Paralelní světy: Betonová brigáda

Utajená věštba kněžny Libuše o nepříteli, který na stovky let uvrhne české země do otroctví a zkázy, způsobila vznik přes tisíc let trvající konspirace, která se na tuto událost začala připravovat ještě za jejího života. Věštba, jak už to bývá, nebyla nijak zvlášť přesná, a tak v průběhu věků mezi spiklenci často docházelo k hádkám o tom, zda už je ten správný čas vytáhnout všechny pečlivě skryté trumfy. Za více než tisíc let se to nestalo ani jednou, představitelé domnělého nepřítele naopak často skončili jako součást spiknutí.

Ve třicátých letech dvacátého století došlo v důsledku vzestupu nacistického Německa a velkého přílivu židovských uprchlíků k řadě dalších jednání. Nešlo ani tak o to, zda je třeba jednat, ale spíše jak. Strážci Libušini si bolestně uvědomovali, že většina jejich okultního i dalšího arzenálu je dávno zastaralá a může přispět tak maximálně momentem překvapení a možná zvrácením několika menších bitev.

Ale pak uprostřed debaty o nejlepším strategickém využití odkazu rabína Löwa padla otázka: „Ty, rabbi… a fungovalo by to i s železobetonem?“

Po úspěšném pokusu konspirace přešla od fáze jalového dohadování k rychlé akci. Ačkoli aktivovaných plánů bylo mnohem více, jádrem přípravy se stala infiltrace nově zřízeného ředitelství opevňovacích prací. Inženýři a později i dělníci si trochu lámali hlavu nad těžkými betonovými sokly, které měly být zapuštěny pod objekty lehkého opevnění zvané řopíky. Oficiální vysvětlení, že ke stabilizaci, se jim nezdálo, ale konspirace i tak dokázala prosadit své. Největším problémem bylo udržení utajení, a to i před vojáky, kteří se vše dozvěděli až na poslední možnou chvíli a velká část z nich měla problémy své rozkazy pochopit.

Když československá vláda odmítla mnichovský diktát, aktivovalo nacistické Německo Fall Grün a zahájilo útok s úmyslem donutit Československo ke kapitulaci.

„Povstaň, Řoleme,“ vydal rozkaz velitel prvního řopíku. Sedm vojáků uvnitř nervózně očekávalo, co se stane. Objekt lehkého opevnění vzor 37 A chvíli přemýšlel, ale pak poslechl rozkaz.

Němečtí vojáci opatrně postupující k linii lehkého opevnění znejistěli, když se betonové monstrum otřáslo. Nejprve si mysleli, že neopatrným čecháčkům uvnitř něco bouchlo, ale bunkr se třásl dál a zdálo se, že se pomalu zvedá nad úroveň terénu.

A nebyl jediný.

Pak bunkr udělal první krok a natočil se tak, aby kulometné hnízdo v jeho boku mohlo zahájit palbu.

Ne všechny objekty vybudované ŘOP prošly kabalistickým vylepšením a několik procent řolemů se nedokázalo z terénu uvolnit, ale i tak koordinovaný protiútok tisíců betonových monster, pomalu se kolébajících na tupých nohách, vyvolal mezi Němci paniku. Zvlášť když dorazilo falešné hlášení, podstrčené československou rozvědkou, že kupředu vyrazily i některé budovy těžkého opevnění.

Řolemové byli schopní jen velmi pomalého postupu, i ve vhodném terénu maximálně jednoho kilometru za hodinu, ale byli téměř nezastavitelní.

Betonová brigáda se stala symbolem československého protiútoku a pozdějšího pádu nacismu, přestože by sama o sobě neměla tak velký efekt, nebýt podpory dalších součástí kompletně aktivovaného arzenálu Strážců Libušiných, ať už to byly jednotky blanických nemrtvých rytířů přezbrojené narychlo na kulomety vzor 26 či samostatně operující hejkalové vybavení puškami vzor 24. Desátník Honza Hejtytam dodnes drží rekord v počtu ověřených zabití odstřelovací puškou v počtu 1027 (reálný počet je mnohem vyšší).

Na počet zabitých nepřátel je však rekordman štábní praporčík Česílko z vodnického diverzního oddílu, kterému se podařilo při samostatné akci utopit většinu z dvou tisíc mužů tvořících posádku německé bitevní lodi Bismarck.

Historici se nicméně shodují v tom, že nejdůležitějším faktorem úspěchu bylo strategické plánování za pomoci děda vševěda, který přišel o všechny vlasy ještě předtím, než byla zahájena protiofenzíva.

Toto se pochopitelně odehrálo v paralelní realitě. V té naší Strážci Libušini stále čekají na svou příležitost, byť před prezidentskými volbami na začátku roku 2023 bylo údajně na jejich zasedání skoro tak živo, jako v roce 1968.