, šťastný.”

“Na co má vůbec to zrcátko? Do kterého obvykle zírá a mumlá?”

“To je jeho záznamník. Dělá si poznámky, aby mi pak mohl odevzdat podrobné hlášení. Ten toaletní papír… to je něco nového.”

“Víte… něco mě napadá. Co když je jeho stav nakažlivý a vy jste to od něj všichni chytili? Stali jste se součástí jeho bludů.”

“Doktore, občas o tom také přemýšlím. Ale nechám si ho tady. A nechám ho pokračovat v tom, co dělá.”

“Tohle je… ale co už, ať je po vašem. Nebudu už nic namítat. Ale mohl byste mu aspoň zabránit v přepisování značek? Možná… třeba mu řekněte, že je to součást utajení.”

“Zkoušel jsem to, ale vzdal jsem to. Trvá na tom, že každý, kdo se dostane přes bezpečnostní stanoviště, už zná pravdu. Heh. Jsem si jistý, že právě teď přepisuje nápis na mých dveřích.”

No samozřejmě. Na všech cedulích má stát Norportské policejní oddělení, jednotka Speciálních záležitostí. Žádnej blbej Institut mentálního zdraví.